Scéna.cz 

Anna Hořejší: Všechno je o setkávání a nabírání zkušeností

O Pražském Quadriennale, o festivalu Zlomvaz, o svých vizích a zkušenostech z DAMU, o tom, jak se dá řídit více než stočlenný tým a u toho si zachovat zdravý rozum. Projektová manažerka SpaceLabu Anna Hořejší poodhalila organizační strukturu projektu, který vede, a také prozradila, co ji na něm tolik baví a jestli by si ráda něco podobného vyzkoušela i za čtyři roky.

Anna je absolventka katedry produkce na pražské DAMU. K festivalu Zlomvaz, který je letos součástí projektu SpaceLab, má tedy poměrně blízko. Že budovy divadelní fakulty festivalem doslova žijí, jsme se přesvědčili, když se v Chillout zóně, která by měla být oázou klidu a odpočinku, střídali jako na běžícím pásu nadšení zahraniční studenti, rušící tak náš rozhovor. Což nemyslím jako nerudnou výtku ale jako důkaz, že i přes počáteční rozpaky bylo naroubovat poměrně komorní festival Zlomvaz na tak velký projekt, jako je SpaceLab, docela dobrý nápad.

Jakou úlohu zastává SharedSpace / SpaceLab v rámci Pražského Quadriennale?
SharedSpace je tříletý mezinárodní projekt, jehož součástí je i PQ'15. Součástí tohoto projektu je 11 mezinárodních partnerů včetně DAMU a PQ. Součástí projektu SharedSpace je potom i SpaceLab. Jedná se o edukativní část SharedSpace. V rámci SpaceLabu se po celé tři roky konají stkání studentů festivaly a podobně. Z jedenácti partnerských organizací je pět vysokých škol: DAMU, NTA Oslo (Norwegian Theatre Academy, poz. aut.), RCSSD London (The Royal Central School of Speech and Drama, pozn. aut.), SVT Jerusalem (The School of Visual Theatre, pozn. aut.) a HKU Utrecht (Hogeschool voor de Kunsten Utrecht, pozn. aut.). A byly to právě tyto školy, které během tří let iniciovaly různé workshopy, setkání, festivaly. Například studenti DAMU jeli na festival, který pořádají právě studenti RCSSD v Londýně, na Accidental Festival. A SpaceLab na PQ je jakýmsi vyvrcholením tohoto dlouhodobého projektu. Cílem tohoto projektu bylo právě i to, aby PQ nebylo pouze scénografickou výstavou, ale aby se jeho aktivity kontinuálně rozvíjely v mezidobí, mezi jednotlivými ročníky.

Na Zlomvaz Festivalu ale nejsou jen zmiňované čtyři školy a DAMU. Jak se stalo, že se ostatní školy dostaly na tento festival?
Před čtyřmi lety se konal projekt, který se jmenoval Scénofest. Letošní SpaceLab je v podstatě transformace tohoto projektu, který zahrnoval workshopy a studentská představení. Už tehdy se vědělo, že něco podobného by mělo být i na dalším PQ. Po zkušenosti se Scénofestem se do projektu opět zapojila jeho umělecká vedoucí Jessica Bowles, mimo jiné pedagožka partnerské RCSSD v Londýně. O spolupráci znovu projevili zájem také James McKernan (York University Toronto) a Shane Kelly (DePaul University Chicago) a oba přizvali k organizaci také své studenty. Studenti DAMU se paradoxně zapojili jako poslední. Zlomvaz měl původně probíhat jako vždy o měsíc dřív, ale nám přišlo rozumné tyto dvě akce propojit a tím nabídnout studentům DAMU možnost, udělat ze Zlomvazu mezinárodní festival a jsme rádi, že to se nám povedlo.

A je to tak, že studenti DAMU si Zlomvaz dělají pořád sami, i přesto, že je teď součástí PQ?
Tým SpaceLabu v podstatě přišel jenom se zadáním, jak by festival měl vypadat. Zlomvaz jsme znali. Já osobně jsem ho také dělala, takže jsme nechtěli Zlomvaz nijak měnit, jen ho trochu transformovat a propojit se záměrem, který jsme měli v rámci SpaceLabu. Koncepce festivalu tedy v podstatě zůstala, jen se trochu zkomplikovala organizace. Zadavatelem není tentokrát DAMU ale PQ. My jsme chtěli, aby festival trval jedenáct dní, aby byla alespoň dvě představení denně, aby se účastnily partnerské školy SpaceLabu ale naplnění zadání bylo na studentech.

Jakým způsobem se letos vybírala představení pro Zlomvaz?
Ještě v době, kdy nebylo jasné, jestli Zlomvaz bude součástí SpaceLabu, se vyhlásil mezinárodní open call na představení do Disku a na pouliční představení na Jungmannově náměstí. To, že představení se budou odehrávat mimo jiné i na DAMU jsme věděli od začátku, jen nebylo jisté, že to bude v rámci Zlomvazu. Na základě open callu se nám přihlásilo asi 400 představení z celého světa, která víceméně splňovala naše podmínky. A z tohoto množství jsme společně s Janem Bubalem, technickým vedoucím SpaceLabu, vybrali ta z nich, která splňují určité technické podmínky a jsou realizovatelná v prostorách DAMU. Ta jsme předali dramaturgické radě Zlomvazu, která z nich vybrala představení, která chtějí na Zlomvazu. Street performances prošly obdobným procesem, jen je nevybírali studenti DAMU ale studenti DePaul University v Chicagu. Společně s Jessicou Bowles jsme sice měly poslední slovo, ale ten výběr, který nám dali studenti jsme de facto neměnily. Spousta z těch představení byly přitom pouze koncepce neexistujících představení, které dali studenti dohromady jenom kvůli tomu, aby si mohli zahrát na Zlomvazu a tím se stát součástí PQ.

Kdy se vybírala představení pro Zlomvaz? Kdy bylo jasné, která představení pojedou a která ne?
Vybraná představení jsme informovali někdy na začátku prosince s tím, že měli asi měsíc na to, aby svoji účast potvrdili. Ale z toho, co jsem vypozorovala, si myslím, že velká část představení vznikala až v posledních měsících.

Vrátil bych se ke SpaceLabu. Je to letos poprvé, kdy je SpaceLab součástí PQ nebo byl i na předchozích ročnících?
Jak jsem už říkala, před čtyřmi lety proběhl v rámci PQ Scénofest organizovaný ve spolupráci s Oistatem (International Organization of Scenographers, Theatre Architects and Techicians), který měl velmi podobnou strukturu jako SpaceLab. Dá se říct, že tento projekt byl předobrazem SpaceLabu.

A počítá se se SpaceLabem i pro další ročníky PQ?
Myslím si, že workshopy jsou letos velmi úspěšné, a to jak ze strany účastníků tak i vedoucích dílen, je o ně velký zájem a stejně tak i o divadelní přehlídku. Z toho se dá usuzovat, že v nějaké formě se SpaceLab zopakuje i za čtyři roky. Nebo v to alespoň doufám. Je jen otázka jak se takový projekt bude jmenovat, jakou to bude mít přesně formu atd.

To ale znamená, že ten projekt, ať už se bude jmenovat jakkoliv, musí začít po skončení letošního PQ.
Ne tak docela. Zhruba rok po konci Quadriennale se nějak zhodnocují výsledky celého projektu, uzavírá se administrativa a potom zase začíná organizace a vymýšlení dalšího ročníku. Zároveň s tím se vymýšlí, co bude jeho součástí, jestli bude nějaká edukativní sekce nebo ne. Takže záleží na tom, jestli se seženou peníze na nějaký dlouhodobější projekt. Nicméně zkušenosti jsou zatím dobré, takže se dá předpokládat, že takový projekt bude.

Ale projekt SharedSpace probíhá až do příštího roku.
Ano, to je proto, že řada partnerských akcí je výstupem z PQ’15.

Jakým způsobem jste se vy dostala k organizaci SpaceLabu?
Já mám vystudovanou katedru produkce na DAMU a před čtyřmi lety jsem na PQ‘11 dělala asistentku Pavlu Štouračovi z divadla Continuo na šestidenním workshopu, který probíhal v rámci Scénofestu. Asi před rokem a půl mě olovila Míša Stránská, která byla před čtyřmi lety vedoucí Scénofestu a byla oslovena znovu, aby dělala vedoucí SpaceLabu a mě si přizvala do produkčního týmu. Protože ale z osobních důvodů před tři čtvrtě rokem odešla, převzala jsem koordinaci projektu já.

Takže v projektu nejste úplně od začátku.
Ne, až od ledna roku 2014, což znamená, že tou dobou už asi rok běžel.

A jak takovou práci zatím hodnotíte? Je to náročné nebo inspirující?
Obojí, je to skvělá zkušenost. Hrozně mě na SpaceLabu baví, že edukativnost projektu nespočívá jenom v jeho cílové skupině, ale také ve spolupráci se studenty. Ti mají možnost podílet se na mezinárodním projektu, na akci, která už má svoje jméno v divadelním světě. Pracovat v kolektivu lidí, kteří mluví lépe či hůře anglicky, učit se komunikovat na dálku. Je to velmi náročné, ale o to víc přínosné. Když první den přijelo 100 studentů z celého světa a já před sebou viděla tu tabulku jejich směn, měla jsem trochu strach, jestli jsme to přeci jen nepřehnali.

Kolik lidí se tedy účastnilo příprav? Myslím těch tří let před PQ, kdy se vše domlouvalo a organizovalo.
Současný tým se zformoval před devíti měsíci. Od loňského září je v týmu Jan Bubal a já, letos na jaře k nám přibyla kolegyně Katka Matějíčková, která je produkční projektu. Od začátku na projektu SpaceLab pracuje Jessica Bowles s asi sedmi studenty z RCSSD, kteří zajišťují sociální média a dokumentaci. Od září funguje intenzivně spolupráce se skupinou studentů z York University, kteří měli na starost komunikaci s vedoucími workshopů, čímž mě odpadla povinnost komunikovat s dalšími asi sedmdesáti lidmi. Na nás pak bylo všechny workshopy finalizovat, zajistit smlouvy, letenky a podobně. Ale na místě si potom studenti z York University vzali opět workshopy na starost, také proto, že už je nějak podrobněji znali z dřívějška. Další skupina jsou studenti z DePaul University, kteří pomáhali s přípravou pouličních představení a teď pomáhají s jejichž produkčním zajištěním. A potom obrovská skupina studentů DAMU, zejména organizační tým Zlomvazu. Na místě se pak připojilo dalších šedesát až sedmdesát dobrovolníků.

Po těch dlouhých přípravách, jak vnímáte chod SpaceLabu? Běží podle vás bez problémů nebo se objevilo něco, s čím jste nepočítali?
Myslím si, že to funguje skvěle. Všechno to v podstatě zatím dopadlo tak, jak jsme si to představovali. Z velké části je to i díky koordinátorům studentů, kteří je dokážou skvěle vést a zároveň mají zkušenosti z minulého ročníku PQ. Když všichni přijeli tak byli strašně nadšení, že konečně přišla ta velká akce. První dny byly přirozeně trochu zmatené, jak to bývá u každé takové akce, ale teď si to už začíná sedat, každý tým si vytváří svůj vlastní rytmus, ve kterém funguje.

Takže skutečně nejsou v organizaci žádné problémy nebo zádrhele?
Tak samozřejmě se najdou takové drobné problémy. Ale ty většinou vznikají z toho, že jak říká James McKernan, všichni mluvíme anglicky, ale každý jiným jazykem. Takže občas si někdo úplně neporozumí, objevují se i názorové neshody, ale vcelku mám po těch několika dnech pocit, že jsme si všichni porozuměli. Že SpaceLab navenek působí jako homogenní projekt a dělá celkově dobrý dojem. Samozřejmě, občas se objeví problém, ale studentské týmy fungují natolik dobře, že si s tím problémem umí poradit. Dokáží přijít s nějakým řešením a napodruhé už ten problém vůbec nenastane. V tuto chvíli mám pocit, že se na ně mohu spolehnout do té míry, že by byli schopní ten festival dotáhnout beze mě.

Vystudovala jste produkci na DAMU, takže jste dělala spoustu projektů už během studia. V čem se liší organizace akce takového rozměru od toho, co jste dělala předtím? Musela jste si osvojit nějaké nové dovednosti?
Nová zkušenost pro mě spočívala právě v tom, že jsem nikdy nedělala projektovou manažerku. Měla po odchodu Míši Stránské trochu strach, jestli něco takového zvládnu, navíc jsem neměla zkušenosti s vedením lidí, ještě k tomu starších a zkušenějších lidí, než jsem já. Ale přesto jsem do toho chtěla jít a dokázat si, že to zvládnu.

A zpětně svého rozhodnutí dělat projektovou manažerku nelitujete?
Vůbec. Sice se těším, až si odpočinu, ale vůbec toho nelituji. Nechci to ještě úplně uzavírat, přeci jen před sebou máme ještě týden, ale jak říkám, SpaceLab tým funguje tak dobře, že by to klidně zvládnul dokončit i beze mě.

A není vám přeci jen trochu líto, že celý projekt a tím pádem i vaše práce teď končí?
To je přeci správně, že to končí. Ten projekt k tomu celou dobu směřoval a teď přišlo jeho vyvrcholení. Ještě se musí nicméně všechno uzavřít a zhodnotit, pro žádný s týmů ještě práce úplně neskončila.

Pokud by se nějaká akce typu SpaceLab konala i v rámci příštího Quadriennale, měla byste chuť se jí znovu zúčastnit? Třeba na jiné pozici ale zkrátka být součástí organizačního týmu.
To je těžká otázka. Práce na SpaceLabu mě sice moc baví, ale chtěla bych ji posunout někam jinam. Neříkám výš, ale jinam. Zároveň by byla škoda udělat ten projekt úplně stejně.

A máte tedy nějaké představy, kam nebo jak by se měl ten projekt posunout?
Ne. Jelikož není jisté, jestli takový projekt vůbec bude.

Dejme tomu, že by se uskutečnil. Máte tedy nějaké nápady na vylepšení nebo posunutí?
To zatím asi nemůžu říct. Musím sama počkat, až si to trochu sedne a potom budu schopná to nějak zpětně zhodnotit.

Čtete festivalový časopis Obratel, nebo na to při své práci nemáte čas?
Vždycky si ho vezmu a odnesu do SpaceLab Office. Ne, že bych ho přímo četla, ale tak zběžně si ho prohlédnu, o čem se píše a tak.

A můžete nějak zhodnotit úroveň Obratle? Jste spokojená?
Pro mě zásadní aby proběhly workshopy, aby proběhla představení, aby DAMU fungovala jako místo pro setkávání, kde je studentům dobře a všechno ostatní nad rámec těchto požadavků, všechno co do tohoto projektu vložil tým Zlomvazu, jsou pro mě takové třešničky na dortu. Moc si vážím úsilí, které tomu všichni věnují a občas mi přijde až neuvěřitelné, do jaké míry si to všechny týmy vyšperkovaly k dokonalosti. Ať už se jedná o vytvoření chillout zóny s časovými pásmy, nebo SpaceLab OFF Stage u Containallu. To jsou věci, kterých si velmi cením. Ale od začátku všem říkám, nekomplikujte si to. Budete tady dvacet dní zavření tak nedělejte nic, co byste pak nezvládli. Je ale úžasné, že se vším tím, co si k tomu ti lidé vymysleli, to zvládají. Tím se vracím i k Obratli; to je jedna z věcí, za které jsem ráda. Vím, že Obratel je integrální součást Zlomvazu. Je dobře, že studenti chtěli udržet tvář Zlomvazu i v rámci tak velké akce jako je PQ. A jsem ráda, že i v rámci Obratle probíhá spolupráce se Social Media Teamem z RCSSD z Londýna.

Je ale na druhou stranu pravda, že někdo by mohl Obratel brát jako úlitbu studentům katedry teorie a kritiky DAMU, aby se v rámci Zlomvazu necítili odstrčení. Nicméně pro studenty bakalářského studia je to jediná možnost praxe, kterou jim škola poskytuje ještě před časopisem Hybris.
To je pravda. Nicméně, tohle by měl přesně SpaceLab studentům přinést. Možnost se nějak zapojit a učit se praxí. Pro studenty produkce je to organizace festivalu, pro kritiky je to psaní, pro performery je to mnohdy první zkušenost s hraním venku, s psaním anotací atd.

Stíháte krom svojí práce ve SpaceLab Office i nějaký program, ať už v rámci Zlomvazu nebo výstavy PQ?
Ze SpaceLab Office se moc často nedostanu. Viděla jsem zahájení a od té doby nic. Ale s tím, že nebudu mít čas na představení, nebo dokonce na setkání s vedoucími workshopů, jsem počítala. Ale mrzí mě to. Obzvlášť, když třeba nějaký vedoucí workshopu odjíždí a já si uvědomím, že jsem ho ani jednou neviděla.

V tom, jak jsou představení řazena za sebou, je nějaká dramaturgie, nebo se to řídí spíše praktickými věcmi, jak kdo musí odjíždět nebo přijíždět? Nebo je to kombinace obojího?
Po dramaturgické stránce jsme měli jen ty požadavky, aby bylo zastoupeno co nejvíce zemí, a aby mezi vybranými projekty byly ty z partnerských škol. Zároveň měly vybrané inscenace reflektovat téma letošního PQ – hudba, počasí, politika. A potom bylo samozřejmě nutné skloubit s požadavky účastníků. Dávat dohromady program potom byla tak trochu matematická práce. Spousta lidí půl roku šetřila na letenky do Prahy a někteří to museli nakonec zrušit, protože neměli peníze, nebo měli zkoušky a podobně.

Máte nějaký zvláštní tip, co by si návštěvník PQ neměl nechat ujít? A to nejen v rámci SpaceLabu ale celého PQ?
Určitě jsou to expozice Zemí a regionů. Ty jsou velmi zajímavé a tím, že jsou většinou umístěny v historických palácích, jsou tentokrát poměrně atypické. Zajímavá je i studentská sekce v Kafkově domě.

A něco z OFF Programu?
Slyšela jsem, že koncerty v Cihelné jsou skvělé. Ostatně celý ten prostor stojí za návštěvu. Například performeři, kteří budou vystupovat zítra, přijedou v noci a nestihli by se ubytovat a tak jim v Cihelné zajišťovali peřiny. Takže celé to tam funguje jako velký jedenáctidenní squatt.

Zpracovaly: Jakub Štrom a Tereza Kosáková, studenti katedry teorie a kritiky DAMU, rozhovor proběhl 22. června 2015.