Scéna.cz 

Ondřej Sokol

V poslední době dostal velké množství režisérských nabídek. Za všechno může cena Thálie 2002 pro mladého umělce do 33 let. Ondřej Sokol si jí váží, ale neopomene zmínit, že je až příliš „organizovaná“, osobně používá termín „odborářská“. Nicméně cena rozpoutala kolem jeho osoby jistý boom.

Divadelní obec považuje za jeho režijní debut inscenaci Martina McDonagha Osiřelý západ, kterou také přeložil. Na svém kontě má již několik režií. Po angažmá v Mladé Boleslavi přešel do Činoherního klubu v Praze.

Ondřej Sokol, herec a režisér, jehož duši a morálku formovala v dětství křesťanská víra. Dnes už pro větší pochopení světa liturgické obřady v kostele nevyhledává. Preferuje „jungovskou“ filosofii a reálný pohled na svět. Při ztvárnění rolí vychází z obyčejného člověka – „Není přece možné, aby každý od rána do večera po celý rok chrlil ze sebe moudra, zaobíral se do hloubky svými problémy i okolím,“ potvrzuje Sokol.
Rozhovory na téma svého boomu už se mu právem zajídají. Musím zmínit, že portál Scena.cz přinesl internetový rozhovor s Onřejem Sokolem v době, kdy se ve stávajícím angažmá teprve zabydloval.

Moje úvodní otázka, ohledně nabídky kolegyně Žilkové na účast v televizním sitcomu TELE TELE, naprosto nevyšla. Odhalila, že nesleduji ani zmíněný pořad, ani titulky. Ondřej Sokol je pod ním podepsán jako režisér.
Bere tuto práci kromě peněz, jako obrovskou školu v televizním studiu. „Natáčecí dny, střižna, kočírování televizního štábu – kde jinde bych takovouto praxi získal,“ konstatuje. Zbývá už jen krůček k filmové režii. Má proto všechny předpoklady – studoval herectví a režii na DAMU, pak ještě tři roky na FAMU.
Podíváme-li se na výčet jeho rolí, má za sebou kromě jiných Dona Juana, Andreje ve Třech sestrách (MD Mladá Boleslav) nebo v Činoherním klubu postavu Drobka v Portugálii, dále hraje v Misantropovi, Deskovém statku a dalších.

Problém konfliktu režie a herectví neřeší. „Při hraní se snažím co nejvíce sloužit vizi režiséra. Role se nechá zahrát nejméně deseti způsoby, ale jen jeden je dobře, jen jeden styl sedí v soukolí. Herci musí být v podstatě sobci, neboť musí dát svoji bytost ve prospěch celého soukolí.
Většina herců při práci vychrlí množství „režijních“ nápadů, to je přirozené, ovšem herec z vnitřku nemůže mít objektivní náhled na ucelený styl inscenace. Myslím, že např. automobilový závodník, když sedne do autobusu, také cítí podivné svrbění, jak by asi řídil on… Osobně se jako herec zapojuji do režie velmi zřídka.“

Dále prozradil, že nemá rád pohled do publika, na rozdíl od jiných kolegů, kteří si v tom přímo libují. „Dost mě takové dívání do očí rozhází. Na druhou stranu si vážím práce v Činoherním klubu, neboť to je jedna z mála scén v republice, kde je možné díky komornímu prostředí přenášet od nás herců k divákovi nejvíce energie.“ Právě proto bude režírovat v Dejvickém divadle. Neodmítl ani poslední režii komedie Říkej mi Same v divadelní společnosti Jana Hrušínského. „Komedie mám velmi rád, byť není jednoduché je udělat, ale člověk se uvolní a říká si – ať se také pobavím.“ Režijní kalendář má pro příští sezóny velmi naplněný. Každý by chtěl Sokola. Jenže… „Pokud bych to vyjádřil matematicky – rád bych zachoval poměr dvě režie a čtyři role do roka. Jedna režie mě čeká v Činoherním klubu, zatím váhám mezi dvěma tituly. Premiéra je plánovaná na listopad. K tomu jedno představení v Dejvickém divadle a Středočeské divadlo Kladno, kde mě čeká inscenace Někdo to rád horké.“ Na Kladně působí jako umělecký šéf Petr Svojtka, který je Ondřejovi velmi blízký v názorech.

Zkusme se pozastavit právě u těch názorů. Osobně Vás považuji za člověka, který rád dumá a hledá kolem sebe hloubku.
Rozlišuju dva způsoby práce s realitou. Někdo jde na ni přes hlavu, jiný přes city. Intelektuál, a já chápu toto slovo jako nadávku, je člověk, který vše hlavně řeší rozumově, ale to neznamená plus nebo minus, je to jen způsob zacházení.

Myslíte, že člověk, který se pohybuje mezi kořeny problémů, který se snaží rozšifrovat a rozluštit podstatu, to má v životě lehčí?
Je složité odpovědět, co je lehčí a co složitější. To je Jungův model – čím je člověk diferencovanější v intelektuální rovině, tím horší rozlišení má v rovině citové, tzn. že intelektuál vidí v citech daleko hůře. Rozumět a rozebrat si problém do jeho podstaty je jedna věc, ale citově ho zvládat je druhá. Daleko těžší.
Zásadní problém pro mě je boj s relativismem, protože když rozebíráte nějakou věc do hloubky, nakonec stejně zjistíte, že pravd a řešení je hodně, a potom ale přijde zásadní okamžik – rozhodnout se.

Zmiňoval jste nedostatek citu u intelektuálů, nemyslíte, že pak u nich převažuje cynismus?
Určitě. Cynismus je totiž lék.

Inscenace Osiřelý západ doslova cynismem přetéká. Jak jste ji objevil?
Velmi prozaické – četl jsem v „komorní“ místnosti noviny Times, psali tam o cenách, které dostal autor hry McDonagh. Navíc fotografie z inscenace byly tak úžasné, že jsem si hru sehnal a bylo hotovo.
Vypadá to jako krátká cesta, ale čekání než ji dovezou z Anglie – trvalo dlouho.

Pro diváky je to silné kafe, pro Vás to muselo být ještě intenzivnější. Jak jste se z toho dostával.
Pro mě to začalo depresemi. Postupně, jak jsem šel dál a dál až k sedmému dějství, kdy oba bratři licitují o vzájemném neštěstí, říkal jsem si, tak to škrtnu, než toto. Pochopil jsem, že to nejde. Bylo to hrozivé. Když překládáte, musíte látku do sebe pustit co nejhlouběji, aby to důkladně promluvilo. Opravdu hrozný. Na druhou stranu ve mně sílilo poznání, že ta hra je obrovsky pozitivní, že má velký happy end. Ačkoli jsem si dlouho myslel, že ten konec je černý a hodně otevřený. Nedávno mi totiž došlo, že ti bratři to vše přežili a není mezi nimi již nic, čím by se mohli zničit.

Přežili za jakou cenu? A co okolí? Vykoupení faráře?
Jeho oběť nebyla nadarmo. Mezi nimi je opravdu čisto. Nejsou sice lepší lidi, vůbec o nic lepší, ale všechen stín je pojmenovaný a démon je mrtvý.
Mám pocit, že nám za zády roste Satan. Z toho mám největší strach.