Scéna.cz 

NT Live Pohled z mostu

Hra Arthura Millera POHLED Z MOSTU, jejíž první jednoaktová verze Vzpomínka na dva pondělky v roce 1955 propadla, na sebe upozornila až o rok později v režii Petera Brooka. Od té doby byla tragédie z prostředí emigrantů a přístavních dělníků, jež je pro střední vrstvu Newyorčanů pouhým „pohledem z brooklynského mostu“, inscenována mnohokrát.

Nejnovější britská verze hry, uvedená v divadle Young Vic v režii holandského režiséra Ivo van Hovea, byla zařazena do dramaturgie NT Live ještě předtím, než v dubnu t.r. získala tři Olivier Awards – za nejlepší revival, za nejlepší režii a ocenění pro nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. To už v době, kdy byla inscenace přenesena do west-endového Wyndham´s Theatre, odkud mohli přenos sledovat i čeští diváci.
Ivo van Hove patří mezi světovou režijní elitu, a v Londýně se představil několikrát s originálními inscenacemi svého amsterdamského souboru Toneelgroep. S britskými herci spolupracoval poprvé, i když vizuální stránku mu pomáhali budovat jeho lidé. Scénu a světelný design vytvořil Jan Versweyveld, kostýmy An D´Huys. Jako hudební podkres bylo zvoleno Requiem v Dmoll Gabriela Fauré.
Představení se hraje bez přestávky téměř dvě hodiny. Na prázdné ploše fiktivního ringu, ohraničeného ze tří stran lavicemi, s usazením pár řad diváků přímo na scéně, ze čtvrté strany je vstup do zákulisí, jež symbolizuje střídavě vstup z ulice, tak vstup z bytu. My však sledujeme výhradně prostor tvořený čtvercem ringu, vyznačený a stále dokreslovaný světelnými proměnami. Když se pomalu zvedá opona, zahlédneme na chvíli narudlou záři, která jako by signalizovala předzvěst tragédie. Nicméně, vzápětí jsou nám v jasném světle odhalena dvě svalnatá mužská těla sprchujících se přístavních dělníků. Jedním z nich je Eddie Carbone (Mark Strong), holohlavý alfa samec, hrdý, možná jen trochu těžkopádný muž. Skála a jistota, kterou chce být pro svou ženu (Nicole Walker), ale především pro svou milovanou neteř Kateřinu (Phoebe Fox).
Tohle základní rozvržení domácí šachovnice se však má vzápětí změnit. My do příběhu vstupujeme s průvodcem, záměrně cizorodým prvkem, advokátem Alfierim (Michael Gould), který začíná po vzoru antického chóru vyprávět příběh, jehož tragický závěr lze tušit od samého počátku. On, vypravěč, může být jen svědkem, jen přihlížet, aniž by dokázal pomoci či odvrátit tragédii. Cosi nepatřičného shledáváme hned na počátku, kdy mladá, leč už dosti ženská Catherine vítá Eddieho tak, že mu skočí do náruče jako malé dítě, obejme jej a ovine stehny. Stejně dětsky důvěrně mu pak klade hlavu do klína. Nevinnost a erotika se tu jaksi zvláště sejdou, a v hlavě diváka jakoby zablikalo varovné světýlko.
Potenciální konflikt dostává novou vrstvu ve chvíli, kdy na scénu vstupují italští bratranci Beatrice, Marco Emuna Elliotta a krásný, lehce zženštilý Rodolfo Luka Norrise. Přijíždějí sem jako do země zaslíbené, Marco proto, aby vydělal peníze na léky pro své nemocné děti, Rodolfo, aby zde začal nový život. Jako ilegálové jsou ovšem v neustálém ohrožení, a navíc ohrožují i rodinu, kde bydlí. Jde o to, aby je někdo neudal. A kdo to bude, začínáme záhy tušit... Už v okamžiku jejich vstupu jako by se spustil vražedný mechanismus. V centru tragédie stojí Catherine, o kterou se hraje, stejně jako o dominanci nad ostatními. Catherine přirozeně tíhne k mladému Rodolfovi, s nímž sdílí nadšení po poznávání jí dosud zapovězeného města, zároveň však cítí povinnost ke svému adoptivnímu otci. Eddie ji za žádnou cenu nechce pustit z okovů své lásky a péče, žárlí na všechny kolem, zároveň je děsí a současně prožívá svou hlubokou krizi středního věku.
Půdorys hry, a inscenace sama potvrzuje až anticky vyklenutou tragickou rovinu příběhu, a zároveň minimalistické, přesné herecké výkony, propojené se stále aktuálním tématem pocitu vyděděnosti a strachu ze života a budoucnosti, vytváří velmi sugestivní obrazy, které se doslova vryjí do paměti diváků. Působivost celku navíc podporují výrazné protiklady, prostupující jak hru samotnou, tak její inscenaci.
Příběh je zasazen do prostředí, kde bychom po vzoru dnešní „autenticity“ očekávali spíše záplavu sprostých slov, ale zde se neobjeví ani jedno. Prostředí dané prázdnou scénou je zřetelně stylizováno, což konvenuje se stylizací řeči, doplněné výmluvnou nonverbální komunikací. Výrazně psychologické herectví stojí v protikladu vůči zcizenému projevu vypravěče. Výrazná stylizace je navíc podtržena tím, že postavy na jedné straně pečlivě oblečené vesměs chodí bosy, dokonce i advokát v obleku si při vstupu do prostoru arény sundává boty. Závěrečná scéna, kdy se všechna těla propletou ve smrtelné rvačce, na kterou padá shůry krvavý déšť pomalu se rozpíjející do rudé skvrny na dosud bílé podlaze, máme pocit, jako by sochař vytesal z kamene šílený tragický výjev. Opona se pomalu spouští...