Scéna.cz 

Audience u královny po česku

Zařadit do repertoáru hru tak výrazně britskou jako je Audience Petera Morgana je do jisté míry riziko. Anglická historie a její protagonisté stojí trochu mimo ostatní světovou politiku a jsou zároveň její důležitou součástí, takže tu lze spojit všeobecně známé, se specifickým. Přistihla jsem se, že ačkoliv jsem člověk celý život spíše nepolitický, jména většiny britských ministerských předsedů se při připomenutí mimovolně vynoří z mé paměti. A image britské královny Alžběty II. vytane na mysli rovněž přirozeně. I tak se Čechy, resp. Praha stala první zemí mimo Anglii, která se odvážila tuto hru inscenovat (pomineme-li, hostování původní inscenace s Helen Mirrenovou na newyorkské Broadwayi).

Před pár dny tedy měla ve Stavovském divadle premiéru Audience u královny (v překladu Zuzany Joskové byl titul pozměněn, vzhledem k možné záměně s Havlovou Audiencí) v režii filmové režisérky Alice Nellis. S hlavní rolí se od počátku počítalo s Ivou Janžurovou. I když nemůžeme popřít jisté podobné rysy s anglickou královnou, přece jen tu byla určitá pochybnost, zda více než sedmdesátiletá herečka fyzicky zvládne náročnou roli, při které nejenže je permanentně na scéně téměř dvě a půl hodiny, ale mezitím se musí ještě bleskurychle převlékat. Nicméně je třeba konstatovat, že herečka ji zvládla s přehledem, se smyslem pro přesnost a zároveň pro humor.
Začněme ale s příběhem samotným. Hra Petera Morgana (mimochodem, zetě Karla Schwarzenberga) je zajímavá už svými východisky. Vychází z jediného prostého faktu, a to, že se královna po celé období své vlády – je tu zachycena doba mezi jejím 25. a 86. rokem věku – pravidelně každý týden, vždy v úterý v podvečer, scházela na krátké schůzce se svými ministerskými předsedy v Buckinghamském paláci. Z těchto soukromých schůzek, na nichž se podle momentální politické situace setkávala s ministerskými předsedy tu pravicového, tu levicového zaměření, neexistují žádné oficiální ani neoficiální záznamy. Vše zůstalo ukryto ve zdech paláce a paměti těch, kdo se schůzek zúčastnili. Peter Morgan tedy využil fantazie, a jistých předpokladů chování a smýšlení politiků, vyplývajících z jejich pověsti a rozhovorů, které kdy poskytli, a dovolil si vytvořit situace, které se mohly, ale nemusely podobat skutečnosti. Tím vznikl jakýsi scénický pseudodokument, ale zároveň fiktivní téměř pohádkový příběh, nenásilně oslavující královský majestát a – řekněme – výhody konstituční monarchie jako stálého bodu v nejistých dobách. Královna je tu ukázána v podstatě jako ideální vládkyně, se všemi vlastnostmi dobrého monarchy, který oddaně slouží své funkci a své vlasti. Královna je tedy loajální kvládě, jak jí funkce přikazuje, zároveň má však svědomitě prostudované veškeré dokumenty, a mnohdy vidí věci v širší perspektivě než pragmatičtí premiéři. Zároveň dokáže zachovat svou vznešenost, ale i lidskost, empatii a soucit. Nepostrádá ani ženskost a smysl pro humor. Naopak, její premiéři (bylo jich celkem dvanáct, a na scéně je jich k vidění osm, včetně jediné ženy premiérky) mají nejrůznější tiky a nálady, a v jednom vstupu jsou komorníkem charakterizováni jako banda šílenců. Nicméně, právě tato interakce, která má symbolický význam kontrastu mezi stálostí a dynamičností, historií a současností, tradicí a novátorstvím, je na celé hře nejzajímavější. Právě s ní se totiž hraje. Pokud jde o formu, můžeme text hry brát do jisté míry jako odlesk starých konverzačních komedií Shawa a Wilda, neboť i prostředí, v němž se vše odehrává (totiž salónek v Buckinghamském paláci s dvěma křesílky) je po celou dobu prakticky beze změn. V české verzi oproti londýnské inscenaci je scéna přece jen o něco pestřejší – je opatřena kompozicí obrazů na pozadí, které se zpočátku tváří jako stálá součást scény (autorem scény je Matěj Cibulka), v průběhu představení jsou však rámy využity pro projekci dokumentů ilustrujících momentální dobovou situaci. Tu ostatně dokresluje i proměna kostýmů královny (návrhy Katarína Hollá), a to jak v průběhu šedesáti let, tak i v retro pohledech do jejího dětství. Dobová móda, byť s ohledem na anglický konzervativismus, je reflektována i v kostýmech ministerských předsedů. A atmosférotvorným prvkem je i hudba Jana Ponocného, odkazující k nejrůznějším dobovým hitům, ale i hudbě anglických ceremoniálů. V centru pozornosti stojí královna Ivy Janžurové, které se daří přeskakovat v retropohledech do různých období Alžbětiny vlády, a to nejen ve způsobu chování, ale i pohybech, gestikulaci a mimice přizpůsobených kýženému věku královny. Její dětské alterego (v roli alternují Anna Čtvrtníčková a Veronika Divišová) je méně formální, a má za úkol klást někdy až provokativní otázky, které si královna ve vyšším věku už ani nesmí připustit. Úlohou komorníka, který je zároveň komentátorem dějů (hraje ho Jan Hartl) je neměnnost a stálost. Hartl do něj vkládá více českosti (v duchu celé koncepce inscenace), tj. není v něm přirozeně prkenná služebnost a poker face anglických sluhů, ale je tu spíše patrná jistá vzdornost a snaha projevit svůj názor, resp. oživit či okomentovat humorně děj němou akcí. Plejáda ministerských předsedů, kteří vstupují do královniny blízkosti, tu na chvíli, tu periodicky, má něco do sebe právě svou pestrostí a různorodostí politických názorů, etických kritérií, osobnostního profilu, prostředí, odkud pocházejí či jistých psychických handicapů. Nicméně každý z nich je svým způsobem zajímavý. Při poměrně dlouhých, víceméně statických scénách pochopitelně pozornost diváka chvílemi upadá. Takže se mimovolně soustředí na ty postavy, které jsou lidsky zajímavější. Pochopitelně, autor textu do jisté míry odhaluje své sympatie a nesympatie ke konkrétním premiérům (tady je pro diváka docela zajímavé srovnat si profil osobností tak jak je prezentuje Morgan a jak jsou popsány v programu k inscenaci). Je očekávatelné, že pozornost vzbudí Margaret Thatcherová v provedení Taťjany Medvecké, která velice zdárně prezentuje tuto ostrou dámu někde na pomezí chytré, dynamické ženy, která uspěla mezi muži a svéhlavou dcerou hokynáře, která neuznává pravdu nikoho jiného než sebe samé. Nejzajímavěji formulovaný osud přiřkl autor levicovému premiérovi Haroldu Wilsonovi, který se na audiencích u královny objevuje nejčastěji a navíc v delším časovém období, a je tu tedy možnost nenásilně rozvíjet podobu jejích vzájemného vztahu. Z českého hlediska se může zdát poněkud polemické ztvárnění některých až příliš důvěrných scén (např. aby premiér chytil při fotografování královnu kolem ramen, nepřipadá v Anglii v úvahu, i když to českého diváka samozřejmě pobaví). Jinak ale Igor Bareš v této roli působí naprosto autentickým dojmem, a dokáže nás přesvědčit o tom, že i na první pohled poněkud buranský profesor si skutečně dokázal získat sympatie královny i její přátelství (pokud přijmeme to, že se královna může s někým přátelit). Barešův Wilson je spontánní, otevřený, ale i velmi chytrý, a nebojácný. To vše nám dokáže herec nabídnout s odzbrojujícím šarmem. I když inscenace není zcela bez chyby, ať už se jedná o „úlety“ v pravděpodobném chování jedinců, tak i nezbytných útlumových momentech, kdy divák přestane pozorně vnímat to, co se říká, jedná se o inscenaci v programu scén pražského Národního divadla nadstandardní.
A prorokuji, že pokud bude Iva Janžurová v takové kondici jako nyní, mohla by se na repertoáru udržet dlouho.

www.narodni-divadlo.cz