Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Apolena Veldová a Milan Kačmarčík

autor: archiv

Dnes přinášíme rozhovor s hereckým párem, který navíc přišel za prací do Prahy. Dalo je dohromady divadlo. Apolena Veldová přišla do angažmá v Ostravě, kde Milan Kačmarčík, coby rodilý Ostravan působil na tamější scéně. Oba dva se stali od znovuotevření smíchovské scény – Švandova divadla, jeho kmenovými herci. Pro Apolenu to byl opětovný návrat do rodného města Prahy. Jak sama říká, po těch takřka osmnácti letech, kdy zde nežila, se změnilo mnoho podstatného.
Rozhovor s manželi Apolenou Veldovou a Milanem Kačmarčíkem probíhal v době semifinálového zápasu na hokejovém šampionátu. Začali jsme si povídat velmi netradičně – první se ptala Apolena Veldová - V čem jste nás již viděl hrát? Oba protagonisty jsem kromě jiného zhlédl v ostravském nastudování Tří sester. Dále na jejich současné domovské scéně v inscenacích Čas katů (mimochodem jediná hra, kde účinkují spolu), dále Milana Kačmarčíka ještě v inscenaci Clavijo. Apolenu pak ve hře Hadí klubko a už se intenzivně připravovala na premiéru inscenace Znalci.

Byť stěhování za prací se ve státech Evropské unie považuje za naprosto běžné, v Česku přeci jen nejsme na tento způsob života zvyklí. Můžete přiblížit, jaké bylo Vaše rozhodování k tomuto kroku?
Apolena: Počet argumentů proč zůstat v Ostravě či se stěhovat byl pro nás vyrovnaný. Rozhodování trvalo skoro čtyři měsíce, kdy jsme všechno důkladně zvažovali. Velkou roli sehrál náš jedenáctiletý syn, ten z Ostravy odejít nechtěl. Když nakonec řekl, že to pro něj nebude tak těžké, teprve pak padlo poslední rozhodnutí.

Milane, neschází vám ostravské hospodské rvačky?
(Obrovský smích a rázné ohrazení.) Nikdy jsem se na veřejnosti žádných nezúčastnil, nanejvýš jedné v divadelním klubu. Toto mi v žádném případě, na rozdíl od jiných věcí, nechybí.

Vy máte ale opravdu pověst ostravského rváče.
Ptal jste se na dobrých místech?

Nevím, zda to byl ten, co dostal přes ústa…
Je pravda, že jednu bitku jsem zažil. Léčil jsem se z ní skoro měsíc, ale jinak ne.
Apolena: I já jsem v šoku, že se toto o Milanovi traduje. Neboť to byla opravdu soukromá záležitost.

Tedy pojďme ke rvačkám ve zdejším klubu. Souvisí to s Vaším nepřijetím tady?
Apolena (Udiveně): Vůbec jsme to tak nemysleli.
Milan: Tady je opravdu příjemná atmosféra ode všech.

Dobře, nechme nadsázky. Jak Vás tady vůbec přijali?
Apolena: Do Švanďáku jsem šli opravdu do neznáma, ale všichni jsou skvělí.

Debutovali jste tady v inscenaci Čas Katů, kde Milan ztvárňuje hlavní roli. Tato inscenace je pro některé diváky velmi popudlivá. Mohl byste svou roli nějak obhájit?
Milan: Osobně nevím, co bych na této hře měl hájit. Pro mě tato inscenace představuje setkání se všemi herci, co tady jsou, za což jsem vděčný. I kdyby to někoho „popudilo“, tak to je čistě subjektivní názor. Pro mě má tato hra smysl pořád. Myslím si, že inscenace se od premiéry odvíjí k lepšímu.
Apolena: Pokud inscenace někoho popudila, tak to také splnilo svůj účel. Nikdo nemůže čekat od režiséra Langa, že se bude jednat o pohodovou hru. Jeho tvorba je většinou kontroverzní. Určitý stupeň drzosti je také důležitý.

Můžete ještě přiblížit, s jakými pocity se Vás role dotkla, nakolik Vás ovlivnila?
Milan: Nerad o tom mluvím. Buď je to z jeviště vidět a přejde to na diváky nebo ne.
Apolena: Je to složité mluvit sám o sobě.
Milan: Jsou tam pro mě velmi blízké věci jako např. vztahy s ženskýma, což je zajímavý. Jinak jak už jsem řekl – pro mě je to setkání s novými lidmi, s nimiž snad nějakou dobu vydržim.

Apoleno, vás čekají Znalci.
Čekají spíš diváky. Na představení bude i samotná autorka, tak uvidíme. Doufám, že divákům se bude hra líbit jako nám. Práce pro nás byla velmi příjemná.

Můžete prozradit o své roli?
Ne.
Na jedné zkoušce jsme tomu dali podtitul – taková normální hra s pauzou. Je to prostě o šesti lidech naší generace, jestli má smysl manželství, přátelství, co si máme přiznat. Byl by to hřích nevidět. Hrajeme ve Studiu a poprvé na šířku.

V jednom rozhovoru jste Milane řekl, že bude trvat dlouho, než se vyslovíte o Praze jako o Vašem domovu...
Na Prahu a zdejší lidi si zatím zvykám. Momentálně jsem v pohodě. Vidím, že Apolenka je v pohodě, i kluk si zvykl. Takže když jsou dobře naladěni všichni ve vašem okolí, pak jdou osobní touhy a ambice stranou.

Co vám dalo přestěhování?
Milan: Pro mě jako Ostraváka znamená odstěhování do Prahy ještě větší uvědomění si vazby na Ostravu. Těším se na všechna představení, která tam ještě dohrávám.
Apolena: Dalo nám to zejména čerstvý vítr do plachet. Změna má smysl, aby se člověk zamyslel sám nad sebou. Poznáváte jiný způsob práce. Najednou je člověk nejistej, musíte se více snažit.

Milane, zmínil jste, že v Ostravě dohráváte. Setkal jste se v souboru s tím – Co ty Pražáku tady?
(Bodře.) No jistě! Podobně jako zde – Co ty Ostraváku tady.
Apolena: Oni to nemyslej zle.
Milan: Je to vcelku příjemné.

Někteří herci touží být v Praze, vedle toho znám spoustu jiných z oblastí, kteří jsou naprosto spokojení.
Milan: Když jsem končil školu, tak podobnou touhu jsem měl, byť si myslím, že byla neuvědomělá. Jakmile jsem vstoupil do angažmá v Ostravě, tak mě to ani nenapadlo. Někomu to možná bude znít jako fráze – dle mého je důležité, jak se to divadlo dělá, než v jakém městě ho děláte.
Apolena: To je pravda. Po Konzervatoři jsem samozřejmě chtěla být v Praze. Pak jsem šla do Ostravy, prý na dva roky na zkoušku, která trvala těch osmnáct let. Postupně člověk zakořenil, a začala jsem si říkat – Proč by Praha měla být metou.
Milan: Zaplať PánBůh, že jsem studoval v Ostravě a získal jsem tam angažmá.

Jak odpočíváte?
Milan: Pro mě je to fyzická práce. Když jsem v depresi, tak umyju okna, jdu se psem ven.
Apolena: Proto ho neustále uvádím do deprese. Na konci sezóny si vždycky řekneme, že se o divadle nebudeme bavit a to je pro nás opravdová očista.

Moc spolu na jevišti nevystupujete.
Apolena: Když jsme nastupovali v Ostravě do angažmá, tak jsme prosili, abychom spolu nehráli. To se nám pár let dařilo. Nyní hrajeme v Čase katů a budeme zkoušet v Ženitbě.

V čem je problém „partneření“ manželů na jevišti?
Apolena: Máme jednu zkušenost, na níž neradi vzpomínáme. Bylo to v době našich začátků, kdy jsem se nepohodli a pak tím bylo poznamenané i zkoušení. Nyní už jsme rozumnější. Na jednu stranu to může být plus, že se lidé na jevišti znají, ale na druhou to může být nebezpečné, že se přestanou překvapovat. Když někoho neznáte, tak musíte být neustále ve střehu.
Milan: Myslím, že oba dva rádi poznáváme na jevišti nové partnery. My se známe. Hrozně rád hraju s Klárou Trojanovou. Apolena s Honzou Fišarem.

Nemusí to být jen dávání ven, ale také by to mohlo jít z jeviště do rodiny.
Apolena: Osobně jsem zažila to, kdy partnerský – kolegiální vztah přerostl skoro v partnerský, tedy kdy jsme si s kolegou rozuměli tak, že už stačilo jen gesto a dělali jsme stejné gagy. To je ideální situace.

Díky za rozhovor.
My taky.

10.6.2003 20:06:40 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!