zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Špinarův Othello v Národním divadle

K. Dobrý (Othello) a D. Prachař (Jago) (Foto: Martin Kámen)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Rok po veleúspěšném Hamletovi ve Švandově divadle nastudoval Daniel Špinar další Shakespearovu tragédii – OTHELLO, tentokrát v Národním divadle. Trochu překvapivé je, že zatímco u předchozího titulu kritika nešetřila chválou, novou inscenaci vzala přinejmenším dosti rezervovaně, ba zklamaně. Přitom Othello v mnohém logicky navazuje na předchozího Špinarova Shakespeara, a do Národního divadla přináší výraznou kvalitu, ať už v srozumitelném, ale neprvoplánovém zpracování tématu, překvapivých podtextech, tak i v přesné herecké práci.
Koncepce Othella, s podtitulem Benátský mouřenín (především kvůli rozlišení od zde uváděné opery), který měl premiéru na scéně Národního divadla krátce před Vánoci, staví na kontrastech mužského a ženského světa, a také na kontrastech světa reálného a vymyšleného, veřejného a soukromého.

Tak lze pojmenovat základní klíčové momenty, které se konec konců objevují už ve zmíněném Hamletovi. S tímto úmyslem konvenuje scéna Lucie Škandíkové, která asi mnohým připomene odcizené světy německých inscenací: v pozadí scény je jakási improvizovaná střelnice, oddělená od ostatního prostoru skleněnými plochami dveří, kožené sedačky v obytné části připomínají erární nábytek, stejně jako osvětlení evokuje spíše veřejný, nežli soukromý prostor. A pak je tu tygr na kolečkách, provokativní symbol, možná nápověď, nebo matoucí element? Připomeneme si jízdu na tygru, ale možná také báseň od Williama Blakea (Tygře, tygře planoucí...) či Tracyho tygra, připomínající temného dravce v nás, kterého je těžké zkrotit. A kromě toho, je tu Othellovo tetování nápadně podobné tygřím pruhům, ale i náznak krotitelské uniformy, kterou si Othello obléká. Ostatně, tuto nutnost krocení a nevyzpytatelnost výsledku zase připomene jinou Špinarovu inscenaci, totiž Zkrocení zlé ženy, které inscenoval na Pražském hradě. Všechny tyhle detaily, ať už jde o scénické rekvizity, kostýmy Ivy Němcové, či písně, znějící napříč představením, jsou jen jisté nápovědi, nebo atmosférotvorné prvky. Je ovšem třeba se soustředit především na postavy, mezi nimiž i ty rozsahem menší nesou silné příběhy, naděje a zklamání, a do jisté míry zrcadlí osud protagonistů. Proč Othello Karla Dobrého není černý, ale jen výrazně potetovaný? Černý herec v době prezidenta Obamy na scéně neohromí, a natření herce černou barvou patří snad spíše do poetiky 19. století. Zde se nabízí jiná odlišnost – výrazné tetování (evokující většinou nespokojenost s vlastním „obalem“ či snahu upozornit na svou výlučnost). Othellovo výrazné tetování ovšem není vidět stále, ve chvílích oficiálních je skryto uniformou. A odpovídá tak rozporuplnosti chování Othella jako vojáka a jako milence. Zatímco jako vůdce má jasnou hlavu, a možná až přílišnou důvěru ve své druhy a jedná jako suverén vědomý si své ceny, ve světě žen se cítí nejistý. Jako bychom z jeho chování četli: Jak je to možné, že se do mě mohla zamilovat? Nevěřím, je to zvláštní... Právě to dává logiku zdánlivě nepochopitelnému zvratu v myšlení, když ochotně a bez jakéhokoli ověřování uvěří Jagovi – protože se mu vlastně potvrzují nevyslovené obavy. Stejně tak je zpochybnitelný epileptický záchvat (jak píše jedním hlasem kritika) – vše napovídá tomu, se jedná spíše o záchvat hysterický, vycházející z oné mučivé nejistoty. Příznaky jsou jednoznačné. Možná proto se nám zdá Dobrého Othello jaksi „divný“, protože hysterii většinou spojujeme s ženami, zatímco u zdánlivě silného muže – vojáka je nečekaná. Tehdy ani teď se nepřipouští, že by zdánlivě silní muži mohli být duševně křehcí. Právě vnitřní nevyrovnanost, nejistota ve vztahu k ženám, i ženě vlastní, charakterizuje i Jaga. Také on je mučen pochybnostmi v osobním vztahu, které si ventiluje hulvátským chováním k manželce. Narozdíl od Othella se však cítí zneuznaný a nedoceněný i v chlapském kolektivu. Je pan „šedivý“, ten nenápadný spolehlivý chlapík, u něhož nikoho nenapadne jej jmenovat do vyšší funkce. Nikoho nenapadne, jak tímto chováním urážejí jeho ješitnost. Jeho mimikry šedivosti mu však umožňují spřádat intriky tak dlouho, aniž by si toho ostatní všimli. A vítězí v těchto psychologických soubojích i díky tomu, že dokáže zachovat klid a skrývat své emoce. David Prachař ovládá dokonale nonverbální komunikaci, a očkuje divákovi informace o postavě jakoby mimochodem. Je doslova lahůdkou sledovat detaily jeho hereckého minimalismu. A do třetice je tu Magdalena Borová jako Desdemona. Hereččina dosud nejvýraznější role. Není to žádná křehotinka, ale chytrá a vášnivá žena plná života, která to umí s muži, ale nezneužívá toho. Její půvab není vykalkulovaný, je přirozená, i když na svou dobu možná až příliš emancipovaná. To je ostatně problém všech Shakespearových hrdinek, a mnohdy se jim to vymstí... Do mozaiky příběhu logicky zapadají i další postavy. Ať už jsou to muži, Cassio Igora Orozoviče či Roderigo Patrika Děrgela, kteří podobně jako Othello naletí Jagovi. Společně si notují ve výsměchu proti ženám, neboť se to v chlapském kolektivu nosí... Či Emílie Lucie Žáčkové, žensky rafinovaná, ale stále milující, byť je svým mužem znovu a znovu zklamávána. Zajímavým doplněním celkové koncepce je vojenský „chór“, který jako by oddaně stínoval svého velitele Jaga, a dodával mu sebevědomí. V okamžiku, kdy se Othello ocitá sám, bez jejich podpory, cítí se bezmocný. Vraťme se ještě na závěr ke srovnání s Hamletem. Špinarova inscenace jasně ukazuje, že nejhorší, co se nám v životě děje, vychází z toho, co se nám děje v hlavě. Ničíme sami sebe předsudky, nedostatečnou pozorností vůči druhým, přílišným podléháním mylným představám a nadějím, a sebelitovným egoismem. To jsou ostatně věci, které vládnou i světu mimo divadlo.

Inscenace Othella dokazuje, že Špinar jako režisér se dobře dokáže vyrovnat s velkým prostorem scény, která bývá pro mnohé mladé režiséry nezdolatelnou překážkou. A zároveň umí odhadnout, jaká poetika se hodí pro konkrétní prostor. I když si obdiv kritiky získal především provokativněji laděnými kousky na menších scénách, po zkušenosti z vinohradského zřejmě tuší, že diváci klasických kamenných divadel si žádají trochu jiný typ představení. Zároveň, jako někdejší herec dokáže nejen správně herce obsadit, ale nenápadně je stimulovat k tomu, aby podali skutečně autentický výkon.
Pro začátek éry nového uměleckého šéfa Národního divadla je tato inscenace dobrým startem.

Othello - trailer k inscenaci

www.narodni-divadlo.cz

26.1.2015 15:01:43 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 17 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Články v rubrice - Recenze

Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla

Robert Mikluš (Mefisto)

Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek



Časopis 17 - sekce

LITERATURA/UMĚNÍ

Pavel Soukup získává Cenu za mimořádný přínos

Pavel Soukup

Cenu za mimořádný přínos v oblasti audioknih a mluveného slova za rok 2023 získává Pavel Soukup. Český herec m celý článek

další články...