zvláštní poděkování
Volný.cz

Adéla Laštovková – Stodolová na (šílených) miskách vah…

Adéla Laštovková – Stodolová

autor: archiv   

zvětšit obrázek

A-Studio Rubín uvedlo tento týden další inscenaci z autorské dílny Petra Kolečka - PŘIROZENÍ. V režii Adély Laštovkové-Stodolové účinkují Hana Vagnerová, Petr Vančura, Jan Cína a Jan Meduna. S režisérkou jsme se sešli po jedné ze zkoušek týden před premiérou. V jednom rozhovoru pro portál Scena.cz přiznala, jak nerada své projekty pojmenovává. Soběstačná Adéla Stodolová V případě této inscenace to měla jednoduché, název přidělil dramatik. Přirození nebo přirození? Dvojsmyslnost vyvolává dva úhly pohledu. Zeptali jsme se, zda se mají diváci připravit na veselé gagy nebo mají očekávat hořký příběh. Nebyl by to Petr Kolečko, aby jeho postavy nemluvily podobně jako mnoho lidí kolem nás, včetně prezidenta. Budou některé výrazy vnímány jako vulgární nebo je přijme divák v kontextu příběhu?
„V této inscenaci funguji jako režisérka,“ konstatovala Adéla Stodolová a dodala: „autorem je Petr Kolečko, který mi do mailu napsal několik možných názvů inscenace. Dvojsmysly mě baví. Hlavním tématem je homosexualita. Lék Hetero, který má gaye napravit. Celé je to o přirození, a tak se mi zdál název lákavý. Zvítězil tedy název Přirození.
Pracuji s textem, který jsem nenapsala. Nejsem v tomto případě schizofrenik – autor versus režisér, jeden chce, aby text zůstal, druhý se tomu brání. V tomto případě to mám pevně dané, je to pro mě obrovská úleva…“

  • Říkáš úleva, ale… Můžeš do textu víc zasáhnout, i když to neděláš ty?
    Máme pár dní před premiérou. Petr Kolečko byl na dnešní zkoušce a měl výhrady k úvodní scéně. Nakonec jsem to ustála. V podstatě se to má tak, že mi autor dal volnou ruku. Petr konstatoval, že mým melodramatům a pohybům nerozumí, tak si s jeho texty mohu pracovat, jak chci. Je zvyklý na to, že text střihám a pracuji s ním po svém.
    Pro mě je nejtěžší práce s hercem. Většinou jsem s herci spolupracovala pohybově jako choreografka. Do svých projektů jsem přizvala herce, přestože tam moc mluvit nebudou. Hana Vágnerová, je to již naše třetí spolupráce, ode mě žádá režisérské připomínky k textu. Mám jednu zásadní - Tak buď hlavně tou rolí.
    Tvůrčí proces u mě probíhá tak, že jdu nejdříve po scéně. Vymyslím, aby herci zrovna viseli. Pak teprve ladím situace a text. Na toto jsou u mě herci zvyklí.
  • Budeme se při představení bát nebo smát?
    V této fázi zkoušení mám pocit, že to bude totální propadák. Nemám patřičný odstup. Hlavní důraz v režijní práci kladu na přesný timing. Herci mají všechno načasované. Je to přesné, každý pohyb, každý detail, teď už to chce jen dril. V podstatě nesmíme diváka pustit. Teď nám chybí doladit jen tempo a světla. Obrazově i pohybově to bude určitě zajímavé. Virtuozitu herců lidé ocení, zasmějí se textu a doufám, že se i pobaví. Nemyslím si, že je to filosoficky hluboké představení, ale každopádně - vizuální a komické to bude.
  • Myslel jsem, že máš školu prof. Ctibora Turby, ale ty jsi asi praktikovala i u Morávka?
    (Smích.) Ono to i o Ctiborovi je. Pantomima má také svůj pohybový slovník, má svůj jasný řád. Tam se musí akorát všechno potkat s textem, který je přímočarý. K tomu já vytvářím opis a do toho ještě drezúra, což myslím, že pantomima má – metaforu a obraz. Gag musí mít vždycky svou přesnou fázi. Jakmile se v jedné sekundě neudělá, tak jak má, k pointě nedojde.
  • Pracuješ s herci, dost velkými individualitami, např. Petr Vančura a Jan Meduna. Poskytuješ jim prostor improvizovat?
    Líbí se mi pracovat s osobitými herci, kteří jsou zvyklí být tvůrčí a mají co nabízet. Proto si je beru. Kdybych jim vždycky předložila finální řešení, tak bych přišla o jejich individualitu a projev. Nabízejí a nabízejí, až mě to někdy ničí. Zvlášť před premiérou, kdy stále překvapují. To už někdy zařvu, aby přestali a udělali to podle mého. Někdy je to opravdu náročné. Všichni v týmu jsou neuvěřitelně hraví, hlavně jsou neuvěřitelní v komické poloze. Tolik gagů bych jim nevymyslela. To je prostě bomba, jak pracují s textem, jak si s tím vyhrají.
  • Nevím, zda to můžeš prozradit. Dokázali při zkouškách rozesmát i tebe?
    Pořád se mi smějí, že já se pořád směji. Patřím k režisérům, co sedí v publiku, a všechny rozesmávám. Když člověk něco dělá, tak to v prvé řadě musí bavit jeho. Herci jsou ze mě nadšení. Mají radost, že pro mě hrají. Rozesmávají mě a pořád.
  • Diváci se tedy mohou těšit…
    Určitě. Záleží, jaký kdo má vztah k humoru. Petr Kolečko je hodně, neříkám vulgární, ale v textu uslyšíme hovno, prdele i další peprnosti. Možná to nikoho nerozesměje…
    Ptala jsem se včera sousedky, jestli když se na jevišti ozve „prdel na sraní“, zda je to vulgární. Ona na to: „Pokud to neříká prezident, tak je to v pořádku.“
    Petrovy texty mohou působit vulgárně a jsou hodně seriálové. Dialogy jsou jasné, mají oblouk, aby to bylo režírovatelné. Popravdě jsem se toho bála. Máme asi společný humor. Ve výsledku z toho mám radost. Chtěli jsme znovu zkusit, zda spolu fungujeme.
  • Jak ses dostala do A-studia Rubín?
    Byla jsem oslovena Petrem Kolečkem. Poprvé jsme se potkali na Quasimodovi. Konstatoval, že v A-Studiu Rubín nemají nic pohybového. Tehdy mi to přišlo jako spojit králíka s morčetem. Dneska nelituji. Příjemný komorní prostor a herci se mohou věšet a lítat. Pohybově určitě nestrádají.
  • Asistovala jsi u Výletů páně Broučkových v Národním divadle…
    To už je dávno.
  • Zajímalo by mě, co ty a opera? Skútr se stali uměleckými šéfy opery v Českých Budějovicích…
    Přemýšlela jsem, co dál se sebou. Pozoruji, že jsem hodně benevolentní režisérka a potřebuji mít herce, kteří ve mně mají plnou důvěru. Zatím si netroufám jít do divadla, kde je soubor ve stálém angažmá.
    Pracuji hodně s pohybem a málo herců je na to připravených byť jen psychicky. Když někde dělám choreografii, tak se mě docela lekají. Přitom je hodně herců pohybově talentovaných. Pro herce by to byla hodně nová zkušenost. Ovšem, jak je přesvědčit, aby dělali, to co bych po nich chtěla?
    Hodně bych chtěla dělat pohádku. Tam můžu využít obrazů a invencí a toho, co já třeba v té komice umím. Dialog s divákem a interakci. Nevím, jestli nezůstanu u svých projektů.
    Pořád pokračuji v linii představení Všechna jediná, o čemž jsme spolu dělali rozhovor. Od té doby jsem udělala trilogii – Malá smrt (o vztazích), Muži (o mužích) a Ženy (o ženách). Sleduji nějakou osobní linii. Částečně je to moje autobiografie, jak se vyvíjím.
    Jinak mi přicházejí nabídky na choreografie do divadel. Uvidíme, co bude dalšího. Rýsuje se Fénix – téma smrt. Nemusí to být skon fyzický. Všechno má své začátky i konce. Ať už ve vztazích nebo v nějakých pracovních tématech. Začátek, konec – alfa, omega. To mě hodně zajímá. Pojetí tvora Fénixe, který vždycky zažehne, pak zpopelní, a zase se rodí něco nového.
    Přicházím na to, že bych chtěla hlídat své finance. Nebýt odkázána na grantový systém. To je pro mě další úkol. Nedělám komerčně platné věci a vždycky to bude o tom, sehnat třeba mecenáše, který pro to bude stejně zapálený jako já. Chtěla bych jít v oblasti financí trochu jinou cestou.
  • Držím palce.
    Hodně souborů takto začíná uvažovat. Dobré například je, když se udělá kvalitní pohybový projekt, ten se celý nebo jeho různé části dají prodat. Problém je, když nedostanete grant na reprízovné a nedá se hrát.
    Potěšující je, že někteří herci, s nimiž jsem začínala před deseti lety, jsou dneska už velké hvězdy. Skvělé je, jak spolu rosteme. Například Hanka Vágnerová, Jan Cína hraje ve filmu, Petr Vančura je zase muzikálově protřelý, Jan Meduna je výborný.
  • Dovolím si navázat na náš rozhovor před deseti lety. Tenkrát jsi chtěla, aby tvé děti byly součástí divadla a vůbec tvé umělecké práce…
    Kristián byl se mnou hodně, už jako miminko. Snažila jsem se propojovat mateřství a herectví. S druhým dítětem už se to stávalo nemožné. Vlastně musím říct, že po dvou dětech jsem ve stádiu, kdy jsem moc ráda, pokud jsou kluci hlídaní, a já se mohu na svou práci plně soustředit. Zažila jsem období, kdy jsem byla na jevišti, a Kristián brečel v zákulisí. Dnes naopak oceňuji, že si mohu odběhnout, mám čistou hlavu a nemusím řešit dětské problémy. Jako máma se už z toho nikdy nevykřešu, ty výčitky, moc jsem v práci, pak zase hodně doma. Prostě misky vah, to je šílené. Čím jsou starší, vidím, že mě míň potřebují, naopak víc jdou za tátou, tak já udělám takové ano, vezmi si je. Běžím do divadla.
    Mimochodem, to byl hlavní důvod proč Jirka (Laštovka – pozn. redakce) v této inscenaci nehraje.
  • Nedá mi to, ohledně inscenace Přirození. Snažil jsem se z tebe dostat, zda máme být přirození anebo si hledět přirození.
    (Smích.) To spolu souvisí. Buďme přirození a hleďme si svého přirození. Super.
  • Adéla Laštovková-Stodolová (1978)
    Absolvovala Konzervatoř Duncan centre a katedru nonverbálního a komediálního divadla HAMU. Kromě herectví se věnuje choreografii a vlastním autorským projektům (Za tím, Všechna jediná, It's so lovely, že? a Malá smrt). Autorská inscenace Všechna jediná získala Cenu Divadelních novin v oboru Alternativa, Cenu diváků na České taneční platformě, Grand Prix na polském festivalu Zdarzenia a Grand Prix na festivalu Fiesta ve Venezuele. Stodolová často spolupracuje s režijním tandemem SKUTR a věnuje se pravidelným pohybovým workshopům tanečního divadla.
    S životním partnerem Jiřím Laštovkou, hercem, moderátorem a produkčním, má dva kluky.

    22.12.2014 22:12:34 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory