Scéna.cz 

Soběstačná Adéla Stodolová

V prosinci si Adéla Stodolová přivezla významné ocenění z festivalu Fiesta 2003 ve Venezuele. Větší význam pro ni ovšem znamenalo setkání s tamním spontánním publikem. Kromě pohybového divadla se věnuje choreografii a činohernímu herectví. Ztvárnila mimo jiné postavu Julie v Shakespearově dramatu Romeo a Julie v Divadle Rokoko. Se souborem AHA! vystupuje v několika pohádkách. Ve Studiu studia Ypsilon se podílí na inscenaci 1203 aneb není mi smutno.
Přátelé jí občas přezdívají „megalomanka“. Tomu se ale Adéla Stodolová brání: „Dnešní doba člověka přímo nutí, aby se více oháněl. Ovládat více oborů znamená, že máš otevřeno více dveří.“
Největší oporu v tvůrčím rozletu získala od svého profesora Ctibora Turby. „Dokáže v každém objevit jeho osobnost. S ním jsem ve své svobodě byla o krůček napřed,“ přiznává.
Vyrostla v rodině výtvarníků. Absolvovala taneční konzervatoř Duncan Centrum, dále studovala na pražské HAMU na katedře nonverbálního divadla. Na projektu 9životů spolupracovala s hercem Jiřím Laštovkou, dnes už svým přítelem. Oba jsou připraveni na rodinu. Adéla Stodolová si přeje, aby se dítě po narození stalo neodmyslitelnou součástí jejich uměleckého života. „Nechtěla bych ho někam odložit. Myslím, že vše co spolu zažijeme, může být prospěšné pro vytvoření pevnějšího vztahu. Bez ohledu jestli budu v angažmá nebo budu cestovat po Jižní Americe s nějakým svým projektem.“

S Adélou Stodolovou jsme se pozastavili nad zařazením její vlastní tvůrčí práce. Termín pohybové nebo taneční divadlo nepovažuje za správné. „Dle mého vytvářím neziskové projekty,“ upřesnila.
V Praze se tomuto žánru věnují čtyři scény – Divadlo Alfred ve dvoře, NoD. Roxy, Ponec a Archa. „Posledně jmenované patří k jakési mecce,“ říká a dále upřesňuje: „Ovšem možností vystoupit tam je velmi málo.“ Podle ní již do Archy chodí široká veřejnost. Nejvíce otevřené publikum je v prostoru NoD - Roxy. Do divadla Alfred občas zajde divák nepřipravený, který nemusí tento druh alternativy pochopit. Do Divadla Ponec chodí většinou taneční publikum z oboru. Shodneme se, že většina těchto projektů není určená širokým masám.

Divadelní počátky Adély Stodolové sahají do LŠU, kde vyrůstala v dramatickém kroužku. Její maminka prohlásila, že Adélka se pitvořila již od dětství, takže v případě divadla se jí vlastně splnil dětský sen. Důležitým bodem pro ní znamenalo studium na HAMU. Za profesorem Ctiborem Turbou se vypravila roku 1998. V té době neměla ponětí, co to znamená slovo pantomima či pohybové tvůrčí divadlo. Věnovala se pouze tanci. Několikrát zdůraznila, jak moc si pana profesora Turby váží: „Dokázal u každého studenta objevit jeho možnosti. Student u něj mohl navrhnout ideu a pan profesor dokázal v každém podpořit tvůrčí svobodu. Díky němu jsem ve své vnitřní svobodě byla o krok kupředu.“
V jejích projektech – 9životů a Všechna jediná je jeho vtisk znát. Další osobností, která se podílela na jejím vzdělání, se stal Boris Hybner. Pantomima, tanec a poetika jsou charakteristické pro její osobitý styl.
„Nemohu hrát čistě abstraktní věci. Pořád tíhnu k opisnosti. Samozřejmě v symbolech a náznacích,“ odhaluje. Jak vlastně vznikají její projekty? „Obyčejně pracuji tak, že mám navrženou scénu – prostor, kde se zavřu třeba měsíc a hledám a tvořím. Už jsem se naučila oprostit se od velkých ambicí, které při tvorbě svazují. Raději ať je všechno upřímné. Další klíč mé tvorby spočívá v tom, že nerada dělám to, co všichni očekávají. Jeden z kroků je i srovnání se s objektem. Pracuji také s impulsy. Největším odrazovým můstkem pro mě je ale hudba. Na tu hodně dám.“
Nejhůře se jí prý hledá název projektu. „Ať se raději každý přijde podívat a nemusí to mít název,“ uzavírá.

Adéla Stodolová se podílela jako asistentka choreografie na inscenaci Výlety páně Broučkovi v Národním divadle Praha. Oproti vlastním projektům to znamená určitá svázání. Jaké bylo její setkání s institucí. Prozrazuje, že první zkušenost měla již při práci na projektu Bušení do železné opony ve Státní opeře Praha, následně ve Stavovském divadle. Hlavní rozdíl vidí v principech práce – z organizačních důvodů není mnoho času na hledání. Zkoušky a reprizování představení vyžadují důkladnou přípravu. Někdy dojde i k tomu, že co se připraví nemusí být ve výsledku na jevišti použité.

Nejvíce jí v umělecké práci pomohlo být soběstačná. Nebát se zvednout telefon a domluvit se. Vždycky ji bavila i manuální práce. Jediné obavy měla z toho, že umí vše a nic. Pantomima, choreografie, režie, produkce a studium. Pro všechny tyto aktivity prý nemá ani čas stát se vrcholovou tanečnicí. Dnes už o sobě v tomto směru nepochybuje.
„Být polyfunkční je lepší. Když jako herečka dokáži zatančit, nabízím oproti činohercovi daleko víc. A to je dnes výhodou.“
Pokud si má ovšem člověk zajišťovat veškerý servis sám, zákonitě se to odráží vlastní tvorbě. „Cítila jsem, že jsem pak vyčerpaná na představení, které mám zahrát.“ Považuje za štěstí setkání s dalším Jirkou – Weberschinkem, který se jí o produkční zajištění stará. Spolu s ním plánuje šňůru do Chile se třemi představeními. V Divadle Alfred bude realizovat další hudebně taneční projekt - Its, lovely, že?
A soukromí? „To souvisí plně s mou profesí. Dokončila jsem školu a začalo se mi dařit. Ráda bych už chtěla mít dítě, ale neskončit s projekty. Dítě nechci odložit, ale brát ho všude s sebou. Divadlo pro mě znamená hrozně moc zážitků, ráda se s ním o ně podělím.“

Setkání s Adélou Stodolovou se uskutečnilo po další repríze jejího projektu Všechna jediná v Divadle Alfred ve dvoře. Představení sledovala více jak stovka diváků. Adéla Stodolová ztvárňuje v projektu boj o jedinečnost. Na jevišti se představuje holčička, která je postupně svazovaná konvencemi, ať už ve výchově, ale zejména drsným vlivem módy. Na dívce se projevuje formování prostřednictvím dívčích časopisů. Čtenářkám je v nich podsouvaná štíhlá postava jako ideál ženské krásy. Adéla Stodolová pracuje s přesnou mimikou a výrazem. Dokáže zaujmout náznakovou symbolikou. Divák se v jejím představní neztratí. Dalším nápadem, kromě pohybových kreací, je použití live animací prostřednictvím zpětného projektoru. Květinami sebeuvědomění nezasypává Stodolová jen hlavní hrdinku – rozkvést mohou i diváci.