Scéna.cz 

Vyvolávání fotogramů.

Představení Marta (Mal d or), které v premiéře uvedlo Divadlo Komedie Praha ve středu 19. dubna 2000, přivede nejednoho diváka do rozpaků. Samotná realizace hry se odehrává ve zvláštním prostoru na jevišti, kterému se v Divadle Komedie říká Komora. Tato komora není skladištěm starých věcí, ale tuto scénu je nutné vnímat jako komoru pro zpracovávání fotografií. V temné komoře Divadla Komedie se zpracovávají tzv. fotogramy. V tomto zejména spočívá ono překvapení diváka, neboť tento druh scénického ztvárnění se v kontextu celé hry jeví jako geniální.

Režisér Jan Nebeský přichystal spolu s herci i autorem a interpetem hudby Martinem Dohnalem nevšední zážitek. Celé představení, byť je složené z jednotlivých textů, působí konzistentně a nezanechá diváka po celou dobu klidným. Dějové napětí a souvislou dramatickou linku vytvářejí samotní herci důkladným ponořením se do hloubky jednotlivých postav.
Vraťme se k oněm fotogramům. Fotogram je způsob tvorby fotografie, kdy se na fotografický papír přikládají různé předměty, které se exponují. Podobně i v této inscenaci vytváří herci David Prachař a Saša Rašilov scénické fotogramy, které jsou promítány pomocí zpětného projektoru na bílé stěny komory. Tím vzniká velmi zajímavý efekt vytváření kulis. Můžeme tuto akci označit za třetí rozměr herectví. Herec nejen interpretuje text, pohybuje se, ale prostřednictvím různých materií hraje obrazem. Za všechny efekty jmenujme vytváření obličeje dívky pomocí mouky, profil kouřícího muže, vznik stigamt a podobně.
Ústředním dějovým pojítkem celé dramatizace je postava Marty, která je před divákem skryta a vstupuje do děje jen prostřednictvím hlasu. Z mnoha dějových obrazů stojí za pozornost scéna výslechu. Komisař (Miloslav Mejzlík) vyslýchá chlapce. Ten neodpovídá na žádnou otázku, a tak se postupně z vyslýchatele stává vyslýchaný.
Dále působivou přirozenou radostí zaujme David Prachař v obraze klauna. Zapojení klavírního virtuoza a autora hudby Martina Dohnala je rovněž nepřehlédnutelné. Ke vzniku scénické hudby využívá klavír do posledního možného zvuku. Hraje nejen na klávesy, ale například klepe, buší, bouchá na různé části nástroje. Tato hudební pasáž je velmi deprimující. Nelze se divit, neboť je hrána při výslechu.
Drama Marta nebude lákat povrchní obdivovatele divadelního umění. Tento zvláštní divadelní projekt přitáhne milovníky náročného experimentálního divadla. Celé představení se bude pravděpodobně ještě dále vyvíjet. Jediným záporem je několik konců, ale prý toto drama nemůže skončit šťastně. Doporučujeme přečíst si před začátkem program, který je nedílnou součástí představení. Marta. Scénář sestavil Jan Nebeský ve spolupráci s Kateřinou Šavlíkovou a kolektivem účinkujících.
Ve hře jsou použity texty sv. Terezie z Lisieux, sv. Kateřiny Sienské, sv. Jana od Kříže, Juliany z Norwitche, sv. Augustina, Proklusa, Bohuslava Reynka, Samuela Becketta, úryvky z vězeňského Deníku J. Fesche a další. Klaunské výstupy napsal Egon L. Tobiáš.
Režie: Jan Nebeský. Hudbu zkomponoval Martin Dohnal (s použitím citátu z vlastního Koncertu pro vibrafon a orchestr "Žízeň Hvězdy Jitřní"). Výtvarně vypravila Jana Preková. Na vibrafon a další hraje David Řehoř nebo Petr Holub nebo Jiří Svoboda, na klavír osobně skladatel Martin Dohnal.
Postavy: Starý slepý žralok Lapenti, Miloslav, komisař, Mejzlík; Starý nahluchlý mořský vlk Fauner, David, vyšetřující, Prachař; Mlčoch Maldor, Saša, vyslýchaný chlapec, Rašilov; Marta Lucie, Nebeská, Trmíková. Vyšetřovací spis MARTA
Marta Luisa Robinová se narodila 13. března 1902 v kraji Drome v Chateauneuf-de-Galaure. Nikdy neopustila svůj otcovský dům, v němž zemřela 6. února 1981. Přijímala návštěvy ve svém domě. Všichni ji oslovují Marto. Dům, kde žila, stojí na pláni. Za jasného počasí jsou odtamtud dobře vidět Alpy a někdy dokonce Mont Blanc. Uprostřed pláně stál topol, teď je tam místo něho stožár.Vítr na pláni býval prudký a silný. Marta neměla žádný talent kromě toho, že uměla vyšívat. Velmi milovala tanec. Hodně četla, na počátku nemoci, když byla ve svém křesle. Už nemohla chodit. Vyšívala slintáčky, aby si mohla koupit léky.
"Chtěli mě poslat do lázní, abych tam brala pryskyřičné koupele. Dávali mě do pece. Říkala jsem tomu vypalování."
Rodina s ní putovala po okolních svatyních. Slyšela tehdy o Terezii z Lisieux, Marta si přála být karmelitánkou.
Později četla nerada, skoro vůbec, měla obrazové vidiny.
Největší v domě Robinových byla kuchyň - tam se většinou zdržovali všichni: matka, otec, bratr Henry a pět sester - Celina, Gabriela, Alice, Clemence a Marta - byla nejmladší."Pamatuji si pachy a vůně jídel. Kávu jsem měla vždycky ráda. Milovala jsem čajové zákusky. Čokoláda mi připadá mdlá, vůně čokolády ve mně vyvolává zvedání žaludku."
Vedle kuchyně byla malá komora, kde matka vyráběla sýr a pak společná ložnice. V patře byly ještě dva pokoje. Zvenku okna i dveře lemovala krásná popínavá vistérie, která každý rok rozkvétala velkými trsy květů. V zahradě kvetly bílé macešky, modré šalvěje, kokrhele, žluté kozí bradky, růžové kohoutky. Na březích potoka rostla třeslice, modré pomněnky a nachové vstavače. U školy rostl viržinský liliovník! Květiny byly Martiným potěšením.
V kraji nebylo mnoho pokřtěných. Martiny rodiče sice nebyli bez víry, ale byli dost nezávislí. Nepěstovala se u nich žádná výrazná zbožnost. Otec - velký muž se zdravou barvou, chodil do kostela jen o velkých svátcích. Vždycky se na to pečlivě oholil a oblékl si nedělní šaty. Bratr Henry nechodil vůbec. Matka byla malá žena s kulatou hlavou a čepcem na ní. Byla zdrženlivá a mírná. Otec i matka byli veselí, všichni v domě se smáli.
Marta byla spíš křehká a často nemocná. Chyběla ve škole. Ve dvanácti letech školu ukončila a začala pracovat na poli.
Z lékařských zpráv:
Zdá se, že vývoj nemoci lze shrnout takto. Až do července 1918 byla slečna Robinová dívka jako ostatní, trochu citlivá, trochu postonávala. 1. První příhoda se odehrála v 16 letech. Byla charakterizována stavy mdloby a bolestmi hlavy, tehdy se hovořilo o epilepsii. Všechno vyústilo v prosinci 1918 do horečnatého stavu, kvůli němuž se pomýšlelo na mozkový nádor.
V lednu 1919 došlo k podstatnému zlepšení.
V únoru nový záchvat bolestí hlavy, bolesti očí. To trvá dva roky s vrcholem v létě 1919. Hovoří se o zánětu mozkových blan. Objevuje se ochrnutí obou dolních končetin a šedý zákal. 1921 ochrnutí zmizelo, vrátil se jí zrak.
V listopadu 1921 nová příhoda, která potrvá 6 let. Postupně se dostavuje ochrnutí dolních končetin a bolesti v zádech. Slečna Robinová je jako nemocná v posteli, ale pracuje, obdivuhodně vyšívá. Říká, že měla vidění Terezy, která jí osvětluje její poslání.
3. října 1927 těžký záchvat, hovořilo se o žaludečních vředech a stav byl považován za beznadějný. První kontakt s démonem.
2. února 1929 náhlé ochrnutí všech končetin a nastolení -- kromě několika modifikací -- definitivního stavu. Už nemůže vyšívat.
"Nechala jsem si náprstek na prstě ještě týden a potom jsem řekla matce: Víš, už je konec sundej mi můj náprstek."
Na podzim 1930 se objevila stigmata a počala každotýdenní muka utrpení Krista.
Od roku1932 přestává spát a přijímat potravu.
Od září 1939 postupné zhoršování celkového stavu, takřka úplná ztráta zraku, trvalá přítomnost stigmat bez ran, takřka úplná nehybnost hlavy. Přijímá pouze hostii. Ovšem nepolyká. Když ji položí na jazyk, hostie je pohlcována bez polykání (ostatně sama ani polykací stahy provádět nemůže), je to, jako by do ní vstupovala živá bytost, říká.
Cítí se úplně izolovaná, opuštěná vším a všemi. Kolem ní se pohybuje démon, mučí ji vnitřně i vnějškově. Trpí stále víc, až v 15 hodin každý pátek přichází smrt. Potom se odehrává soud, na nějž přichází obtížena hříchy. Po soudu znovu začíná trpět, přichází noc hrobu, v němž trpí přesto, že v něm není, až do nedělního rána. "Mé dítě, ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého, skrze Marii, naši Matku, vám přikazuji, vraťte se k nám". Na tuto výzvu kněze se jí vrací smysly, stává se lidskou.
Má zjevení Panny Marie, což je průvodní jev jejích extází.
V říjnu 1927 došlo k prvnímu charakterizovanému kontaktu s démonem, ale neviděla ho "očima těla", bylo to "imaginární" vidění v podobě zvířat, ovšem zvířat nenormálních, zrůdných. Později ho viděla "tělesnýma očima" v lidských podobách. Byly to postavy nahé či oblečené, které přišly k její posteli a cloumaly s ní, dokonce byla zfackována, bita, třásly s ní, prudce s ní smýkaly nalevo i napravo.
Dotyčná leží naznak v malé posteli, jejíž vnitřní délka činí metr deset. Hlava a ramena jsou lehce nadzdviženy polštářem, hlava skloněna nalevo. Stehna jsou velmi lehce ohnuta směrem k pánvi, jsou skoro u sebe, takže se kolena navzájem dotýkají a opírají se společně o podušku. Tím pádem se ocitají ve výši hlavy. Nohy jsou ohnuté. Zadní strana lýtek se dotýká zadní strany levého stehna. Chodidla spočívají na posteli na svých pravých bocích. Poloha je taková, že celková délka nataženého těla se měří od hlavy ke kolenům a ne od hlavy k chodidlům.
Mluví se potmě, bez možnosti pozorovat její obličej. Marta je pouze a jedině hlasem, hlasem ve tmě.
Hlas je melodický, proměnlivý. Jemný, sladký, čistý, občas dokonce i vřelý. Někdy důrazný, dělený buď krátkými, ostrými zvuky, nebo velmi silnými akcenty. Hlas tichý, ale ne šeptavý. Někdy se hlas stává silným, pevným, zvučným. Stává se často, že se odmlčí, má strach, že nenajde to pravé slovo: Pomozte mi! Jak to říci...? Neopakovatelně vyslovuje některá slova, například slovo vzít, přijímání, spotřeba, štěstí, nebo slova masakr, banda, arsenál, krach. Slova světlo, řev, hopsat.
Martina krev je víc než krev kohokoliv jiného "kapalným sluncem".
Podvod je nejen nepravděpodobný, ale i nemožný. Předpokládat, že by Marta mohla oklamat
tolik rozličných vyšetřovatelů, je mnohem víc nepravděpodobná než absence pokrmu.
Říká s jemnou ironií: To, že nejím, nemusí nikoho zajímat. Koneckonců jsem doma. Mám své krávy a své mléko. Kdo mi brání pít? Těchto věcí si nevšímejte. Obžaloba: Lékaři, psychiatři a psychoanalytici ji odmítli zkoumat ani ne tak kvůli skepticismu jako spíš z bezmoci. Nezbývalo než za ní poslat četníka kvůli deliktu, který není v zákonech ustanoven, a sice že se neživí, že nežije jako ostatní. Když Marta mluvila o svých odsouzencích (o vězních, s kterými udržovala kontakt), zvala je křestními jmény: Jacques, René, Michel -- jako by byli její bratři. Monsignore Marchand, biskup z Valence, se na pohřbu omezil na čtení a komentování následujícího verše z evangelia: Jestliže zrno obilné spadlé na zem nezemře, zůstane samo. Zemře-li, vydá bohaté plody. "Jsou duše nadané k vnější činorodosti, jsou jiné a je jich velmi mnoho, nadané k nečinnosti. Jedny i druhé pracují na širokém a neznámém poli. Všechno se doplňuje."