Scéna.cz 

Peklo v NOD ROXY

Peklo není místo, peklo je stav duše. Tohle motto nabízí klíč k chápání nové inscenace tvůrčího týmu Nebeský-Trmíková-Prachař pod názvem Peklo: Dantovské variace, která se nedávno představila v NOD Roxy.

Tvůrci berou původní materiál pouze jako záminku a inspiraci k vytvoření velmi osobitého scénického tvaru, v němž se sráží podle dramatické tradice vysoké a nízké, ale také dobové texty s aktuálními akcenty. A zároveň jako by tvar, proměnlivý a světélkující jako medúza, nasával inspiraci i z mnoha dalších období a stylů. Tu se až barokně vznešeně klene, tu na nás dopadá existenciální hnus a tíseň.

K výrazně obrazivému ztvárnění se organicky pojí hudba, sugestivní zvuková kulisa, vyráběná v live mixu hudebníkem Janem Šiklem. Hudba se chvílemi stává jednou z postav, jindy zas je výrazným atmosférotvorným prvkem. V black boxu NOD Roxy mají protagonisté k dispozici variabilní části nábytku, z nichž se zprvu skládá klasický stůl s židlemi, a poté jsou v průběhu příběhu rozkládány na menší součásti, přeskupovány a stavěny do horizontálních věží, na nichž tanečníci balancují. Důležitý je i light design Jana Mlčocha, který podobně jako hudba přispívá tu k ďábelské, tu depresivně hrozivé atmosféře, ale je schopen v krátkých záblescích´vytvořit i atmosféru téměř slunečnou, kdy můžeme mít pocit, že peklo je daleko. Samozřejmě, že tím nejdůležitějším jsou herci a tanečníci. Kromě hereckých protagonistů Davida Prachaře a Lucie Trmíkové tu mají výraznou roli tanečníci ze souboru 420PEOPLE v čele s Václavem Kunešem a Natašou Novotnou. Jsou to právě oni, kdo ztvárňují osm kruhů pekla v nejrůznějších pohybových a konceptuálních variacích. Základem inscenace je sice scénář Lucie Trmíkové, využívající úryvků z překladu Vladimíra Mikeše, nicméně slova ustupují na druhou pozici za pohybovou stránku. Režisér Jan Nebeský společně s Davidem Prachařem prezentují Danteho jako životem unaveného muže, prožívajícího krizi středních let, který si v obligátním tílku a trenýrkách, s obrovským kšiltem téměř výhružně mu trčícím z hlavy, který opticky vyděluje hrdinu z okolního světa, cosi čmárá na papír u stolu. Jeho protihráčkou je studeně rafinovaná Lucie Trmíková. Ne, není to žádná andělská Beatrice, ale spíše žena vamp, která v dalším běhu pronáší slova brány do pekel („Mnou vchází se do trýznivého města, mnou vchází se do věčné bolesti atd...) v lascivní póze s roztaženýma nohama. Je ztělesněním přímo prvotního hříchu, a s ním spojeného trestu a utrpení. Je hrozbou a nebezpečím pro muže, který neodolá jejímu drsnému vábení. Čtyři tanečníci – tři muži a jedna žena – kolem nich vytvářejí nejrůznější živé obrazce, které evokují chvílemi i známé obrazy, jindy zaumné či stereotypní pohybů působí jako program automatů. Provázejí mysl hrdiny po celou dobu chvílemi ve zběsilosti, ale i krkolomnosti. Celé to pekelné hemžení je laděno do černobílých, event. šedivých variací, jakoby zásvětí všechny barvy pohltilo. V Nebeského inscenacích jsme zvyklí nacházet množství symbolů, z nichž se většině z nás daří rozluštit jen některé. A tak například využití zeleniny – mrkev a kedlubna s natí a zelná hlávka – mi v tomto směru dalo docela zabrat. Pravda, můžeme jejich přítomnost brát pouze jako výtvarný artefakt, na druhou stranu jim však lze přičítat různé významy, nejspíše je brát jako symbol odumírání a rozkladu. Neboť názorné uvadání zprvu čerstvé zeleniny je na konci patrné, u lidí tyto známky rozkladu jsou spíše pociťované nežli viditelné. Jako celek působí tento scénický tvar sice drsně, ale má v sobě silnou artistnost a jakousi zvrácenou poetičnost. Uvědomíme si v tu chvíli dva světy, které nás formují, a ovlivňují. Ani před jedním není úniku. Ten jeden je světem vnitřním, v němž se trápíme sami nad sebou, nad uplývajícím časem, nad nenaplněnými nadějemi. Ten druhý nás obklopuje – je to svět společnosti, jejíž hříchy už není kam zapisovat. Brána do pekla je stále otevřená...