Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Isobel Pravda: Pro babičku bylo divadlo chléb života

autor: archiv

V roce 2011 nastudoval Daniel Hrbek ve Švandově divadle hru pod názvem Šoa, monology dvou osobností, které přežily holocaust, Hany Pravdové a Miloše Dobrého. O něco později přišel nápad nastudovat hru v angličtině. Roli své babičky Hany v této verzi hraje britská herečka Isobel Pravda. Nyní inscenace putuje do New Yorku, kde se od 24. července do 14. září 2014 bude hrát pod názvem The Good and the True na off-broadwayské scéně DR 2 na Union Square. Hrát se bude bez přestávek osmkrát týdně, naplánováno je 60 představení. Oslovili jsme herečku Isobel Pravda, aby před svým odjezdem do USA odpověděla na několik otázek.

Můžete se s námi podělit o vzpomínku na vaši babičku? Jaká byla?
Milovala život. Byla neuvěřitelně plná života a vychutnávala si ho. Milovala divadlo a umění, o kterých mi řekla, že podle jejích zkušeností z Terezína, to je „chléb života“.
Užívala si lidi – ráda poslouchala jejich historky, učila se od nich a povídala si s nimi o svém životě. Vždycky mívala spoustu přátel z nejrůznějších vrstev společnosti a v nejrůznějším věku (tyhle věci nijak neřešila), sedávala s nimi nad chlebíčky a sklenkou vína a povídala si s každým jednotlivě, takže to nebylo jen tlachání. Ke mně se chovala stejně – od mých pěti let – mě brala jako rovnocennou dospělou osobu s cennými myšlenkami, nikdy mě nesrážela, byly jsme kamarádky, přítelkyně. Dalo se s ní mluvit o čemkoliv. O umění, sexu, bohovi, jídle. Otevřela přede mnou život, našla jsem vlastně svět skrze ní, a tento svět byl velký a báječný. A já stále cítím to kouzlo.
Malovala. Malovala obrázky své matky, která zemřela, když jí bylo šestnáct, svého prvního manžela Saši, a Jirky, mého dědečka, a taky Prahy. Strašně se jí stýskalo po Praze, po těch vzpomínkách a kráse, takže malovala Prahu, a obklopila se tak symbolicky městem, které milovala. Když jsem vyrůstala, navštěvovala jsem její byt v západním Londýně, o každém víkendu, kdy jsem měla čas a viděla jsem všude kolem Prahu. Bylo to místo, které jsem milovala,a ačkoli jsem v něm nikdy nebyla, stalo se mou součástí.
Ničeho se nebála. Měla v sobě galony „chucpe“, obdivuhodnou směs smělosti a sebejistoty. Kdykoliv jsem se něčeho obávala, řekla „neber to tak vážně“. Pamatuju si dodnes věci, které mi řekla a které užívala hodně často v každodenní konverzaci. Měla obdivuhodný přístup k životu – milovala ho, ale nebála se ho, vypadala velmi klidně a vyrovnaně, ale nikdy neodpočívala! Malovala, režírovala, plánovala projekty, až do samého konce pro ni práce byla vášní a vášeň podstatou života.

Vzpomínáte si, kdy jste poprvé četla deník své babičky? Je pravda, že poprvé jste je četla veřejně ještě za jejího života?
Vzpomínám si, kdy jsem ho prvně studovala. Bylo to v roce 2006, kdy jsem z nich četla při příležitost vzpomínkového dne na holocaust v roce 2007 v londýnském Imperial War Museum. Muzeum v té době vystavovalo originály deníků mé babičky a já jsem měla možnost vidět je tak přímo před sebou. Byla jsem požádána, abych z deníků přečetla určité pasáže, které byly proloženy hudbou zkomponovanou v Terezíně, hranou Smyčcovým kvartetem Solaris. Byla to důležitá událost jak pro muzeum, tak pro mě. Bylo to poprvé, kdy jsem nahlédla do této části babiččina života, protože ona nikdy o holocaustu nemluvila. Ten deník byl její osobní cestou, velmi intimním dokumentem a já jsem ho studovala a absorbovala. Pracovala jsem na tom se skvělou režisérkou Bronwen Carrovou.
Hana tehdy na to scénické čtení nepřišla. Chtěla, abych vyprávěla její příběh, ale nechtěla mě přitom vidět. Bylo to příliš bolestné, příliš niterné.
Na čtení v roce 2007 byly neobyčejně příznivé reakce. Někteří dramatici a producenti, mj. Amy Rosenthal, Jackie Kane a Tim Robinson z BBC z toho chtěli udělat hru, ale velkou otázkou bylo, jak to udělat? Jak převést deník do dramatického tvaru? Do té doby, než to realizoval Daniel Hrbek ve Švandově divadle, tak se nikomu nepodařilo objevit způsob, jak tento krásný text transformovat v komplexní divadelní kousek.

Pokud jde o hru, viděla jsem inscenaci ve Švandově divadle a velmi mě zaujala humorem a nadhledem. Dáváte do svého vyprávění také tento velmi specifický humor?
Hana v sobě měla spoustu humor. Byla tak rozkošně hubatá a její humor se odráží jak v jejím deníku, tak v interview s Danielem Hrbkem z roku 2005. Tyto dva „dokumenty“ byly využity jako podklad pro jejího příběhu ve hře, která je tak naplněna jejím osobitým humorem.
Když doba byla nejtemnější, vždycky dokázala vidět její legrační stránku, dokázala se smát, a to ji udrželo naživu. Po pravdě řečeno, jediné příběhy z holocaustu, které kdy vyprávěla přímo mně, byly ty legrační - takže mi tyto její příhody splývají s jejím hlasem, a jsem šťastná, že jsou v té hře zahrnuty jako podstatná část jejího „já“ a jejího přístupu k životu.

Vzpomínáte si, kdy přišel nápad, že byste si mohla zahrát svou babičku?
Přijela jsem se podívat na českou verzi ve Švandově divadle v roce 2010 a byla jsem okouzlena Zuzaniným výkonem v roli mé babičky. Během této návštěvy mi Daniel řekl, že chce realizovat také anglickou verzi, a požádal mě, abych tu roli hrála já. Byla jsem v té době těhotná, čekala jsem druhého syna, takže jsem nemohla. A o rok později jsem zas pracovala na jiném projektu. Ale Daniel na mě počkal, až budu mít čas zahrát si Hanu, což se stalo v roce 2013. Byla jsem tím dojata a poctěna.
Není snadné být pryč z domova, protože mám dva malé chlapce a musela jsem odříci z tohoto důvodu jinou divadelní práci, ale tato role, a Hanin příběh je pro mě velmi důležitý. Cítím, že je mou povinností hrát tuto roli, a jsem vděčná, že jsem tuto příležitost dostala.

Hráli jste to v různých zemích. Jaké byly reakce?
Měli jsme velice pozitivní reakce na hru ve všech zemích, kde jsme hráli. Myslím, že je to tím, že se jedná o univerzální příběh, lidský příběh. Je to o přežití a o lásce, bez ohledu na národnost nebo náboženské vyznání se dotýká lidí lidskost toho příběhu.

Co pro vás znamená vystupovat v New Yorku?
Je skvělé jet do New Yorku zrovna s touto hrou, protože Hana si vždy myslela, že by se jí práce a život v New Yorku líbily, protože je to město, které do značné míry vystihuje její charakterové rysy – přímost, kreativita a všeobjímající optimismus. Je jen náhoda, že společně s Jirkou skončili jako emigranti v Austrálii, a poté v Londýně. Stejně tak to mohla být Kanada, a potom New York. Takže, když bereme hru do New Yorku, cítím, jako bychom tam brali Hanu samotnou, žije nejen ve svém příběhu, ale i ve mně.

Jak dlouho budete hrát v Americe?
Budeme tam osm týdnů.

A teď bych se ráda zeptala na vaši profesní kariéru. Byla jste ve svém rozhodnutí stát se herečkou ovlivněna svou babičkou?
Velmi. Od pěti let se mnou dělávala malé improvizované etudy. Seznámila mě s dramatickými skvosty, jejím nejoblíbenějším autorem byl Čechov, a hodně mě brávala do divadla. Nešlo o to stát se slavnou, cílem bylo především pracovat na tom, co má člověk rád, tedy na hraní a tvorbě jako takové. Řekla mi: „ nebude to snadný život, ale bude velmi vzrušující“ a měla pravdu.

Vzpomínáte si, kdy jste poprvé stála na scéně?
Ano, velmi dobře... hrála jsem Gladys Aylwoodovou, misionářku. Bylo to ve školním představení a mně bylo sedm let! Brzy poté jsem byla vybrána jako Babushka ve vánoční hře – byla jsem v představení nejmladším dítětem a hrála jsem hlavní roli, pro kterou mě paní ředitelka specielně vybrala. Byla jsem tehdy velmi pyšná a užívala si každou minutu!

Můžete prozradit více o svém osobním i profesním životě?
Narodila jsem se v prosinci 1979, jsem jedna ze čtyř sourozenců. Začala jsem hrát velmi brzy v různých místních amatérských skupinách. Pak jsem se ve svých šestnácti letech dostala do National Youth Theatre a v sedmnácti do prestižní Royal Central School of Speech and Drama v Londýně, mezi jejímiž absolventy jsou také Dame Judi Denchová a Sir Lawrence Olivier. Při absolutoriu jsem získala Peter Wolff Bursary award, tedy cenu pro nejslibnějšího herce roku 2001.
Poté jsem hodně hrála v televizi, např. v dramatických seriálech BBC, např. Murphy's Law and Silent Witness. Hrála jsem Marge Rulle, která jako jedna z mála přežila ztroskotání lodi MS Estonia potopené v roce 1994, v dramatickém cyklu BBC' Disasters', a také Camille Monetovou, partnerku Richarda Armitage v dramatu BBC 'The Impressionists' (a byla to asi moje nejhvězdnější role). Hodně jsem si také zahrála na divadelních prknech, včetně takových úžasných rolí jako Portia ve hře Julius Ceasar v zahajovacím představení londýnské Menier Chocolate factory. V roce 2008 jsem si dala malou mateřskou přestávku, narodili si mi postupně dva chlapci Teo a Alex. Vzhledem k tomu, že jejichž tatínek je Řek, pendlovala jsme mezi Británií a Řeckem. Během té doby jsme produkovala a hrála v dvojjazyčné verzi Monologů vaginy v Aténách. Byl to tak velký úspěch, že jsme absolvovali ještě druhý cyklus představení v prestižním aténském Badminton theatre. Také jsem v té době dělala hodně komentářů k dokumentům.
Teď už jsem dva roky nastálo zpět v Británii a pracují především v televizi, např. v BBC v Ambassadors', v americkém ' Dark Matters', v 'Britain's Secret Houses' pro ITV ztvárňuji špionku Veru Aitkensovou. Hraji také šéfdetektiva Charlotte Robertsovou v pilotu Channel 4 pod názvem 'A life Less Ordinary' . Objevila jsem se také ve filmu Kennetha Branagha' Jack Ryan' a jsem tváří Unilever's skin care range 'Neutral'. S mými dvěma malými chlapci to vyžadovalo to bylo hodně hektické a vyžadovalo to promyšlené logistické „žonglování“, ale jsem vděčná, že mohu dělat svou práci a že mě v tom podporuje celá má skvělá rodina.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?
To, že mám a vychovávám své dva senzační kluky! Jsou světlem mého života a cítím se požehaná tím, že je mám.

A co máte v plánu dále? Připravujete něco nového?
Už v době, kdy budu hrát v New Yorku, začnu studovat novou hru 'Jonie', kterou napsala talentovaná herečka Hannah D Scott. A na podzim chci také zapracovat na tom, abych vytvořila silnější spojení mezi Prahou a Londýnem. Možná přivezu do Londýna nějakou novou českou hru, a nebo obráceně. Ráda bych pracovala s Danielem Hrbkem a dalšími lidmi ze Švandova divadla, takže by bylo strašně fajn, kdybychom nalezli nějaký další projekt, na němž bychom mohli společně dělat.

A poslední otázka – mluvíte nebo rozumíte něčemu z češtiny?
Zlobím se na svého tatínka, že se mnou v dětství nemluvil česky! A dávám mu za vinu, že česky nemluvím! Když mi bylo jedenáct, rozhodla jsem se, že se chci naučit česky a jela jsem na celé léto na český tábor, a za rok ještě jednou. Naučila jsem se docela dost, ale obávám se, že mi z toho moc neutkvělo, dokážu tedy říci jen ty základní věci a nějaké dětské říkanky. Je to ostuda, přála bych si umět více, a tak se budu snažit to nějak dohnat.
Ale aspoň mluvím řecky! Moje babička Hana byla se mnou a mým ex-manželem v Řecku krátce před svou smrtí. Rozhlédla se a řekla: „Já jsem česká holka, která žila v Paříži a Austrálii. A teď jsme v Řecku... no, není ten svět nádherný!“

14.7.2014 22:07:59 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!