zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Wilsonův cirkus Svět 1914

Wilsonův cirkus Svět 1914

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Ve Stavovském divadle se představila dlouho očekávaná a dlouho připravovaná inscenace 1914 v režii Roberta Wilsona. Předem hlášená jako událost sezóny, mnohé zklamala. Proč? A co si vlastně kdo představoval? Je to Wilson v té nejčistší podobě, se vším tím, na co jsme u něj zvyklí. Proud dokonale vypracovaných obrazů, bizarní panoptikum postav, odkazy filozofické, výtvarné, hudební. A k tomu radostné vědomí, že čeští herci jsou při soustředěné, vysilující práci schopni výkonů srovnatelných se světem. A mají navíc něco, co Robert Wilson stále chválí - totiž smysl pro hořkosladký humor a načasování gagu.

Robert Wilson se s inscenací 1914 počtvrté vrátil na české jeviště, tentokrát v mezinárodním projektu (podílejí se na něm slovenské Národné divadlo a maďarské Vígszínhás, a vedle herců pražského Národního divadla zde hrají Ján Koleník a Enikö Eszenyi). Mezinárodním složením hereckého týmu se téma nenásilně globalizuje, neboť v představení zaznívají nejrůznější jazyky někdejšího Rakousko-Uherska. Wilsonovi stálí spolupracovníci, mezi které patří například americký světelný designér A. J. Weissbard, kostýmní a scénická výtvarnice Yashi Tabbasomi, ale už podruhé také hudební skladatel Aleš Březina (který je mimochodem společně se Soňou Červenou otcem myšlenky tohoto projektu), jsou na svého guru dobře naladěni, a rozumí mu beze slova. I když základní barevná skladba scény i kostýmů je laděna do černobíla (a připomíná tak černobílé týdeníky a fotografie té doby), rozhodně není fádní. V různých odkazech upomíná nejen na strohou šedivost válečných uniforem, ale také na výhonky nejrůznějších –ismů, které začaly na počátku století rašit a naplno ovládly Evropu v meziválečném období. K nim se dobře hodí bílý make-up jednotlivých postav, se zvýrazněnýma očima a rty, i roztodivné účesy. Jakýmsi nadčasovým shrnutím barevného designu je postava Času v provedení Soni Červené, která se vynořuje z propadla v elegantních sametových šatech a s dlouhými bílými vlasy, připomínajícími šílené stařeny ze snových hororů. Zatímco v jejím okolí se nejrůznější postavy snaží dirigovat svět a popohánět jej do zběsilého tempa, Čas kráčí s pomalou obřadností, a jen sem tam blýskne čočka fotoaparátu, aby v stop-time zachytila některý z okamžiků. V průběhu děje se scéna chvílemi barevně proměňuje, každý jednotlivý obraz je kontrapunktem k tomu předchozímu. Zpočátku vidíme siluetu pražského panoramatu rozsvícenou až cirkusově nepříjemnými blikajícími žárovkami. I když tento obraz brzy zmizí, po celou dobu se kouzlí se světlem i barevnými fitry. Z plně osvětleného jeviště se chvílemi přechází do kouřově namodralé nostalgie, k stínovým temným siluetám na bílém pozadí, ale také k nejpůsobivějším obrazům, kdy ostře osvětlená torza jednotlivců jakoby „visí“ v prostoru, a mezi nimi se ještě objeví detail červeně nasvícené ruky či obličeje.

Celou textovou koncepci, v níž se prolínají motivy a úryvky z díla Karla Krause POSLEDNÍ DNOVÉ LIDSTVA a DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA Jaroslava Haška (autorkou libreta je Marta Ljubková), převedl Robert Wilson do výtvarného jazyka, v němž nejsou slova – a jejich srozumitelnost- podstatná. Slouží spíše k tomu, aby se herci měli konkrétně čeho chytit. Wilsonova vize světa, (a svět roku 1914 není výjimkou) je velmi vyhraněná. V tomto případě nabízí obraz světa jako obrovského cirkusu, na jehož scéně i v zákulisí se pohybujeme jako strašlivě smutní a strašlivě veselí klauni, sličné provazochodkyně, důležití a zároveň směšní ředitelé zeměkoule, i jako obyčejný technický personál, který si může občas zanadávat, zašaškovat či zaflirtovat, ale především musí sloužit. Ústřední dvojice Optimisty (Václav Postránecký) a Pesimisty (Vladimír Javorský) jistě nikoli náhodou připomene siluetami naše slavné duo W+V, ale také komiky z němých grotesek (např. citace Charlieho Chaplina v miniaturní buřince Optimistově). Jsou to právě oni, kdo poukazují ve svých replikách, ale i svými souboji na to, že všichni jsme neustále v pohybu. Permanentně balancujeme na hraně naděje a beznaděje, skepse, smutku, ale i radostných povyskočení. Ve zvoleném konceptu, a vůbec ve Wilsonově práci není místo na hluboké zkoumání individuálních osudů. Ty jsou zde podány jen jako sotva postřehnutelné záblesky velké historie. Důležitý je celek světa, a zásadní je v tomto smyslu už úvodní monolog, kdy Pesimista konstatuje: Konec starých časů... Ano, je to chvíle, kdy končí idyla, řád, a všechno se mění, zrychluje až do zběsilosti. Prožité hrůzy té doby na jedné straně zanechávají hořkou existenciální tíseň a ztrátu víry, na druhé straně však přinášejí předzvěst nového světa, takového, který v extrémní formě zažíváme dnes – totiž světa, kde už je všechno hrou, součástí velkého lidského divadla, senzačních bulvárních zpráv, v nichž je smrt atraktivním zbožím. Ve Wilsonově vizuálním konceptu má každý z herců na scéně své nezaměnitelné místo. Režisér si už při castingu vybírá herce tak, aby k sobě seděli výtvarně – jako vzorek lidstva v nejrůznějších tvarech a velikostech, podobách. Všichni mohou působit stejně šedivě, univerzálně, a přece je každý z nich jedinečný. Připomeňme alespoň Filipa Rajmonta jako symbol „dobrého vojáka“, odlišitelného od ostatních rudými vlasy, skoro dětským pohledem, ale i vyhraněným humorem. A nebo zupáckého vojenského doktora Evy Salzmannové, která svým vzhledem a chováním poukazuje na zrůdnou bezpohlavnost státních úředníků. Maloměšťák Milana Stehlíka zase ze všeho nejvíc připomíná starého cirkusového klauna, který nic nechápe, a i když se občas snaží zapojit, zajímá jej nejvíc, kdy už bude konec.

Wilsonova inscenace 1914 se může nebo nemusí líbit. V každém případě je doslova učebnicí výjimečného režijního stylu, který se za více než padesát let jeho práce v základu nezměnil, pouze vybrousil do formální dokonalosti. A je dobře, že vznikla právě v českém Národním divadle.

5.5.2014 23:05:41 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Asociace profesionálních divadel České republiky

Články v rubrice - Recenze

Nejbližší: přijmout změny vyžaduje odvahu

M. Dancingerová,  A. Rusevová, J. Burýšek a V. Zavadil

Činoherní klub Praha uvádí v české premiéře divadelní hru NEJBLIŽŠÍ amerického dramatika Joshuy Harmona. Tato ...celý článek


Zlatovláska: jevištní adaptaci obohacuje filmový střih

Šimon Obdržálek a Oldřich Kříž (Zlatovláska)

Hudební divadlo Karlín uvádí na Malé scéně klasickou pohádku Karla Jaromíra Erbena ZLATOVLÁSKA v úpravě Jana P ...celý článek


Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla

Robert Mikluš (Mefisto)

Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek



Časopis 18 - sekce

OPERA/ TANEC

Rok české hudby – Smetana 200

Bedřich Smetana

Ecce Homo Bedřich Smetana
Pohnutý život a geniální dílo velikána české hudby 1824–1884 v dokumentu Ma celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Film na motivy povídek Oty Pavla

Smrt krásných srnců

Smrt krásných srnců
Český film Karla Kachyni, od jehož narození minulý týden uplynulo 100 let, na motivy po celý článek

další články...