Scéna.cz 

Filip Rajmont humor nezapře – v divadle od roku nula

S hercem Filipem Rajmontem sedíme v klubu Kolowrat. Sešli jsme se krátce po premiéře inscenace TARTUFFE IMPROMTU!, kde předvedl zajímavou kreaci. „Člověk si vymyslí takovou volovinu…“ přiblížil se svérázným humorem ztvárnění postavy Damise a dodal: „Koumal jsem, jak se mám dostat z pod stolu, tak jsem udělal takový fór, že lezu po břiše. A hned je z toho lachtan…“
Drsný humor nezapře. Bez něho by nemohl moderovat improvizované „Barování“ v Malostranské besedě - setkávání s pozvanými umělci nebo s náhodnými hosty, kteří mají chuť pobavit ostatní. Honorářem je, co jiného než panák u baru.
Zeptali jsme se také na jeho údajnou vášeň uklízet. Filip se upřímně zasmál. Takový vtip není od něho. Prokoukl bývalé kolegy z Hradce Králové, své první angažmá charakterizoval jako jeden mejdan.

„Hradec byla pro mě veliká škola. Dostával jsem jednu hlavní postavu za druhou. Krom toho to bylo celé takový flám. Bydleli jsme v divadelním klubu a nad ním.“
Tehdy mu bylo kolem šetadvaceti a potkali ho Trigorinové, Astrové a další. Zůstala hlavně nostalgie.
„Když si uvědomím, co jsem ve svém věku hrál, tak si říkám, zda mě ještě vůbec někdy podobné úkoly potkají. Tehdy to byl pro mě u profesionálního divadla rok nula. Bylo to zajímavé, a jako starý pán budu vzpomínat – Jó, v roce nula, to bylo o něčem jiném. A teď? Za nic to nestojí (volně přeloženo – pozn. red., původní znění je nepublikovatelné).
A proč zrovna Hradec? Rozeslal jsem na čtyřicet dopisů a ozvali se ze dvou scén. Jedním byl Morávek z Klicperova divadla. Dneska jsem za Hradec vděčný. “
Filip svou vizáží nezapře, že je vnukem E. F. Buriana. Pochází z divadelní rodiny. Není divu, že hodně dotazů směřuje právě na vztahy na jevišti s maminkou, herečkou Kateřinou Burianovou, a tatínkem, režisérem Ivanem Rajmontem. Je těžké se od těchto vlivů odříznout ve své profesi?
„To mi problém nečiní. Od otce se odstřihávám příchodem do divadla. V ten moment jsem loajální se svými kolegy. Opravdu to tak mám. S tátou jsme dělali hodně v Hradci – Fausta, Dona Juana a další. Na druhou stranu je skvělé, že si hodně rozumíme. Když má ke mně připomínky, rychleji se chápeme.“

K mejdanu přirovnal i studia na DAMU. Nezvolit si studium herectví, to v jeho případě snad ani nešlo. Přiznal, že by nic jiného dělat nemohl.
„Když jsem se ve třinácti rozhodoval, co budu dělat, tak mi to přišlo automatické. Neměl jsem tušení, co vlastně divadlo obnáší. Tehdy jsem se domníval, že se rychle vydělají peníze a jede se. Také jsem si to představoval jako mejdan,“ konstatoval a povzdechl si, že cesta k divadlu přes rodiče a dědečka byla sice přirozená, ale bylo to pro něj těžší: „Od začátku se mačkám. Při přijímačkách tam seděla polovina otcových zaměstnanců z Národního divadla. Možná polovina, která s ním nebyla za dobře…bylo to náročné. Něco se předpokládalo a něco se ode mě očekávalo. Jako vždycky u hereckých dětí.“
Činoherní studia absolvoval pod vedením Evy Salzmannové, Borise Rosnera a Miloše Horanského. V té době začali studenti hrát v Rubínu, což tehdy nebývalo zvykem. A cesta z Hradce do Národního divadla?
Po určité etapě odešel Filip na volnou nohu, v Národním několikrát hostoval. Jednou přišla nabídka do Divadla pod Palmovkou a zároveň vyhrál konkurz do Věci Makropulos režírované Američanem Robertem Wilsonem. Skutečné dilema. Palmovku nakonec odmítl a zároveň se po letech vyřešilo hostování, přišlo stálé angažmá v Národním divadle, kde působí od roku 2010.
Moliérův Tartuffe Impromtu! Zde ztvárnil roli Damise.
„Inscenace vznikala rychle. K režii byl povolán Jan Nebeský. Věděli jsme, že na zkoušení máme tři neděle, tak jsme to udělali jako obraz. Nebeský vycházel z nás, z toho, co nás napadalo, jak se to líbí nebo nelíbí. Scénu, kdy Damis leze po břiše, jsme pak ještě rozvedli. Házejí mi míček a tak. Představení má devadesát minut. Čtrnáct písniček a inteligentní humor.“

Projekt 1914. Osudy dobrého vojáka Švejka, klasický román české literatury, se setkává s protiválečným dílem Karla Krause Poslední chvíle lidstva. Filip ztvárňuje postavu Dobrého vojáka. V době natáčení rozhovoru se rozjížděla druhá etapa zkoušení. Premiéra bude 2. května 2014.
„Na podzim byly zkoušky na pohybové situace. Do nich se pak napíšou texty. Zvláštní na tom všem je, že víme, kam jdeme na jevišti, co nás čeká za akci. Premiéra je za dveřmi. Režisér Robert Wilson má svůj jasný rukopis.“
Jak se takový postup zkoušení přijímá?
„Mám za sebou spolupráci s Vladimírem Morávkem. Oba režiséři mají určité shody, zejména v té přesnosti, domluvených věcech, v pohybech na jevišti. Tímto stylem umím pracovat. Od Vladimíra mám velikou školu.“

Při přípravě rozhovoru jsem začal pochybovat. Filip Rajmont coby zkušený moderátor mě nepustí ke slovu. Určitě bude upovídaný, jinak by nemohl dělat pořad Barování. A skutečnost?
„Jako že já spustím kanonádu odpovědí? To ne. Při Barování musím, tady se nechám raději dolovat. Barování je zvláštní fenomén, který je trošku mimo hereckou profesi, dejme tomu. Tam jsem za moderátora. Celé to vzniklo velkou náhodou. Přišel jsem z Hradce, herečka Sandra Nováková neměla žádnej kšeft, dělala kafata v Kavárně Ideál u svýho bráchy. Padl nějaký večírek a tam vznikl nápad, že by si chtěla zazpívat před lidmi. Domluvila si to s Petrou Nesvačilovou. Mě oslovili, ať jim to moderuju. Bránil jsem se, že to neumím, že to nepůjde a nesnáším to. Ony zase že neumějí zpívat, tak se řeklo, že si dáme večer, kde nikdo nic neumí. Jen jednou pro kamarády. Dneska už Barování sedmým rokem vyprodává besedu. Dokonce vstupenky na jednu reprízu na Nové scéně vzaly za své za tři hodiny.“

Jak to ve skutečnosti vypadá?
„Je to improvizační pořad, kde mnohdy netušíme, kdo přijde. Někoho pozveme, ale jak to dopadne, nevíme. Máme stanovené základy, aby to vůbec nějak fungovalo. Stává se nám, že se tam objeví někdo úplně nový, nebo sedí mezi lidmi a my ho začneme zvát. Někdo zase řekne, že chce vystoupit. Např. kouzelník Richard Nedvěd, který už je dneska populární. Ten se zvedl, že vystoupí, my na něj tak pojď, a chodí dodnes.
Princip je podle mého skvělý. Písničky – to je tak trochu jako pejsek s kočičkou vařili dort, každý si může zanotovat, co chce, co uzná za vhodné. To propojení lidí, kteří se nemají šanci setkat – třeba Ondra Brzobohatý s Karlem Gottem, který se jen přišel podívat. Pak si s ním zazpívá Klus. Normálně by to nešlo. Celé se to dělá zadarmo – pouze za útratu na baru.

Hraje se normálně v sále…
Bar se otevře a propojí se to. Už tam bylo velké množství lidí. Soňa Červená, Tomáš Klus tehdy vystupoval podruhé před publikem. Vojta Dyk s Davidem Prachařem a Janem Maxiánem jako zcela neznámí umělci, také Věra Nerušilová, Bára Basiková a mnoho dalších.

A co mít nahrávací studio? Jak vás poslouchám, jste takový lovec talentů.
Například Michal Horáček tam chodil několik let a našel tam spoustu nových talentů do lyrikálu Kudykam. Dají se tam najít skvělí mladí lidé. Kdybych já měl skvělého podnikatelského ducha a chtěl se živit jako manažer, byl bych už dávno v balíku. No ale já tohohle ducha nemám.

A nabídnout Barování do plánu Národního divadla?
Připravujeme projekt Barování speciál na Novou scénu Národního divadla, které bude vždy benefiční a kde bychom díky velkému prostoru, mohli pozvat třeba balet, akrobaty a to nejen z Čech, ale díky prestiži Národního divadla, také ze zahraničí. Nebude taky jednoduché, poprat se s prostorem. Na Barování lidé sedí u stolečků, pijí víno a dokonce můžou i kouřit. A Nová scéna toto neumožňuje. A díky obludné, komunistické architektuře, je NS míň kontaktní. A vzhledem k sedačkám, které jsou spíš takové lenošky, má divák pocit, že je tam sám a hrozí, že usne, ať se děje, co se děje.
Přemýšlíme a plánujeme. Tím, že by to bylo v ND, tak by se možná podařilo přilákat někoho ze zahraničí.

Filip Rajmont
Narodil se v Praze roku 1977. Navštěvoval hudebně-dramatický obor na konzervatoři, po dvou letech však byl vyloučen. Začal studovat herectví na DAMU. Po absolutoriu v roce 2000 nastoupil do angažmá Klicperova divadla v Hradci Králové. Hrál zde celou řadu výrazných rolí: účinkoval ve třech čechovovských inscenacích pod režijním vedením tehdejšího uměleckého šéfa Vladimíra Morávka (Andrej – TŘI SESTRY, Trigorin – RACEK, Astrov – STRÝČEK VÁŇA), hrál Ríšu v Goldflamově PÍSKU, Mefista v Goethově FAUSTOVI, Sganarela v Molièrově DONU JUANOVI nebo Baláže v Havlově VYROZUMĚNÍ.
V roce 2005 odešel na „volnou nohu“ a od té doby spolupracoval s řadou pražských divadel – s Národním divadlem (mj. Benvolio v Shakespearově ROMEOVI A JULII, Gustík v Schnitzlerově hře DUŠE, KRAJINA ŠIRÁ), Divadlem v Celetné (mj. Ragueneau v Rostandově CYRANOVI Z BERGERACU), Divadlem Komedie (účinkoval v Schimmelpfennigově hře PŘEDTÍM / POTOM), Divadlem Viola (mj. E. F. Burian v Klestilové JSI MÉHO ŽIVOTA AMEN) a s Divadlem Perzekuce (Gottwald ve Steigerwaldově Horákové x Gottwaldovi a Grečko ve Steigerwaldově Políbila Dubčeka). V Divadle pod Palmovkou nastudoval roli pana Jenkinse v komedii M. Cooneyho NÁJEMNÍCI PANA SWANA (2009).
V roce 2010 se stal členem pražského Národního divadla. V současné době hraje: v Gogolově REVIZOROVI Číšníka (režie Michal Dočekal), Janka ve VĚCI MAKROPULOS, Číšníka ve SLUHOVI DVOU PÁNŮ, Doktora Vernona-Lazara v Massiniho OHLUŠUJÍCÍM PACHU bílé a několik postav v Moliérově PÁNOVI Z PRASEČKOVA. V této sezóně vystupuje v inscenacích TARTUFFE IMPROMTU! a „1914“.
Objevil se také v několika filmech – např. v pohádkách O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli (1996) a O perlové panně (1997) či ve filmech Početí mého mladšího bratra (1999), Nuda v Brně (2003), Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005). Spolupracuje také s televizí a dabingem.