Scéna.cz 

Divadlo na zábradlí slaví 55 let

Právě pětapadesát let uplynulo od zahájení provozu Divadla na zábradlí, kudy doslova kráčely dějiny poválečného českého divadla. Prošlo tudy množství významných herců i režisérů, a jednotlivé éry patřily k tomu nejzajímavějšímu, co bylo v průběhu poválečné historie na českých scénách k vidění.
Zrození Divadla na zábradlí se stalo jednou ze zásadních událostí přelomu 50. a 60.let minulého století, a vytvořilo zajímavou oázu, kde se propojovaly zajímavé trendy činoherního divadla a divadla pantomimy. Divadla Na zábradlí získalo název podle uličky vedoucí z Anenského náměstí na nábřeží, a u jeho zrodu stáli čtyři divadelníci - Helena Philippová, Jiří Suchý, Vladimír Vodička a Ivan Vyskočil. Na jaře 1959 se k nim připojil Ladislav Fialka a jeho pantomimický soubor (ten zde fungoval až do roku 1991, kdy Fialka zemřel).

Provoz byl zahájen 9.prosince 1958 premiérou hry se zpěvy Kdyby tisíc klarinetů, kde účinkovaly oba soubory. Po odchodu Jiřího Suchého do vlastního divadla Semafor nastala významná etapa absurdního divadla (proslaveného v té době i mezinárodně), kterému dával tvář šéf činohry, režisér Jan Grossman, a také Václav Havel, který v divadle vystřídal řadu funkcí (od kulisáka a osvětlovače až po dramaturga) a který pro toto malé divadlo napsal své první hry Zahradní slavnost, Vyrozumění či Ztížená možnost soustředění. Kromě Havlových her byla uváděna světová absurdní dramatika. Legendárními se staly inscenace Jarryho Krále Ubu a Kafkova Procesu. Tato zlatá éra skončila rokem 1968, kdy byl z divadla nucen odejít jak Jan Grossman, tak i Václav Havel. V období normalizace se DNZ stalo azylem pro mnohé filmové režiséry, kterým bylo zakázáno filmovat - Jiří Menzel,Jiří Krejčík, Juraj Herz. V roce 1976 přišle do divadla Evald Schorm, inscenace se zařadily k tomu nejlepšímu z historie divadla. Vzpomeňme alespoň legendární Braty Karamazovy (v jeho vlastní adaptaci), Comnfortésův Maratón. či shakespearovské inscenace Macbeth a Hamlet. Divadlem na zábradlí prošly mnohé výrazné herecké osobnosti, které se později proslavily, mj. Jan Líbíček, Jan Přeučil, Jiří Bartoška, Pavel Zedníček, Karel Heřmánek, Ladislav Mrkvička, Jana Preissová, Marie Málková a mnozí další. Po roce 1989 se na čas vrátil do divadla Jan Grossman (vytvořil výrazné inscenace jako Don Juan či ). Nicméně, v té době odešla z divadla spousta herců a někteří založili pod vedením Karla Heřmánka v roce 1992 Divadlo Bez zábradlí.
V novodobé historii divadla se stala významnou éra uměleckého šéfa Petra Lébla v 90.letech, která skončila jeho tragickou smrtí (12:12.1999). Jeho jedinečné pojetí klasických her – např. Čechovových (Višňový sad, Racek, Ivanov) vyneslo divadlu několik prestižních Cen Alfréda Radoka. V letech 1994 a 1997 byly oceněny právě jeho čechovovské inscenace a DNZ bylo vyhlášeno Divadlem roku. I v této době spolupracovaly s divadlem další výrazní tvůrci – v paměti utkvěla např. inscenace Ritter, Dene, Voss v režii J.A.Pitínského (1996).

Jistě stojí za to upozornit na (dnes už bývalou) ředitelku divadla Doubravku Svobodovou, která nastoupila po dlouhodobém šéfovi Vladimíru Vodičkovi. Za jejího působení vznikla mj. malá scéna Eliadova knihovna, a divadlo bylo otevřeno novým mladým tvůrcům. V tomto období patřili k nejvýraznějším osobnostem Leoš Suchařípa, Jiří Ornest či Zdena Hadrbolcová. V období, kdy byl šéfem činohry David Czesany, se divadlo vydalo směrem politického divadla, a uvedlo množství původních her (např. ve spolupráci s J.Pokorným či M.Bambuška), které se setkaly s poměrně rozporuplným přijetím.

V sezóně 2013/2014 byl na základě konkursu vybrán do vedení divadla nový tým tvůrců z brněnské Reduty. Ředitelem se stal Petr Štědroň, uměleckou šéfkou Dora Viceníková, do divadla byl přenesen původní repertoár z Reduty, a v té to sezóně přibývají další tituly – nejnověji Šedá sedmdesátá.