Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

David Drábek: Šamberk nebo Strindberg?

autor: archiv divadla

Na úvod české sezóny uvedlo Národní divadlo inscenaci komedie F. F. Šamberka Jedenácté přikázání, kterou pro scénu Stavovského divadla razantně přepracoval David Drábek, který je rovněž režisérem kusu. Povídali jsme si krátce před premiérou.

Poprvé jste pracoval ve Stavovském divadle. Jak jste se tam cítil?
Byl jsem rád za toto pozvání. I když jsem původně měl dělat Ostrovského Les, nakonec jsme se dohodli na českém titulu. Myslím, že to byla šťastná volba, že jsme se rozhodli „zprznit“ právě tuto Šamberkovu hru. Ve Stavovském divadle se dělá fantasticky, je to divadlo útulné, a tým, který mi doporučili, je jeden z nejlepších, s kterým jsem kdy dělal – tvůrčí, soudržný a pokorný. Přiznám se, že podle legend, které jdou o souboru Národního divadla, jsem nečekal, že herci Národního divadla budou tak kreativní a hraví, a že nikdo nebude práci blokovat. Setkal jsme se u nich s velkou vstřícností, takže jenom chválím.

Úpravy starých předloh jsou vždy podrobovány kritice, i když jsou všude na světě běžné. Jak se na to díváte vy?
Důležité je, jestli úprava jde po duchu té věci. A já doufám, že to Šamberk opravdu bude. Podle toho, co jsme četli o něm, o jeho přístupu k divadlu, z čeho čerpal, jak obohacoval své věci o postřehy ze soudobého společenského dění, snad jsme trefili tu notu správně. Rád bych připomněl, že známý film Martina Friče ze 30.let, k němuž psali scénář Otakar Vávra a E.A.Longen, se inspiruje původní hrou taky jen velmi volně. Prvních dvacet minut tam vůbec nezazní to základní téma. Taky jsme se přesvědčili, že taková věc nejvíce stárne v aktualitách. Je tam postava jménem Pecka, nejzábavnější persona, ale tahle postava se ukázala z dnešního pohledu jako absolutně nevtipná. Tato role připadla v naší verzi Davidu Prachařovi, a už to ani člověk není, protože jsme ho předělali na hmyz. A David Prachař ztvárňuje mouchu takovým způsobem, že to důležité poselství na svých křídlech přinese.

Kromě vlastních kousků jste už režíroval několik starších českých her- Čapka, Stroupežnického. Ale Šamberk, to je jiná kategorie, jakýsi dobový bulvár.
Určitě souhlasím. Šamberk, i když byl přirovnáván k Feydeauovi, rozhodně jeho úrovně nedosahuje. Je to bohémsky připravené, sešité horkou jehlou, nahozené tak, aby se to na jevišti dodělalo. Spousta motivů se ztrácí nebo nejsou využity. Například setkání čtyř kamarádů se tam neodehrávají naživo, ale služka odvypráví, jak si to hezky užili. Toho jsme se pokusili služku ušetřit, a spíše se snažíme ukázat, jak si to ti pánové opravdu užívají.
Také jsem se snažil využít nejrůznějších motivů do důsledků, postavy přesněji vykreslit. V podtextu je totiž spousta motivů, které zdaleka nejsou zábavné. Hlavní hrdina Jiří Voborský je vlastně monstrum,charakterizovat jej jako nevěrníka je slabé slovo. Další z postav, Julie, původně přijíždí, aby Emě pomohla ze šlamastiky, když ji manžel představí kamarádům jako svou dceru. Tady je to jinak, Julie naopak přijíždí s problémem, který se Voborského hodně dotýká – a tak, jak říkám, už to není Švamberk, ale Strindberg... Vyznění příběhu tedy není zdaleka tak happyendové, kopretinkové,jako v původní předloze. A Ema je nakonec ta nejméně šťastná ze všech, protože některé spády jejího manžela nelze vyléčit do důsledků. Rád bych pochválil Martinu Preissovou, která roli Emy hraje od začátku tak, že jsem byl doslova nadšen tím nasazením a chutí hrát.

Oproti původnímu žánru situační komedii jste zvolili grotesku. To znamená, že místo laskavého pousmání můžeme čekat spíše určitý sarkasmus...
My dobu první republiky máme spojenou především s věcmi pěknými, ryzími, ale je třeba připomenout, že to byla i doba, kdy se rodil bolševismus. V těch třicátých letech ještě doznívala komunita, kde se s českým živlem prolínal i židovský a německý. O ty jsme dílem díky fašistům a dílem díky komunistům, přišli. Z Prahy se stal skanzen, který má jistou mentální výbavu, ale už navždy určité dílky mozaiky chybí. Takže nostalgicky vzpomínáme na ten někdejší zlatý věk.

Jako režisér jste si za svou kariéru už vyzkoušel nejrůznější scény, od těch nejmenších až po ty největší. Na počátku rozhovoru jste si pochvaloval Stavovské – znamená to, že vám nevadí pracovat ve velkém divadelním prostoru?
Oproti jiným, které jsem vyzkoušel, je to úplná legrace. Největší ratejna, kde jsem dělal Racka, byla Nová scéna Slovenského národného divadlo. Ale i oproti dalším scénám - Mahence v Brně či Státní opeře působí Stavovské maximálně útulně, je to doslova jako v pokojíčku. A ani ve srovnání s Klicperovým divadlem, svou domovskou scénou, jsem neměl pocit něčeho velkého. Sám se divím tomu, že jako člověk, který vyšel z klubových prostorů, dostávám teď výhradně nabídky z velkých divadel. Má to své výhody, když jsou prostředky k tomu udělat skutečně opulentní věc a moci se vyřádit. Chce to sice jistou odvahu, osmělení se, ale zdá se, že se něco mění a mou doménou se stanou mainstreamové pecky. :-) Konkrétně v tomto případě si velice cením toho, že Michal Dočekal jako šéf činohry přistoupil na můj způsob práce – totiž, že úprava bude vznikat za chodu, budeme zkoušet různé možnosti, postupně fixovat, až dojdeme k nějakému konečnému tvaru. To, že takovou věc byli ochotni risknout na naší první scéně, je pro mě jedna z nejlepších zpráv.

25.11.2013 08:11:56 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!