Scéna.cz 

Bylo nebylo...

Divadlo pod Palmovkou prožívá euforické dny. V pátek 24. března 2000 se uskutečnila vernisáž fotografií dvorního fotografa a manažera tohoto divadla Petra Našice, který vystavuje snímky spolu s Janem Hřebejkem, režisérem nového českého filmu Musíme si pomáhat. Jan Hřebejk režíroval v divadle Pod Palmovkou světovou premiéru divadelní adaptace filmového scénáře Woodyho Allena, Douglase Mc Gratha Výstřely na Broadwayi. Hra byla uvedena v premiéře rovněž 24. března 2000.
Divadlo pod Palmovkou slaví svou padesátou druhou divadlení sezónu. Současné vedení divadla, však nechce slavit žádná výročí nějakými bombastickými oslavami, ale chce se pokusit shrnout a dokumentovat roky minulé. Toto se podařilo díky pamětníkovi, kterým není nikdo jiný než Jan Skopeček, herec, autor divadelních her a mimořádný člověk, který při příležitosti padesáti let libeňského divadla zachytil své vzpomínky (pod názvem "Bylo nebylo") do knihy, jež se stala první částí souboru připravovaného k výročí divadla.
Druhou část tohoto souboru tvoří videokazeta, která dokumentuje obrazovým záznamem ukázky většinu inscenací DPP za posledních 10 let. Tento soubor je možné objednat
Kniha Jana Skopečka Bylo nebylo nepředstavuje obvyklé herecké paměti (vázané k osobě autora), ale naopak jde o jakousi dokumentární kroniku libeňské scény, kdy autor zůstává v pozadí a téměř skryt. Skopečkovy vzpomínky začínají v době průkopnické, kdy se tehdejší skupina mladých nadšenců jmenovala ještě Městské a oblastní divadlo Žižkov, a pak, proměňována a obměňována nesla čtyřicet let jméno Divadlo S.K.Neumanna. Některé zaznamenané události jsou z dnešního hlediska téměř nepochopitelné (nebo se jeví i komicky) - například, jak vypráví Jan Skopeček, se stalo, že v počátečním období libeňské existence nebylo na výplaty hereckých gáží; tehdejší ředitel to vyřešil šalamounsky - ve fundusu divadla zůstalo několik desítek metrů kvalitního sukna - patrně dar- původně určeného na výkryt jeviště (tzv. horizont), pro tento účel však zcela nevhodného. A tak herci dostali plat v naturáliích, každý pěkný kousek látky na oblek.
Jiné události z historie libeňské scény zase nabývají prostřednictvím faktografického vyprávění nečekaného významu. Například objevná a průkopnická dramaturgie Vaclava Lohniského (dnes nám uvedení detektivky na jevišti nepřipadá nijak zvláštní, ale před čtyřiceti lety to byl odvážný čin). Další a neméně významnou součástí této "kroniky libeňské scény" je i dokumentární vidění osobností, které se nesmazatelně zapsaly do historie divadla. Tak například výše zmíněný Václav Lohniský, ředitel a režisér, jehož osobnost byla přijímána vždy rozporuplně.
Skopečkovým vyprávěním o všedních i mimořádných situacích uvnitř souboru divadla se najednou mnohem jasněji vyjevují důvody velkých uměleckých úspěchů na jedné straně, ale i divadelních a lidských selhání na straně druhé, této významné osobnosti. Autor se nevyhýbá ani popisu umělecky velmi chudých padesátých let a glosuje je s úsměvným nadhledem.
Jan Skopeček nechává promluvit i další umělce, kteří libeňským divadlem prošli - tak třeba dnes již legendárního Bohumila Hrabala: ..."Tak jsem téměř čtyři roky dělal kulisáka v divadle S.K.Neumanna, později čalouníka a nábytkáře, statoval jsem v jistých hrách, tu jako voják, tu jako trestanec, jindy zase drvoštěp, práce byla pro mne potěšením a zábavou, protože v tomto divadle tak nějak všichni táhli za jeden provaz, byli si navzájem přáteli. Tak krásné to tenkrát bylo! A Pohled z mostu a Nepokojné hody svaté Kateřiny, pak zase Cid a Zlatý jelen, Aristokrati a Othello, Zločin a trest, ale nemohl jsem být nemocný, tak jsem byl do toho divadla zažrán, že jsem byl zdráv i když jsem býval trochu marod. Totiž já jsem nevěděl, čemu se mám víc divit. Zdali výborným režisérům nebo hercům a herečkám. Anebo výtvarníkům, kteří dělali scénu a navrhovali kostýmy? Či jevištnímu mistrovi Šalymu, který i v hospodě dál přednášel kulisákům, co to je jevištní estetika. Měl jsem ten čas dojem, a mí přátelé se mnou dneska souhlasí, že ten čas opravdu v Libni se hrálo divadlo, na které bylo radost chodit. Radost ze hry, hravé radování z představení. Padesátkrát jsem hrál jednoho ze čtyř pomocníků, kteří byli pořád na scéně ve Čtyřech mušketýrech ! Ruku jsem si vyhodil z lokte, ale hrál jsem dál a pak zase, protože tak krásné to bylo, tohle představení....". Období po listopadu 1989 , zachycuje kniha výčtem inscenací a jejich tvůrců. Na závěr autor shrnuje: ..."Snažil jsem se zachytit vývoj libeňského divadla, jeho vrcholy i propady. Vrcholy jsou v podstatě dva: je to zásluha především V.Lohniského a J.Dudka a datuje se přibližně od roku 1956 do roku 1970. Ten druhý od roku 1990 a řekl bych dodnes, nebo alespoň do doby nedávno minulé. Tedy období "kracikoidní".
Od sezóny roku 1990 změnilo divadlo název na Divadlo pod Palmovkou a začalo psát nejnovější kapitolu svých dějin. Tehdejší ředitel Jan Hyhlík a šéf činohry Oto Ševčík angažovali režiséra Petra Kracika. Takřka do roka a do dne se jak sám říká "zmocnil" celého divadla a stal se dalším a dosud posledním ředitelem libeňské scény. Pod jeho vedením se výrazně změnil celý herecký soubor a management, ale i díky 3 fázím rekonstrukce divadla, také jeho vzhled.
Divadlo pod Palmovkou je státní organizace řízená Odborem kultury Magistrátu hlavního města Prahy s pravidelnou roční dotací. Divadlo má v současné době 70 stálých zaměstanců, z toho 26 herců. Za sezónu připravuje 195 představení v Praze, 15 spolupořadatelských akcí, 32 pronájmů a cca 40 představení mimo Prahu. Průměrná návštěvnost je 85%.