Scéna.cz 

Ivan Krejčí: Okolností, jak se stát podvodníkem je řada

Počátkem února uvedla Komorní scéna Aréna v Ostravě premiéru inscenace Hráči. V režii Ivana Krejčího, uměleckého šéfa KSA, hrají Albert Čuba, Marek Cisovský, Josef Kaluža, René Šmotek, Vlastimil Burda, Vladislav Georgiev ad.

Lidi tomu říkají podvod a ještě všelijak, ale vždyť je to bystrost, pronikavost a všestranně rozvinutý talent. Nejen o Gogolovi, ale i o inscenačním záměru jsme hovořili s režisérem Ivanem Krejčím.

Proč vaše volba padla z Gogolových her právě na Hráče, kteří stojí tak trochu ve stínu Revizora a Ženitby?
Gogola jsme chtěli nasadit, protože si myslíme, že k němu soubor Arény dozrál. Ženitbu jsem už kdysi dělal v Karlových Varech, otvírali jsme s ní tehdy nově opravené divadlo. Včas jsme zjistili, že Revizora chystají Bezruči. A právě v Hráčích Gogol téma, se kterým se denně potýkáme, téma korupce a společenského rozkladu, zachytil jako málokdo. Ta hra není jen o korupci, ale o celém mechanismu zločineckého myšlení.

Hráči jsou, tak jako i ostatní Gogolovy hry, postaveni na principu postupně rozvíjené anekdoty. Jak inscenovat takovou věc, aby se dařilo stále udržovat napětí čekané pointy a přitom ji předčasně neprozradit?
Musí to být ´pravda pravdoucí´. Protože ´pravda pravdoucí´ je vlastně pravdivější, než pravda sama. Pokud se zločincům podaří vytvořit ´pravdu pravdoucí´, pak se v ní celá lež krásně schová. A podobně se snažíme postupovat i my. Když děláte velké podvody, tak neděláte hloupé chyby, že na někoho pomrkáváte a podobně. Naopak, všechno to vypadá perfektně jako ta ´pravda pravdoucí´. Je třeba vytvořit svět, v němž dění budou diváci sledovat jako detektivku.

Kdyby podvodníci normálně pracovali, tak by museli vynaložit třeba jen polovinu své energie a ještě bez stresu. Proč ale investují tolik času, úsilí a mnohdy i peněz do toho, aby mohli podvádět? Je to snad nějaká vášeň či závislost?
Protože se to asi pořád vyplácí. Když uděláte ´řachu za dvě stě baněk´, tak už nemusíte nikdy nic. Jsou lidé, které to napadne vždycky a lidé, které to nenapadne nikdy. Gogol v Hráčích zločinecké myšlení nastiňuje – kolik asi může být v místní bance peněz? A hned druhá úvaha je – jak se k tomu dostat? Normálního člověka to nenapadne. Takhle přemýšlí podvodník a je v tom zřejmě i jistá vášeň. Jak říká Čechov – kdybyste tu energii věnovali na něco jiného, mohli jste nejspíš pohnout zeměkoulí.

Musí být tedy člověk ke zločinu nějak „disponovaný“ nebo se podvodník může stát z každého, pokud se dostane k příležitosti?
Okolností, jak se stát podvodníkem je řada, Gogol jich v Hráčích také pár předvádí. Například je do celé té kauzy zamotaný i slušný kluk, kterého hráči oškubou a pak ho ještě „zrecyklují“ pro svůj podvod. A on říká – já jsem byl slušný člověk, ale co jsem měl dělat, jíst musím. Pohnutky, proč se se zločinem zaplést, můžou být různé. Ale nakonec je to každého rozhodnutí, jaký směr na dané křižovatce zvolí. Gogol nemoralizuje, jen ukazuje, jak to chodí, jak z nejrůznějších důvodů míjíme ony životní křižovatky a pak jsme takoví, jací jsme a svět s námi. Gogol v metafoře popisuje proměnu společnosti ve svět, kde se korupce a zločin rozlézá tak, že se rozlézá i beznaděj, protože už nemá hodnotu právo, nemá hodnotu nic. Je to už jen zločinecký svět.

Gogol chtěl trestat smíchem, protože lidé se prý nejvíc bojí smíchu. Myslíte, že naši současní podvodníci se bojí smíchu? Nebo už se nebojí vůbec ničeho?
Mám dojem, že je jim to už všechno trochu jedno, protože se pohybují příliš vysoko, někde ve stratosféře. Stačí se podívat na Klausovu amnestii a jeho novoroční projev, který byl hlavně o tom, že už je mu to jedno. Je to fatální selhání, že se v jistou chvíli na všechno vykašlete, protože je vám to už jedno.

Gogol těžce nesl nepřirozený herecký projev jeho doby. Hercům radil, ať se především vyhnou karikování a ať co nejméně myslí na to, aby se jim lidé smáli. Vedete takto i vy herce?
Myslím, že Gogol ani jinak dělat nejde. Gogol je strašně zrádný, jakmile začnete vymýšlet gagy, tak jdete proti němu. Žádné vnější struktury, ale je třeba vycházet z vnitřního ustrojení figur a situací, z toho, jak jsou ty postavy ponořeny do věci samotné. Musí se to rozvíjet zevnitř, až se z toho stane fantasmagorie, neviditelně, přirozeně se to promění v obludnost. A možná to bude i sranda.

Co myslíte, že by Gogol říkal na to, že se ani za 200 let nic nezměnilo a naopak se jeho hrám smějeme možná víc než kdysi?
To nevím, ale rád bych se ho zeptal…

Je nějaký recept na to, aby za dalších 200 let už Gogolovy Hráče nikdo nechápal?
Pochybuji.

(Ptala se Alice Taussiková.)