Scéna.cz 

Letem světem divadlem s Tomášem Kobrem

Herce Tomáše Kobra znají diváci z nejrůznějších pražských scén – od Národního, přes Švandovo divadlo až po nejrůznější experimentální projekty. Už druhým rokem se představuje také na Letních Shakespearovských slavnostech, kde hraje ve Špinarově Zkrocení zlé ženy. Ale nejvíce diváků jej asi zná z role záporáka - ruského mafiána ze seriálu Ulice. My jsme si ale povídali o divadle...

Vystudoval jsi Vyšší odbornou školu hereckou, a absolvoval „rolí snů“ – Kabaretiérem v muzikálu KABARET. Na školu jsi ovšem vstoupil v relativně vyšším věku - proč ses rozhodl jít studovat herectví?
Proč? Já jsem vždycky chtěl dělat dvě věci, učit – a to jsem si splnil, když jsem šel studovat na pedagogickou fakultu, a divadlo. Po maturitě jsem dělal přijímačky na DAMU a na JAMU, ale ani jedny nevyšly. Nedopadly. Takže jsem musel jít na nějakou vysokou školu, a pak jsem zakotvil na VOŠH. V té době jsem měl už určitou průpravu z kurzů Václava Martince a hrál jsem taky v Malém vinohradském divadle. Martinec - to je technika, hodně expresivní divadlo, hodně jde o pohyb a o fyzické vyjádření. Když jsem přišel na VOŠH, kde mě učila Milena Steinmasslová a Michal Pavlík, poznal jsem něco úplně jiného. Snažili se jít do hloubky, k podstatě textů, vedli nás k co nejpřesnějšímu, civilnímu, pravdivému vyjádření. Takže jsem víceméně opustil Vaškovu cestu a snažil se jít tou tradičnější cestou herectví. Měli jsme štěstí nejen v tom, že jsme se sešli dobrá skupina, ale i v tom, že jsme vyfasovali výborné kantory i na ostatní předměty - Galla Macků na zpěv, Eva Hodinová na hlasovou výchovu, Vlasta Smoláková na interpretační seminář, Jana Paterová na dějiny divadla. To byli lidi, kteří nám dali maximum znalostí a dovedností, které se pak už nikdy neztratí a dá se z nich čerpat dál.

Váš Kabaret byl doslova legendárním představením. Jak jste na ten titul přišli?
Úplně náhodu. Pamatuju se, že jsme jednou měli hereckou hodinu, přišel náš ročníkový režisér Michal Pavlík a říkal, že chce jako naší první absolventskou inscenaci udělat muzikál. Všichni začali házet nejrůznější tituly od Hair po Jesus Christ Superstar, a já jsem plácnul Kabaret. Michal se toho chytil a už to bylo.

Divadelní fanoušci tě asi znají především z představení a scénických čtení souboru Letí, ale i dalších tzv. alternativních souborů...
U takových souborů – speciálně u Letí to funguje tak, že mají určitou databázi lidí, s kterými spolupracují. Na konkrétní projekt si pak režisér(ka) vybírá lidi, kteří se osvědčili v předchozí spolupráci nebo se jim prostě do projektu hodí. Tyhle příležitosti jsou ovšem hodně nejisté. Když jsem skončil školu, neměl jsem nic, ale pak toho přišlo víc najednou – s Letí hraju pravidelně, zkoušel jsem ale taky RICHARDA III. v Bratislavě a hrál jsem i v Národním divadle.

Vyzkoušel sis tedy nejrůznější prostory – co tě láká víc, kamenné divadlo nebo sklepy?
Mně víc vyhovují menší prostory, protože lidi nejsou tak daleko, máš je na dosah. V tomhle je pro mě ideální velikostí Studio Švandova divadla. V Národním divadle nebo na Nové scéně je to obrovské, člověk musí hrát jako o život, aby ty věci, které chce říct, k divákům dolehly.

V kamenných divadlech je zkušební doba nejméně 2 měsíce, u těch menších je to hodně zhuštěné, člověk asi musí být daleko pružnější a přizpůsobovat se tomu, jak to funguje.
Na velkých scénách je zajetý soubor, který spolupracuje třeba 20 let, ale u těch malých divadel se potkáváš stále s novými lidmi, musíš se přizpůsobit jinému typu divadla, jinému režisérovi, jiným hereckým kolegům, a to je hrozně dobrá zkušenost, dobrý trénink. Angažmá je sice výhoda určité jistoty, ale člověk tam častokrát vidí, jak jsou ti herci opotřebovaní, a už se na scéně vzájemně nedokážou překvapovat.

Připomněl jsi mezinárodní projekt v Bratislavě, kde sis zahrál Richarda III.
To bylo regulérní 3-měsíční zkoušení, ta hra je gigantická, ta role je neuvěřitelně těžká. Projít si celým tím procesem bylo strašně zajímavý. Byla to zkouška, jestli to dám nebo nedám. A na to, jak ve finále ta inscenace vypadala, myslím, že jsem obstál. Byla to zajímavá zkušenost i ve spolupráci s mezinárodním kolektivem herců, kde každý přidá něco ze svého temperamentu, zkušeností, jiného pohledu na věci.

Nejdéle spolupracuješ se souborem Letí, které se teď transformovalo na Centrum současné dramatiky. Které věci tě nejvíc bavily?
Vlastně to bude znít pateticky, ale bavily mě všechny inscenace, které jsem s Letí nazkoušel, ať to byl DOMEČEK PRO BUZNIČKY, AUPAIRKY, NEBE NEPŘIJÍMÁ, CVRCH i nejnovější PLANTÁŽ.

Kromě toho ale spolupráce s Letí přinesla i další zkušenost – scénická čtení. Jak se zkoušejí?
To je mnohem rychlejší proces - zkouší se na tři zkoušky, říkáme tomu Instantní divadlo. A představení je jen jedno.

Vedle Richarda III. je asi největší „kládou“ ZPOVĚĎ MASOCHISTY, kterou převzalo Švandovo divadlo do repertoáru. Jak na to vzpomínáš?
Zpověď masochisty se musela nazkoušet za tři týdny. Je to vlastně 40-stránkový monolog, psaný inverzní češtinou, tak to pro mě bylo neuvěřitelně těžké. Můj denní program se skládal ze zkoušky a pak jsem se do večera učil text, abych to vůbec byl schopen do sebe nasát. Jedna věc naučit se text, druhá udělat ho na jevišti. Bylo fajn, že mě všichni - ať už režisér, dramaturg, herci – podrželi, nedávali najevo, že je zdržuju. Ta věc je dost kontroverzní, překvapilo nás, jak to diváci vzali, a jakou debatu to rozproudilo.

Také tvůj Joachim v Plantáži je hodně ambivalentní postava. Na jedné straně je součástí post-hipické komunity, na druhé straně je to businessman.
Pro mě je ta postava hodně zajímavá, a hodně se podobá lidem, které potkávám. Spousta lidí se snaží pořád proti něčemu vymezovat. Namlouvají si, že žijí alternativní způsob života, že jedí bio zeleninu, že mají věci, které neprodávají velké obchodní řetězce, ale už je nezajímá, že ty věci vyrábějí děti v Číně za dolar měsíčně. V tom je pro mě ta hra hodně zajímavá a aktuální. Skládá obraz dneška v celé té rozporuplnosti.

Ve Zkrocení zlé ženy na Hradě máš jenom malou roli...
Samozřejmě, že bych si raději zahrál velkou... (smích) Ale jsem rád, že v tom jsem, protože hrát venku je zase něco jiného. Prostě dobrá zkušenost.

Nelituješ někdy, že ses dal na divadlo?
Samozřejmě, zapochybuju, to mě napadne každý týden... Ale když jsem se na to dal, chci to někam dotlačit, abych tu práci měl a aby to k něčemu bylo. Občas mě napadne, jestli bych neměl jít učit, ale to by mě asi za chvíli začalo štvát. Divadlo mě taky někdy štve, ale hezky...

Kdybys měl poradit začínajícím hercům, na co se soustředit, co je pro praxi důležité?
Na to neexistuje vzorec, do kterého se dají dosadit tři neznámé. Tak to nefunguje. Na jedné straně je důležité, aby byl člověk připravený, ale jinak je to hodně o štěstí a náhodách, o setkávání, které ti přihrávají další práci. Myslím, že je důležité mít cíl, nenechat se odradit tím, že se momentálně nedaří. Galla Macků nám kdysi vyprávěla, co jí řekl František Filipovský: Když nemáš práci, to je právě čas, kdy na sobě musíš makat nejvíc. S tím souhlasím, protože člověk strašně snadno podlehne depresím, a dostane se do začarovaného kruhu. Na druhé straně se pak stane, že se nahrne tolik nabídek, že nevíš kam skočit. Člověk se zkrátka musí udržovat ve fyzické i psychické kondici, aby v tom dokázal nejen žít, ale i pracovat. A musí hlavně mít rád divadlo. Bez nadšení, vášně a zápalu to dělat nelze. To jinak nemá smysl.

30.7.2012 14:07:55 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory