Scéna.cz 

Václav Jílek vylezl z podzemí

Narodil se v Praze, po maturitě byl přijat na DAMU. Za výrazné tvůrčí úspěchy v rámci studia byl oceněn Cenou Jiřího Adamíry. Nyní společně s dalšími herci přijal nabídku Studia DVA a vystupuje ve hře KUTLOCH, ANEB I MUŽI MAJÍ SVÉ DNY v roli programátora Erolla. Ve středu 25. července 2012 bude Václav Jílek hostem NetHovorů na našem portále Scena.cz od 17:00 h.

Kutloch je tvoje první spolupráce se Studiem DVA a ještě k tomu v plenéru, v čem je to nové?
Pro mne je tato spolupráce nová v mnoha ohledech. Byl jsem moc rád, že mě na tuto spolupráci Studio DVA oslovilo, protože za jejich produkcí stojí spoustu hezkých inscenací. Tento projekt je pro mne jiný například v tom, že obvykle jsou herci celý rok zalezlí v podzemí nebo v sálech s umělým osvětlením, ale tady hrajeme pod širým nebem a má to svoji zvláštní neopakovatelnou atmosféru. Plenér je jiná herecká disciplína, jsou tady venkovní zvuky, které nám vlastně tvoří živou kulisu. Je to příjemná letní práce, při které se potkám se zajímavými lidmi a zároveň s kamarády, s nimiž jsem už třeba v minulosti na některých projektech pracoval. Na projektu Kutloch mi přijde zajímavé už jen to, že jsme se sešli při zkoušení této konkrétní hry a v tomto složení. Navíc mám moc rád, když jsou prázdniny napůl pracovní a napůl odpočinkové, takže je to pro mne moc příjemné léto.

Eroll je romantický cholerik, který si své záchvaty zuřivosti vybíjí výpady proti svým kamarádům. Je něco, kvůli čemu by ses taky dokázal poprat?
U mne se tenhle stav projevuje tak, že mě začne svrbět zátylek a naskakuje mi za krkem husina. Tohle pociťuju, když třeba řídím v autě a za volantem mě rozčílí nějaká nespravedlnost. Myslím, že jsem slušný řidič a nemám rád, když se někdo nesmyslně domáhá svého práva. Když se jedná o nějakou nespravedlnost obecně, která se týká mne, mé přítelkyně nebo když je prostě na někom páchaná křivda, tak i když na to nevypadám, tak se ve mně něco vzedme a musím se trochu mírnit, abych nevybuchnul jako Eroll.

Chlapi v Kutlochu se baví kromě pití piva sledováním fotbalu. Jak jsi na tom ty s fotbalem? Fandíš fotbalu, a kdo je Tvůj oblíbenec?
Se mnou je to se sportem zvláštní. Dřív jsem dělal gymnastiku, hrál jsem ping pong, rád lyžuju a dělám hodně pohybové divadlo. Na fotbal nebo na hokej se ale dívám rád jen v televizi. Když bych měl sám hrát fotbal nebo volejbal, tak se do toho radši nepouštím, protože vím, že jsem u toho hrozně srandovní, takže radši zůstávám jen u fandění u televize. A co se toho fotbalu týče, jsem spíš slávista.

Vašku, vzpomeneš si na první impuls, kdy ses rozhodl stát se hercem? Jak u Tebe tohle rozhodování probíhalo?
První impuls vznikl v době, kdy mě tatínek, který pracoval jako řidič filmového studia Barrandov, vozil jako asi šestiletého kluka s sebou na natáčení. To prostředí se mi hrozně líbilo, atmosféra, herci, ten vzruch kolem kamer. A tehdy jsem řekl tátovi, že jednou budu herec. Potom jsem chodil do Dismanova souboru, šel jsem na gymnázium a odtud jsem byl přijatý na DAMU. Celou dobu jsem věděl, že herectví je moje srdeční záležitost a že bych nic jiného dělat nechtěl.

Kdo si myslíš, že Tě ve tvé herecké cestě zatím nejvíc ovlivnil? Je někdo, na koho si vždycky vzpomeneš, když na nějaké roli pracuješ?
Těch lidí je spousta. Jednak jsou to mí pedagogové ze školy: Jaroslava Šiktancová, Marie Málková, Lukáš Hlavica nebo Regina Szymiková. Na celý tenhle tým, který nás celé 4 roky formoval, často myslím, když na něčem pracuju. Přemýšlím, co by mi k tomu řekli, nebo jaké neduhy mi na škole vytýkali. A potom jsou to samozřejmě různí herečtí kolegové, které při práci potkávám. Říkají mi svoje postřehy a připomínky a já se snažím pořád se učit a posouvat se dál.

Jak trávíš svůj volný čas? Máš nějakého koníčka, který Tě vždy spolehlivě odreaguje?
Takovým mým koníčkem jsou pohybová představení Veselé skoky. Jinak jsem velký filmový fanoušek, chodím rád do kina, nebo si pustím film doma na dévédéčku. A podle hesla: „Kdo si hraje, nezlobí,“ hraju i video hry, Wiička a PlayStation… To mě dokáže naprosto skvěle odreagovat.

Jak by měl ideálně vypadat, co se týče Tvých hereckých snů, Tvůj život za deset let?
I za deset let bych chtěl dostávat tak hezké příležitosti jako teď, protože mám rád výzvy. Baví mě, když dostanu text, u kterého mám pocit, že je to něco co se musím překonat. Takže i za deset let bych chtěl pracovat na projektech, které mě budou posouvat pořád dál.

(Zdroj: Adéla Šotolová)