Scéna.cz 

Zemřela Jaroslava Adamová

(15. března 1925, Praha – 16. června 2012, Praha)
Pro mne znamená hrát něco tak nezbytného, že se to blíží určité posedlosti. Celý život jsem dělala divadlo pro potěšení své a snad i jiných. Prostě jsem celý život pominutá divadlem.

Jaroslava Adamová odešla v 87 letech, a s ní odešla i část historie poválečného českého divadla. Tato herečka byla považovaná už v době svého studia na konzervatoři za budoucí „tragédku“, nástupkyni slavné Anny Iblové. V dalších více než padesáti letech své kariéry však prokázala, že je herečkou pozoruhodně širokého rejstříku – s přehledem zvládala jak dramaticky vypjaté, tragické postavy, vytříbené umění konverzační dramatiky i komediální herectví, s groteskním nadhledem a ironií. Má vzpomínka na výrazné divadelní setkání patří do 70.let, kdy jsem v Komorním divadle viděla její fascinující výkon v Play Strindberg. A pak tu byla dlouhá řada dalších – až po paní Higginsovou v Pygmalionu či Abby v Jezinkách bezinkách. Hodně mi o ní vyprávěli studenti DAMU, kteří obdivovali její velké charisma, energii, a nesmlouvavost, s kterou se jim snažila předat své herecké zkušenosti...

Jaroslava Adamová se narodila v Praze 15.března 1925. Za jeden z osudových okamžiků svého života považovala to, že ji v 16 letech vzali na konzervatoř, tehdy normální střední školu. Už v té době hostovala v Národním divadle (hrála Ithackého chlapce ve Syngeově hře královna žalu v režii Frejkově) a v divadle Větrník. Když v roce 1946 absolvovala, Jiří Frejka ji angažoval do Divadla Na Vinohradech. Když byl odtud nucen odejít, odešla s ním a hrála nadále v jeho režiích (Zuzanka ve Figarově svatbě, její první zastavení v MDP 1950-51). Poté odešla s Frejkou do Divadla hlavního města Prahy (dnešní Hudební divadlo v Karlíně). V roce 1955 si "tu ošklivou, zrzavou, expresionistickou, od Frejky zkaženou herečku" vzal do svého divadla Jan Werich (jeho soubor měnil názvy od Divadlo estrády a satiry, přes Divadlo Satiry, a nakonec Divadlo ABC). Adamová tu sehrála role tak různorodé jako Tornado Lou v Limonádovém Joe, Kateřina z Balady z hadrů, Helena v Milencích z kiosku, Klára v Návštěvě staré dámy, či roli herečky Cambellové v české premiéře Kiltyho hry Drahý lhář v režii Oty Ornesta (právě této roli ji Ornest označil za „ženu v množném čísle“). I po vplynutí divadla ABC do svazku MDP Adamová zůstala v angažmá až do roku 1990 (a až do roku 2007 tu hrála jako host). V době zlaté éry MDP pod vedením režisérů jako Ota Ornest Alfréd Radok, Ladislav Vymětal či Ivan Weiss vytvořila množství vynikajících, často hlavních rolí, na scénách Komorního divadla, divadla Komedie a ABC. Ve vzpomínkové knize Marie Valtrové o ní Ota Ornest prohlásil: „Kdybych měl uvést herce, kteří pro mě splňovali beze zbytku ideál mluvené mateřštiny, aniž jejich herecký projev ztratil na pravdivosti a přirozenosti, ba právě naopak, uvedl bych dvě jména Jan Pivec a Jaroslava Adamová.“

Dá se říci, že téměř každá role, kterou Adamová sehrála, byla událostí, výraznou promyšlenou hereckou kreací, která se divákům zaryla hluboce do paměti. Carola v Sestupu Orfeově (1963), Ona v monodramatu Jean a já (1963), Solange ve Služkách (1967), Regina v Lištičkách (1968), Elektra v Mouchách (1968), Claire v Křehké rovnováze (1969), Hedda Gablerová (1965), Alice v Play Strindberg (1970), Anna Karenina (1970), Sofia ve Strýčku Váňovi (1970), Marie Stuartovna (1975), Genoveva v Domě se sedmi balkóny (1977), Eva Mearová Drobečky z perníku (1982), Aurélie v Bláznivé ze Chaillot (1985), Matka ve Skleněném zvěřinci (1988). Po revoluci jí čekala role v monodramatu Stěhování duší Josefa Topola (1990). V posledním desetiletí prokazovala svůj temperament a břitký humor jako Abby Brewsterová v Jezinkách bezinkách (hrálo se v letech1999- 2007), Věra Malmgrenová ve hře Popel a pálenka (2001), paní Higginsová v Pygmalion (2002) či paní Čiperná ve Veselých paničkách windsorských (2005). V paměti diváků zůstane také její mistrovství v Cocteauově Lidském hlasu ve Viole. Zatímco na divadle Adamová trvale zářila, film a televize jí poskytly jen málo výrazných příležitostí. Přesto dodnes patří do zlatého fondu Kočár nejsvětější svátosti, v němž hrála s Janem Werichem. Od 90.let se ve filmu objevovala častěji – připomeňme alespoň Lucku v Želarech, Babička v Líbáš jako Bůh či starou dámu ve Společnici. Jako dabérka byla spojena např. s Jeanne Moreauovou, Sophii Lorenovou nebo Annu Magnaniovou (v roce 2001 získala Cenu F.Filipovského za celoživotní mistrovství).

Výrazná byla i její práce pedagogická. Nejprve učila na Pražské konzervatoři, a v posledních letech na katedře činoherního herectví na DAMU. Za svou divadelní práci získala v roce 1997 Thalii a 2001 medaili Za zásluhy.

Své vyznání, dokumentující její posedlost divadlem, vyjádřila v rozhovoru se Sergejem Machoninem: „Téměř každý herec vám potvrdí, že to šrotuje ve dne a šrotuje to v noci, kdy se člověku o roli zdá nebo kdy se probudí a dostává ty pravé nápady, jak by měl říct tu a tu repliku, nebo co s rolí udělat, aby se ráno probudil a věděl, že si vymyslel pitomost...Jde mi to pomalu, dlouho se k roli dostávám, čtrnáct dní před premiérou se mnou není řeč a další postavou všechno začíná znova. Možná že tak propadají alkoholici alkoholu nebo narkomani drogám. Máte celý aparát profese, za léta se naučíte, jak se hraje, víte o svých prostředcích. Jsou pořád tady jako by měly hlad, a potřebují neustále nový materiál, nové psýchy, nové charaktery. V tom je asi to sobectví. Ale není to bez trestu, protože se živí tím, že vám vlastně celý život stravuje útroby, a vy je musíte pořád z něčeho živit a pořád do sebe cosi vbírat a zpracovávat to mozkem a citem, aby bylo z čeho.“