Scéna.cz 

Spitfire Company: 13 falešný měsíc / Requiem

Na scéně Paláce Akropolis představila Spitfire Company v české premiéře svůj poslední projekt 13. falešný měsíc/ Requiem, který vznikl ve spolupráci s polským Divadlem Na Woli. Autor předlohy Petr Boháč se inspiroval literárním a výtvarným odkazem Bruno Schulze. Důležitou součástí konceptu je původní hudba, kterou specielně pro toto představení složil skladatel Jan Kučera (živě hraje Epoque Quartet) , a také charakteristický světelný design Martina Špetlíka, který pomáhá dotvořit koláž výtvarně působivých scén, jež se na diváka valí jako nepřetržitý proud představ. Ty vychází jednak ze života Bruna Schulze (především jeho konfrontace s otcem), postav z Schulzových povídek (Skořicové krámy), ale především z jeho výrazných grafických listů.

Provokativní interpretace nálad, myšlenek, chmurných snů, eroticky lákavých a zároveň až odpuzujících vizí, konfrontace skutečnosti a stylizovaných představ, archetypálních symbolů souvisejících se základními věcmi života a smrti je tu podávána s až přebujelou vizuální naléhavostí. Doráží na diváka s agresivitou, ale zároveň až rozmarnou hravostí.

Šokující začátek – výstřel a pád velkého mužského nahého těla. Ano, smrt je stále přítomná, ale jaksi neskutečná, neboť po každém výstřelu, který rámuje a rytmizuje děj, symbolicky maže každou předcházející scénu, aby jí mohla nahradit další. Stejně ambivalentní je i erotika, koketní a nestoudná, podrobená až „vědeckému“ zkoumání, která na závěr promění dvojici tanečnic v studené manekýny bez života. Základní voyeurský motiv, okénko vytvořené spojením prstů, je rozpracováno jako by v rozšiřujících se kruzích na vodě do nápaditých tanečních a pohybových kreací, které se v refrénech a variacích znovu a znovu vrací. Obrazy se vrší jeden na druhý, stavěny do pomyslné pyramidy a vždy znovu bourány. Mohou šokovat až bezostyšně nabízenou nahotou. Na závěr jako by vše bylo definitivně smazáno, znormalizováno, uklizeno. Jedinečné individuální vize se proměňují v konečný obraz konzumního světa, kde je vše jen naaranžováno, vše je na prodej. Puzení smyslnosti, pocity marnosti, fascinace smrtí a zároveň bytostný strach, ambivalentní vztah otce a syna (Bartolomiej Ostapczuk a Cecile de Costa) je tu stavěn do kontrastu s bezstarostnou lehkovážností tanečnic, které s pobavením zkoumají možnosti svých těl (Miřenka Čechová a Markéta Vacovská), i s nahou postavou světice (Jindřiška Křivánková), která jako bytost z jiného světa vstupuje obsesivně do Brunových snů. To vše ve spojení se záplavou rudých střevíčků, které jsou nejen působivými scénickými artefakty, ale zároveň symboly všech nezvládnutých tužeb, společně vytváří alegorii světa, který je zároveň tajemný, lákavý i nesnesitelný. Podobně, jako v předcházejících projektech Spitfire Company představení promyšleně útočí na smysly diváků, někdy s až nesnesitelnou agresivitou zvuků, světla a pohybů. Vytváří tak atmosféru, která zároveň fascinuje, ubíjí i provokuje. Jistě to není podívaná pro každého, ale pro ty, kdo představení navštíví, je zážitkem, který zůstává dlouho v paměti.