Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Režisér Radovan Lipus znovu v MDP

autor: archiv

Režisér Radovan Lipus si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek práce. Svůj čas dělí mezi divadlo a architekturu. Povídali jsme si nejen o přípravě inscenace OSTATNÍ SVĚTY v Rokoku (bude mít premiéru 9.června), ale i ostatních jeho aktivitách.

Do Rokoka se vracíte po dvou letech, kdy jste zde režíroval hru Dobrodružství Sandora Maraie. Podobně jako on je Kate Atkinsonová, autorka Ostatních světů, známá spíše jako prozaička. Co vás na její hře zaujalo?
Tato hra je pro mne nesmírně zajímavá tématem, které nabízí. Připomíná svou strukturou i tématem vzdáleně Stoppardovu „Arkádii“, kterou mám velmi rád. Ta podobnost je nejen v prolínání dvou časových rovin, v principu jejich konfrontace v jediném prostoru, ale také v nekompromisní britské konverzaci či fascinaci vědeckým světem. Stoppardův text je samozřejmě komplexnější, taková mohutná pětilodní gotická „katedrála“, ale i „Ostatní světy“ jsou v tomto smyslu pro práci krásný a prostorný barokní kostel. Hra je vědomě zaměřena na ženský svět, na ženská témata, starosti, trápení, úzkosti a osamělost. A navíc je napsaná velmi vtipně a břitce, s přesným anglickým humorem.

Ženská tématika vám není vzdálená. V Uherském Hradišti jste režíroval hned tři „ženské texty“ – „Pýchu a předsudek“ Jane Austenové, „Křídlo“ Lenky Lagronové a „Denní dům, noční dům“ Olgy Tokarczukové.
Ženy v sobě obecně mají více citlivosti vůči světu, ale když se to „povede“, mají silnější i ten druhý pól všeho temného a krutého. Dokáží - nejen slovem - neuvěřitelně hluboko a přesně zranit, šlehnout, jedovatě zasáhnout. A obě polohy nabízí i Ostatní světy. Vše je znásobeno okolností, že se jedná o dospělé nevlastní sestry, které vyrůstaly společně v jedné středostavovské anglické rodině. Obě ženy jsou intelektuálky, jedna je úspěšná historička, druhá je suverénní novinářka, která momentálně pracuje pro bulvární časopis. V historické rovině hry jde o naopak příběh původní rodiny, která v onom domě, kde se současný děj odehrává, kdysi bydlela. Konfrontace spočívá v postavení role ženy tehdy a dnes. Jak to bylo a je s jejich svobodou, samotou, nárokem na štěstí? Před 150lety by si jistě nikdo nedovedl představit, že se ženy emancipují do té míry, až pro mnohé z nich, vůbec nebude důležité se vdát a mít rodinu. Že bude možné pořídit si dítě umělou cestou a vychovávat je s jinou ženou. To je velký posun od velmi přísné viktoriánské sešněrované morálky k uvolnění a mnohdy i bezbřehé, možná až zoufalé svobodě. Mě těší, že se Kate Atkinsonová na oba světy dívá zkoumavě a velice tvrdě, ukazuje, čeho jsme se po těch 150 letech dobrali. Neskrývá, že s onou vytouženou svobodou nutně nemusí přicházet více lidské blízkosti, lásky a štěstí. Možná je to spíše naopak, zdá se, že nás obtéká mnohem více osamělosti, zoufalství a odcizení. Celý ten příběh je velice umně „zabalen a zformátován“ skoro do podoby historické detektivky, s přesnou konverzační linkou – zkrátka věc poměrně nesnadná a náročná pro herečky i herce, ale určitě o to zajímavější.

Tato inscenace je však jen jedním střípkem vaší bohaté činnosti. Připomeňte své další aktivity...
Točil jsem s Davidem Vávrou 14 nových dílů cyklu „Šumné stopy“, který navazuje na 66 dílů „Šumných měst“. Na rozdíl od mapování architektury 19. a 20.století v českých, moravských a slezských městech, jsme se nyní zaměřili na neprávem zapomenuté architekty, inženýry a stavitele z českých zemí, kteří působili v zahraničí. Tak vzniklo v roce 2010 deset dílů (šest z Japonska, čtyři z Bosny a Hercegoviny), které již ČT odvysílala a uvedli jsme je s velice dobrým ohlasem také v Sarajevu a Tokiu. V roce 2011 jsme natočili čtyři nové díly ve Slovinsku, a letos se chystáme pokračovat v Bulharsku a Izraeli. Ale pracoval jsem samozřejmě také v divadle, v loňském roce to byly dvě světové premiéry – v plzeňské Alfě „Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků“, ve Slováckém divadle již zmíněná dramatizace románu Olgy Tokarczukové „Denní dům, noční dům“. Pro Český rozhlas, stanici Vltava jsem s Renatou Venclovou připravil dvouhodinový „Páteční večer“ věnovaný profesoru Jaroslavu Vostrému. A měl jsem krásnou možnost pro Vltavu natočit také dvě zcela nové a původní rozhlasové hry - v brněnském studiu vznikla „Jane“Lenky Lagronové o Jane Austenové a v Ostravě na začátku letošního roku „Alma a Gustav“ Renaty Putzlacher o vztahu Gustava Mahlera a jeho ženy Almy. Velice inspirativní pro mne byla i spolupráce s Domem umění v Brně na unikátním multimediálním projektu „Brněnský architektonický manuál“, který mapuje tamní cennou meziválečnou architekturu. Zájemci o funkcionalismus se mohou dozvědět více na webu - http://www.bam.brno.cz/

4.6.2012 14:06:15 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 19 - rubriky

Archiv čísel