Scéna.cz 

Marie Stuartovna v překladu Aleny Bláhové

Alena Bláhová (1954) žije jako překladatelka a publicistka na volné noze v Praze. První překlady jí začaly vycházet na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v různých samizdatových edicích.
V osmdesátých letech se jako žena v domácnosti věnovala dětem, překladům a vlastní tvorbě, počátkem devadesátých let se podílela na vydávání Revolver Revue jako členka redakční rady a přispívala do nejrůznějších periodik (Literární noviny, Respekt, Střední Evropa).
Od začátku devadesátých let publikuje své překlady např. děl Martina Bubera, Charlese Péguyho, Else Lasker-Schulerové, Rainera Marii Rilka, Elie Wiesela, Gershoma Scholema, Norberta Eliase a dalších autorů.. Externě spolupracuje s Centrem Franze Kafky a roku 1999 jí byla udělena cena Nadace Ludvíka Kundery a Nadace Roberta Bosche za projekt českého překladu a vydání dopisů Karla Krause Sidonii Nádherné z Borutína.

Na základě jakého podnětu jste se rozhodla přeložit toto slavné Schillerovo drama?Nabídka, kterou jsem loni v zimě dostala z Národního divadla, pro mne byla zcela nečekaná - většinou totiž překládám díla z úplně jiného okruhu a jiné doby - za všechny budu jmenovat například korespondenci Rainera Marii Rilka, básně Else Lasker-Schulerové, převyprávěné chasidské legendy Martina Bubera - k jejichž autorům jsem si postupem času vytvořila důvěrný, téměř osobní vztah. V tomto smyslu byl Schiller zajímavou a vzrušující výzvou, na níž jsem chtěla změřit své síly. Tak trochu jsem spadla do vody a musela začít plavat .
Jak dlouho jste na překladu pracovala?Ta doba byla ohraničena datem nabídky a termínem premiéry, takže asi rok.
Narazila jste během své práce na nějaké "překladatelské oříšky"?Já přistupuji k práci v prvním plánu hodně spontánně, vnímám text jako nějaký celistvý blok hudby a rytmu jazyka, a ty oříšky většinou objevuji ve své první, druhé, třetí korektuře, kdy teprve analyzuji a srovnávám. Protože překlad měl být "současný", musela jsem řešit otázku, kam až vlastně smím v té aktuálnosti dojít, kde je můj překlad ještě Schiller a kde už ne, zda jde v první řadě o živý apel na diváka, nebo o počítání slabik. To navíc souvisí i s dramaturgickou koncepcí představení, v níž byla hra krácena o téměř jednu třetinu.
Jak jste se vyrovnala s komplikovaností Schillerova básnického jazyka?Nenazvala bych Schillerův jazyk "komplikovaným". Schiller je německý klasik. Jeho jazyk je samozřejmě dvě stě let starý, takže určité posuny v něm mohou překladateli působit problémy. Není ovšem "komplikovaný" ve smyslu zašifrovanosti textu, je náročný ve smyslu vytříbenosti. Příběh Schillerovy Marie Stuartovny, byť psychologicky jemně vypointovaný, je drama pojednávající o osudově daných událostech, lidských vášních a emocích, jejichž prostřednictvím se hrdinové snaží vyrovnat s neúprosností svého údělu. Způsob, jímž Schiller drama divákovi předkládá, je přímočarý a projasněný - snad lze říci čistý. A stejně čistý, přímočarý by měl být i jazyk překladu - přičemž vytříbenost a jednoduchost mnohdy představuje větší problém než takzvaná komplikovanost.
Čím se Váš překlad liší od těch předchozích?Přiznám se, že během práce (nejen na Schillerovi) jiné překlady (existují-li) raději nečtu. To není neúcta k práci mých předchůdců. Řešení, která by nabízely jiné překlady, by jen mátly a znejistily mé vlastní vnímání. Starší - nebo i paralelně vzniklé - překlady si vždycky ráda prostuduji až tehdy, když je má vlastní práce uzavřena. Pak trnu a děsím se, jestli jsem něco nemohla udělat lépe a zároveň mám radost z toho, co jsem třeba vyřešila šikovněji - ovšem i to je relativní, protože překládání, pokud se ke svým překladům v průběhu let vracíme) je nekonečný proces, a někdy mne napadá, že tak, že jako se měníme v průběhu života, mění se i náš přístup k textu.
Jak se jako žena díváte na osud těchto královen?Ta otázka mne trochu uvádí do rozpaků. Zeptala byste se například shakespearovského překladatele na to, jak vnímá osud Jindřicha VIII. nebo Hamleta jako muž? Schiller nestraní ani mužům, ani ženám, protože ví, že "žena není slabá." Píše drama královen, které jsou obdařeny a zároveň ohroženy osudovou předurčeností. Jeho hra pojednává mimo jiné o moci, o tom, jak se my všichni - více či méně nuancovaně a někdy i nevědomě - snažíme osud obelstít, manipulovat druhými a získat konečné vítězství pro sebe. Za tímto účelem pak ženy nasazují trochu jiné metody než muži - tak to vidím já, co se Schillera týče.
Sympatizujete vnitřně s některou z královen? Neměla jste problém, aby se neodrazilo v textu?Na první pohled divák samozřejmě sympatizuje s Marií, protože Marie je oběť, člověk ocitnuvší se v úzkých, v mezní situaci. To je ale jen jakási horní slupka. Nevíme, zda by se Marie jako královna na Alžbětině místě chovala lépe než Alžběta. To, co ji v našich očích činí tak úchvatnou a fascinující, není ani tak nespravedlivost rozsudku, ale její svazek se smrtí, fakt, že ji od začátku vnímáme jako někoho, kdo skrze přítomnost smrti nahlédl určité hodnoty, na jejichž pozadí vnímá, že si v životě nepočínal vždy úplně správně. I Marie má své lidské nedostatky - projeví se to i v dialogu obou královen, kde bychom právě od ní čekali vyrovnanější postoj od začátku do konce: .ale i ona se nakonec nechá nedůstojně strhnout emocemi, jen aby vyšla ze sporu jako morální vítěz. To, co Marii pozvedá nad ostatní - nad Alžbětinu vlažnost, Burleighovu intrikánskou inteligenci či Leicesterovu zbabělost, je skutečnost, že Marie ví, že zemře, že přijala smrt do svého života (na rozdíl od Mortimera, který umírá v poblouznění). Pouze Marie (a z mužských hrdinů snad jen Talbot) dospívá k tomu, co by se dalo nazvat moudrostí , ke schopnosti dohlédnout dál než ostatní - ovšem za cenu svého pozemského života, za cenu překročení hranice mezi životem a smrtí..
Děkuji za rozhovor Kateřina Ondroušková.