Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Iva Janžurová stále v kondici

autor: archiv

Na Letní scéně na Vyšehradě se bude na sklonku července a také v srpnu hrát dnes už legendární představení Ivy Janžurové a Stanislava Remundy Vrátíš se ke mně po kolenou. Zde se můžete přesvědčit, že Iva Janžurová, navzdory letošnímu jubileu je stále ve formě. V našem rozhovoru zavzpomínala nejen na chvíle, které prožila s tímto rodinným představením ale také na oblíbené role své dlouholeté kariéry na předních českých scénách.

Hru Vrátíš se ke mně po kolenou hrajete už téměř čtvrt století. Můžete zavzpomínat, jak vznikla a kde všude jste ji hráli?
Pokud si vzpomínám, hrajeme ji už od roku 1986 nebo 1987, to je dlouho. Byla to naše čtvrtá nebo pátá autorská komedie. Nejprve jsem vstoupila do našich autorských projektů jako textařka písniček a zároveň autorka melodií, které mi pak profesionální muzikant zaznamenal a udělal aranžmá. Tahle komedie byla původně pro šest lidí. Ústřední rekvizitou byl obrovský lodní kufr „po babičce“ na kolečkách. Kufr vyrobil můj bratr, který později alternoval s Otakarem Brouskem roli mého ctitele Bohouška, který se do kufru schová před mým manželem. Kromě mého muže, který ctitele v kufru odveze na nádraží, se v komediálních zápletkách objevily další tři postavy - Bohouškova žena, konduktér vlaku a ještě jedna dáma. Moje postava se v řadě převleků snaží osvobodit uvězněného ctitele. Pečlivě jsme pracovali na tom, aby byly gagy dokonalé, často jsme se dohadovali i přeli o to, co tam má být a co nemá. Můj muž píše skvělé dialogy, ale na logice mu příliš nezáleží, já jsem naopak puntičkářka, takže chci, aby každý gag byl pravdivý. Přišli jsme na společnou řeč, jezdili hodně po republice, hráli často i dvakrát denně, už ani nemůžu uvěřit, že jsem to při angažmá v divadle a natáčení zvládala. Těch komedií našeho rodinného spolku bylo samozřejmě víc, ale „Kolena“ jsou asi nejoblíbenější. Jednou jsme dostali pozvánku od krajanů v Americe, kteří si přáli právě tuhle komedii. Pro pořadatele ale bylo šest lidí moc. Hru jsme poprvé přepsali pro tři herce. Dalším problémem byl kufr. Bratr vyrobil nový skládací, do kterého se balila spousta trubek na dekoraci a taky sedátko uvnitř. Dělal si starosti, co nám řeknou na letišti, a na mně tehdy sestoupil jako na svatou Janu hlas shůry, který mi pomohl situaci vyřešit. Hlas mi pošeptal, abych řekla: „This is my brother, he is little foolish. It is his small house for fishing...“ (Toto je můj bratr. Je trochu blázen. A tohle je jeho domeček na rybaření). Na letišti se skutečně zeptali, takže jsem ty věty vyslovila, a oni nás opravdu bez komplikací pustili. Tak jsme projeli Ameriku – bylo to dvanáct štací po USA a Kanadě - New, York, Chicago, Detroit, Toronto. Rok na to jsme jeli na západní pobřeží, ale to už jsme směli být jen dva. Verzi pro dva jsme vyzkoušeli v Londýně, v Kulturním středisku, na improvizovaném pódiu ze dvou sražených stolů. Diváci se úžasně bavili, přibylo napětí, jestli ze stolů nespadnu... S podruhé přepsanou komedií jsme jeli od Vancouveru po Los Angeles. Zjistili jsme, že hra dobře funguje a po návratu jsme se rozhodli, že budeme nadále hrát jen ve dvou. V zatím poslední a mé oblíbené hře- „Pudl a Magnolie“ jsme na jeviště tři.

Kromě hraní v rodinném spolku máte za sebou dlouhou profesní kariéru – nejprve jste strávila téměř 25 let v Divadle Na Vinohradech a poté skoro stejnou dobu v Národním divadle. Můžete vzpomenout některé oblíbené role?
Na všechno už se nepamatuji. Ale ráda vzpomenu například na Lištičky Lillian Helmannové nebo O´Neillův Měsíc pro smolaře, obě v režii mého muže, nebo na Williamsovu Báječnou neděle v parku Creve Coeur , kde jsem hrála s Eliškou Balzerovou a Danou Kolářovou. Slavná byla inscenace Přišel na večeři s Mildou Kopeckým. A nemůžu zapomenout na Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi, dvouhodinové monodrama, krásná práce, parádní číslo.
Do Národního divadla jsem nastoupila do takové náhodné situace. Dvě herečky předváděly režiséru Hudečkovi veselý gag- tělnaté objetí, jedna z nich upadla a zranila se, takže byl potřeba záskok. Byla to Fidlovačka a už během zkoušení jsme se dohodli na angažmá. V Národním jsem si zahrála spoustu rolí klasického repertoáru – Kláskovou v Lucerně, Šestákovou v Paličově dceři, Iris ve hře Ze života hmyzu. Pak jsem měla takové šťastné představení na Nové scéně - Deník ničemy, podle Ostrovského hry I chytrák se spálí. Důležitá pro mě byla i postava Winnie ve Šťastných dnech v režii Michala Dočekala, který v té době poprvé hostoval v Národním. Na festivalu v Soči mě tehdy zpovídala jedna uznávaná kritička, a když jsem se zmínila o téhle roli, nevěřila tomu a říkala, že leckteré světové herečky jí začaly zkoušet, ale nedozkoušely. Takže jsem se cítila polichocena, že já jsme to zvládla. Obnovené Stavovské divadlo se otvíralo Topolovou hrou Sbohem Sokrate, kde jsem hrála jemně zmatenou ženu Jirkovi Kodetovi. Pak tu byla ještě Alžběta v Marii Stuartovně, kde na mě spadla kulisa – tím se inscenace stala proslulou. A do dneška hraju v takovém hezkém představení izraelské autorky, Mikve.

Baví vás stále divadlo? Nejste už trošku unavená?
Dan Bárta mi k narozeninám jedním dechem přál hodně dobré práce a hodně odpočinku. Ale to si protiřečí. Když má člověk hodně práce, tak i ten čas, kdy práci uniknete a říkáte mu volný, volným není. Jako by v mé hlavě někdy nezbývalo místo pro mě samotnou. Třeba by bylo rozumné s divadlem skončit, pomalu nenápadně se vzdálit. Role paní Pražky by se tak trochu dala chápat. Mám sice domluvenou ještě jednu roli na příští sezónu, ale pak už bych chtěla s formálního angažmá odejít.

18.7.2011 08:07:54 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!