Scéna.cz 

Nepříliš šťastná interpretace francouzské klasiky

Divadlo Oskara Nedbala v Táboře přivítalo na své scéně v pátek 14. listopadu 2002 soubor pražského Divadla Pod Palmovkou, který se zde pohostinsky představil s inscenací Beaumarchaisovy komedie Figarova svatba.
Nastudovat dnes dílo, které vzbuzovalo v době svého vzniku pohoršení a bylo pro svou kritiku aristokratického společenského systému dokonce zakázáno, představuje pro současné inscenátory velkou výzvu. Režisér Ivan Rajmont se pokusil tento skvost francouzské dramatiky 18. století rázným způsobem aktualizovat a přiblížit jej tak vkusu dnešního obecenstva. Jeho inovační snahy jsou zpočátku velmi sympatické a především díky nim má také první polovina představení příslušný spád a dynamičnost. O polovině druhé to již bohužel říci nemůžeme. Panu režisérovi zde patrně došly tvůrčí nápady, které se nakonec snažil alespoň částečně nahradit některými přízemními vulgarismy, které z pohledu informovaného diváka toto mistrovské dílo po jazykové stránce spíše degradují. Výtvarná podoba inscenace je víceméně tradiční - příběh se odehrává v sevřených, mramor evokujících stěnách zámeckých pokojů, na obou stranách hracího prostoru jsou zasazeny zelené dveře, uprostřed scény je pak umístěna (rovněž zelená) balkónová terasa.

Do hlavních rolí byly obsazeny výrazné herecké osobnosti libeňského souboru. Miroslava Pleštilová není překvapivě onou představitelsky energickou komornou Zuzankou, herečka se spíše snaží umírněnými výrazovými prostředky vykreslit charakter milé a rozumné dívky, která je (nejen pro svou krásu) právem obdivována mnoha muži (včetně samotného hraběte). Její herecký i životní partner Aleš Procházka (Figaro) oproti ní ten správný interpretační klíč ke své postavě ještě hledá. Do role hraběnky Rosiny byla obsazena Hana Seidlová. Nikdo v žádném případě nepochybuje, že se jedná o herečku mimořádných uměleckých kvalit, svůj talent ale bohužel nemohla, vzhledem k částečně zarážející režijní charakterizaci této postavy, plně rozvinout. Proč musí být Rosina představena jako psychicky narušená groteskní figurka, které lze její osobní kouzlo a krásu jen stěží uvěřit? Ivan Jiřík je do sebemenšího detailu žárlivým hrabětem Almavivou, jenž je ochoten nekompromisně potrestat každé (byť jen sebemenší) podezření z nevěry své manželky. Naivně milujícího
Cherubína s úspěchem předvedl Jan Teplý ml. Marcela Nohýnková není pro roli Marcelliny typově vhodnou představitelkou. Je na ní zkrátka příliš půvabná. V rolích doktora Bartola a Soudce excelují Jan Skopeček a Vlastimil Bedrna.

Před několika lety byla na scéně Divadla Pod Palmovkou uvedena úspěšná inscenace Maupassantova Miláčka, kterou režíroval také Ivan Rajmont. Ačkoliv tuto hru nelze z mnoha hledisek s Figarovou svatbou srovnávat, jeho tehdejší interpretaci francouzské klasiky na této scéně bych dal z více důvodů přednost.