Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jakub Zindulka: Mám rád divadlo, kde se míchá smích s tragikou

autor: archiv divadla

Jakuba Zindulku dobře znají jako herce diváci Divadla J.K. Tyla v Plzni. Kromě toho působí dlouhá léta jako režisér plzeňského divadla Dialog. Tento podzim ale překročil hranice Plzně a režíroval hru Igora Bauersimy Tattoo pro Divadlo v Celetné. Sešli jsme se bezprostředně po premiéře, abychom si popovídali nejen o této inscenaci...

Igor Bauersima je u nás známý hrou norway.today, kterou jste před časem režíroval. Jak jste se dostal k jeho další hře Tattoo?
Bohužel neumím německy, takže jsem vycházel ze synopse. Nechal jsem si udělat pracovní překlad, hra se mi opravdu líbila a řekl jsem si, že bych to chtěl dělat. Ale nevěděl jsem - kdy a kde.

Setkání s Jakubem Špalkem vám na tuto otázku odpovědělo. Zajímalo by mě, zda jste se setkal s autorem?
Ano, byl tady na generálce. Mimochodem Igor je původem Čech, mluví velmi dobře česky. Prozradil mi, že původně se jmenoval Baueršíma, v Německu mu škrtli mu háček a čárku... To naše setkání byla taková legrační story. Sešli jsme se na večeři, a povídali jsme si. On se mě ptal, jak jsem dělal norway.today. Když jsem mu to popsal, zeptal se, jestli jsem viděl fotky z prvního uvedení, které režíroval.Pak mi prozradil, že inscenaci své hry viděl 40 x, ale já prý byl první, kdo měl identickou scénu jako on.

A jak se mu líbilo Tattoo?
Řekl, že je to zvláštní, jak umím číst jeho hry. Chvílemi prý je umím číst líp než on. Zapůsobil na mě jako velmi příjemný člověk. Je to opravdu divadelník, není to ješitný autor, kterému vadí, když se něco škrtne nebo lehce předělá. Měl jsem strach, jak zareaguje na to, že jsme závěrečnou čtyřstránkovou scénu zkrátili na 15 replik a udělali jsme z toho film. Ale on to ocenil jako velmi dobré řešení, které ho nenapadlo.

Ta hra je opravdu zvláštní, žánrově obtíně zařaditelná.
Ten žánr je opravdu neuchopitelný, záleží na tom, jak ho označí režisér. Já jsem to bral jako tragigrotesku. Autor po veřejné generálce přiznal, že se ze začátku vyděsil, jak je to nakopnuté. Sám si to prý představoval víc filmově, civilnější, ale uznal, že tahle varianta je taky funkční a legitimní, a funguje.
Je pravda, že by se to mohlo inscenovat v realistických kulisách, více naturalisticky, ale my jsme zvolili variantu, která je, myslím, že pro české země přijatelnější. V Německu si to dokážu představit v naturalistickém pojetí, protože ty Němci jsou více sebemrskačský. Při veřejné generálce, kterou často navštěvují senioři, jsem se trochu bál jejich reakcí. Potěšilo mě, že to přijali velmi dobře.
Baví mě proměny scény. Když se člověk podívá na nenasvícenou scénu, vypadá to jako skladiště někde v obchodě s nápoji, ale když se do toho začne svítit, najednou to ožije. Je tam podle mého takový zvláštní paradox, že se vlastně díváme na poměrně hezké a zajímavé obrázky, které potěší duši výtvarností, ale zároveň sledujeme hrůzný příběh, který je podaný s vtipnou nadsázkou. Tohle je divadlo, které mám rád - míchá se v něm smích s tragikou. Lidi se smějou a říkají si: Proboha, čemu já se to směju?

Přiznám se, že ze začátku mě ta scéna, resp dlouhé přestavby trošku zarazily. Pak jsem to ale přijala a vzala jako součást jakési zvláštní instalace... Byl to úmysl?
Je to tak. Můj původní záměr mechaniky představení byl, že to bude takový plovoucí prostor. Představoval jsem si nějaké paravány, panely na kolečkách, Karel Špindler, výtvarník scény, přišel s nápadem udělat scénu z přepravek. Já to potom doplnil nápadem, že půjde o přepravky, které známe z konzumního života -Coca-cola, Heineken. Je to jakýsi znak našeho světa. V tomto případě má velmi výraznou funkci hudba Vladimíra Franze, která byla koncipována tak, aby nám pomohla při přestavbách a ty byly svým způsobem samostatnými čísly. Jak jste zmínila, divák si v průběhu představení na tuto stylizaci zvykne a přijme to.
Hra samotná má velmi mnoho témat, ale to zásadní téma je, jakým způsobem funguje v našem životě realita a co to vůbec realita je. Protože naše zmedializovaná doba s realitou strašně zametá. My už vlastně nevíme, co je a co není skutečnost, kde je a není skutečná hodnota. To je přesně případ postavy Tigera. Váháme - je výtvarník nebo šarlatán, je to celebrita nebo skutečný umělec? Jinými slovy- základním tématem je totální schizofrenie naší doby. Dneska se díváte na obálku časopisu, vidíte tam nějakého člověka, ale vlastně tam nevidíte jeho. Vyfotili nějakého člověka, pak fotku půl hodiny retušovali a tři hodiny s ní dělali další věci – výsledkem je mediální obraz člověka, ne ten člověk sám.
Je to i obráceně - virtuální reality nám vstupuje do života, takže vlastně už nevíme, co je co je a co není pravda. Tohle je podle mého základní téma Bauersimy jako autora, které se táhne všemi jeho hrami. To je jeden z důvodů, proč se mi jeho hry líbí. Navíc jsou ty texty hry napsány velmi poctivě, motivická struktura je solidní, a je to velmi dobrý materiál pro ztvárnění na scéně.

Inscenace, která bude mít druhou – mimopražskou - premiéru v plzeňském divadle Dialog, má kombinované obsazení herců pražských a plzeňských.
Je to opravdu hodně komplikovaně namíchané. Jde o společný projekt Kašparů a SpoDiNy, totiž Spolku divadelních nadšenců (což je soubor, který vznikl původně jako amatérský, ale dnes se profesionalizuje). Za Spodinu jsou nominováni Olga Ženíšková a Lukáš Langmajer. Lukáš začínal u nás a na základě role v norway.today dostal první stálé angažmá. Olga se dnes už také živí hraním. Ostatní herci (Martina Prášilová, Michal Kern a Tomáš Stolařík) jsou v představení za Kašpara. U Tomáše je zajímavé, že hraje nejen tady, ale také v Plzni, kde i bydlí. Se všemi se mi moc dobře pracovalo.
Pokud jde o prostor v Plzni, jde o divadlo menší, takže vznikne jakási komornější verze. Od střídání obou scén si slibuji to, že herci budou stále udržováni v bdělosti, takže inscenace neokorá. Bude to pro ně přinášet „živou vodu“, jak říká můj oblíbený režisér Smoček.

V plzeňském Divadle J.K.Tyla působíte jako herec. Režíroval jste tam někdy?
Ne, tam mě k režii nepustili. Ale mám svůj soubor v Divadle Dialog, kde působí Plzeňská neprofesionální scéna. Je tam třináct souborů, máme svoje divadlo, zázemí, zkušebny, sklady. Fungujeme na poloprofesionální bázi, hrajeme v průměru 15-20 představení měsíčně. Dialog je koncipován jako otevřený prostor. To znamená, že kdokoliv v Plzni si udělá představení (i mimo členů divadla), může přijít a zadarmo si na scéně Dialogu zahrát. Výtěžek ze vstupného se dělí napůl – polovina jim zůstane, druhá jde na náklady divadla. Je to ojedinělý projekt, nejen v rámci České republiky, ale neexistuje to asi ani jinde na světě.
Já se Spodinou pracuji 12 let, a jádro souboru jsou pro mě dnes profesionálové. Jsou to lidi, kteří třeba nemají školu, ale to nepovažuji za podstatné, jestliže jsou schopni hrát divadlo na stejné úrovni jako profesionálové.

Kdybyste si měl vybrat mezi herectvím a režií...
To je samozřejmě velmi složitá otázka. Musím říct upřímně, že mě vlastně režie baví víc. Herecké povolání je strašně nesvobodné, člověk je závislý na někom, kdo sedí v hledišti a říká, jak to má být... Když je to dobrý režisér, je to radost. Ale někdy člověk narazí na někoho, kdo není úplně připravený. Pak je to utrpení, aspoň pro mě. Takže musím říct, že jednoznačně dávám přednost režii. To se se mnou táhne už od studentských let (první režii jsem dělal mezi 3.-4 ročníkem na DAMU při studiu herectví). Myslím si ale, že to není nic zvláštního. Je spousta herců, kteří režírujou, a spousta režisérů, kteří hrajou. Tahle zkušenost z obou stran má své výhody.

Co připravujete na tuto sezónu - jako herec i jako režisér?
Já se nechám překvapit... Jako herec tuším, že mě v plzeňském divadle čekají tak 3-4 premiéry jako každou sezónu. Jako režisér teď chystám nějakou komornější věc do Dialogu, pravděpodobně pro dvě dámy. Stále váhám mezi dvěma texty, zatím jsem se nerozhodl.

5.10.2010 03:10:01 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!