Scéna.cz 

Lukáš Příkazký: Z vinohradu na Vinohrady

Letošní divadelní sezóna je pro Lukáše Příkazkého třetí od absolutoria na DAMU. Má již za sebou zkušenosti z hostování v Národním divadle, dva roky působil v Městských divadlech pražských a od sezóny 2010/11 se stává členem souboru Divadla Na Vinohradech. Jeho první rolí je Jeník ve FIDLOVAČCE (aneb Kde domov můj?).
Setkání s Lukášem Příkazkým se podařilo až na podruhé. Místo obvyklé kavárny nebo restaurace jsme se sešli v pergole, která je na zahradě domu, kde sídlí redakce portálu Scena.cz. Naše povídání bylo rovněž netradiční.
Dozvěděli jsme se mimo jiné, že Lukáš má sedm set hlav. Dále prozradil, že ve skříni nemá hasičskou uniformu, ale strážnický kroj, který se nedá koupit (to jsme si povídali na téma jeho vztahu k folklóru a rodné Strážnici). Lukáš nám odhalil, jaké to je účinkovat v rozhlasové hře, a dostali jsme se samozřejmě i k divadlu. Jaké jsou jeho pocity z právě premiérované Fidlovačky? A jak došlo ke spolupráci s A-Studiem Rubín?

V podstatě máte štěstí na angažmá...
Když jsem přišel do Prahy, tak mi zpočátku bylo vlastně jedno, co a jak bude. Angažmá bych bral v podstatě kdekoli. Poštěstilo se mi, že jsem dostal nabídku do Městských divadel pražských (MDP) – a to hned na plný úvazek. Mít stálý plat je přeci jen výhoda.

Ovšem, ještě v době studií jste spolupracoval s Národním divadlem v Praze. To byla taky náhoda?
Naším ročníkovým vedoucím byla dramaturgyně Národního divadla Daria Ullrichová, a dále nás vedli herci ND Eva Salzmannová a Alois Švehlík. Možná i díky tomu jsme dostali příležitost v CYRANOVI Z BERGERACU, v ÚKLADECH A LÁSCE ve Stavovském divadle. Pak si vybavuji krásnou inscenaci OTEC/DOMA., kde jsem měl roli hluchoněmého. Neříkal jsem tam žádný text, ale měl jsem tu roli opravdu rád právě pro tu možnost vyjadřovat se beze slov. I když jsme tehdy v inscenacích ND většinou statovali nebo byli součástí company, byla to opravdu nejlepší herecká průprava – zejména pro možnost pozorovat z portálů zkušené kolegy.

První herecké ostruhy jste získával na brněnské Konzervatoři, následně jste ale zakotvil na pražské DAMU. To už se vám brněnský patriotismus začal zajídat?
(Smích.) V době, kdy vám je ...náct, tak si toto vůbec nepřipouštíte. V deváté třídě jsem oznámil, že půjdu na konzervatoř, rodiče mi nebránili. Před maturitou jsem se musel rozhodnout, zda pokračovat další dva roky na konzervatoři nebo jít na vysokou školu. Nakonec jsem se přihlásil a vyšlo to napoprvé. A bylo rozhodnuto. Tak jsem se coby rodilý Moravák dostal do Čech.

Absolvoval jste činoherní herectví. Je to docela s podivem, když hrajete na klarinet, altsaxofon a kytaru. Nelákalo vás muzikálové herectví?
Osobně si myslím, že je to jedno, co v té škole studujete za obor. Měl jsem štěstí, že nás pedagogové na konzervatoři - Vladimír Krátký a Věra Zástěrová - vedli k přemýšlení nad texty a nad vším, co tvoří roli. A na toto se na DAMU logicky navázalo.

Pocházíte ze Strážnice, čili k folklóru jste měl blízko...
Tomu se skutečně nedá vyhnout. To bych asi musel mít kratší nohu. Kolem čtrnácti let jsem se zapojil do souboru Demižon, který má desetiletou historii. Aktivně jsem se folklóru věnoval pět let. Člověku to dá opravdu hodně. Jenom třeba vystupování na jevišti. V tomto směru to byla důkladná průprava.

V Čechách mají pánové ve skříni většinou hasičskou uniformu, na Moravě to bude asi kroj?
Je to tak. K tomu má každá druhá rodina vinný sklep a vinohrad.

Patříte mezi ně?
Určitě.

Kroj se asi nedá koupit?
Uchovává se a většinou se dědí. Já ho mám po pradědečkovi. Záleží hodně na tom, jaký k tomu máte vztah. Je třeba mít na zřeteli, že strážnický kroj včetně čižem, klobouku a dalších doplňků by dnes stál kolem čtyřiceti tisíc.

Už jenom to, než naroste kohout, jehož peří máte na klobouku...
To se všechno počítá. Copak kohout, ale kroje se zdobí také pavími pery.

Vraťme se ale k divadlu, k vašemu současnému angažmá v Divadle Na Vinohradech. Šel jste tam pravou nohou...
I když jsem v angažmá od srpna, začal jsem zkoušet FIDLOVAČKU už na jaře. Premiéra se ale musela odložit, takže moje nakročení pravou nohou se vlastně neuskutečnilo. Podobně mě to postihlo i v MDP – tam jsme zkoušeli KAUZU DIVÁ BÁRA a také se odkládala premiéra.

Tak snad jste si ty odklady již vybral...
(Smích.) Na Vinohradech jsem se ale poprvé objevil v MUMRAJI. To bylo mé první regulérní představení.

Hrajete v inscenaci, inspirované Tylovou hrou Fidlovačka, kde poprvé zazněla česká hymna. Asi bychom k ní měli mít patriotický vztah...
Nechci nijak hru FIDLOVAČKA odsuzovat, ale na dnešní dobu je skutečně naivní. Díky úpravě režiséra Jiřího Havelky a dramaturgyně Kláry Novotné došlo k posunu. Aktuálně se tam objevují otázky identity národů, spojených států evropských, Evropská unie...
Každopádně, zkoušení Fidlovačky mě bavilo. Většina mých současných kolegů a kolegyň jsou zkušení herci, někteří jsou již legendami, když použiji tento termín. Mám tedy skvělé herecké partnery (tatínka mi v inscenaci hraje Svatopluk Skopal, moji milou Lidunku Lucka Štěpánková). Divadlo Na Vinohradech je úplně jiný prostor, než na který jsem byl zvyklý. Divadlo má jiný styl. Snažím se navázat kontakt, aby mohla vůbec vzniknout partneřina. Předtím jsem zažil, že jsem se s lidmi tzv. „nepotkal“. Pak jsou těžké i úplně obyčejné věci. Např. když máte někoho poplácat po ramenou, musí to být opravdové, ne jen takové plané máchání, automatické pohyby. Toho se můžete zbavit jen vzájemným poznáním.

Fidlovačkou tedy pro Vás začíná něco nového...
Díval jsem se na ferman a čeká mě toho dost. Nyní zkoušíme ZÁMEK. Jak vznik inscenace pozoruju při zkouškách, mám dojem, že nejnáročnější je to pro hlavního protagonistu, Jiřího Dvořáka. Scénografie podtrhává vizuálnost, je jednoduchá, aby vše bylo srozumitelné.

Jak to bylo se šatnou na Vinohradech? Traduje se, že v DNV jsou šatny přidělené...
Mám pocit, že mám Áčko, ale asi to nemám určené. Musím se přiznat, že i zákulisí Divadla Na Vinohradech má nádech starých časů. Prostě Královské Vinohrady jsou pojmem. A kolem herecké legendy v dobrém slova smyslu.

Pamatujete si, jaké bylo Vaše setkání s panem ředitelem, uměleckým šéfem?
Začátky byly takové, že už ve 4. jsem dostal hostovačku ve FIGAROVĚ SVATBĚ. To jsem slíbil, začalo se zkoušet. K tomu jsem o Vánocích dostal nabídku z MDP už s výhledem stálého angažmá. Pak přišla schůzka s panem Stropnickým, ale již po domluvě s MDP. Další rok se to opakovalo, ale v půlce sezóny jsem se nechtěl s MDP loučit. A nakonec vznikly inscenace, kdy už jsem dál nemohl a rozhodl jsem se s MDP rozloučit. Hořce vtipné bylo, že jsem přemýšlel, jak to vedení MDP oznámím. Nakonec se to vyřešilo samo... Vinohrady beru tak, že dostanete šanci a buď ji využijete nebo ji necháte být.

Kromě velkých divadel (vyzkoušel jste si vlastně stát na scéně všech největších pražských scén), ale občas „utíkáte“ i na menší scény, že?
Přiznám se, že svou spolupráci s A-Studiem Rubín považuji za zásadnější. Ve chvílích, kdy mám volněji ve stálém angažmá, tak se mohu věnovat zkoušení v Rubínu. Teď chystáme Kabaret Hašek. S režisérem Honzou Fričem a dramaturgem Petrem Kolečkem, kteří jsou mí spolužáci z DAMU. Díky tomu jsem zažil spoustu ročníkových debat na téma vlastního divadla, což se málokomu podaří (v tomto směru dobře funguje Divadlo Letí). Rubín má výhodu v tom, že je to stálé místo s velkou tradicí. Tam se podařilo, že většina z našeho ročníku se tam potkává. Prostě jsme parta lidí generačně blízká a hlavně podobně smýšlející. Když se známe, tak je to úplně jiná práce, než když se potkáte s kolegou a prohodíte – Dobrý den, my spolu hrajeme...

Máte za sebou i první zkušenosti s filmem či televizí, což je něco úplně jiného než divadlo...
Sice jich nemám moc, ale z těch, co mám, jsem poznal, že hodně záleží na tom, jaká se sejde parta. Jestli je to v České televizi, soukromá produkce, nebo když se točí s lidmi z FAMU – tak to je pak skutečně hardcore.

Ještě Vás divadlo neotrávilo?
Zatím ne. Přemýšlel jsem nad tím, co bych dělal, kdyby nastala krize. Asi bych odjel do svého rodiště – do Strážnice, kde vlastníme vinohrad. Má sedm set hlav, tedy zhruba 1 000 litrů vína. Tak bych se o něj začal starat. Je to něco úplně jiného, a vyžaduje to velké zkušenosti. Např. na jedné hlavě by neměl být kbelík hroznů, ale spíš hrozny velké s vysokou cukernatostí, protože z takového hrozna může vzniknout víno přívlastkové.

S Vinohradem jste žil od malička?
To určitě. Když ale srovnám dětství mého otce, tak ten skutečně měl povinnost - nejdříve vinohrad a pak případně fotbal. Máš okopaný vinohrad, můžeš si jít hrát. U nás s bratrem to bylo mírnější: pánové jste na prázdninách, tak můžete jít stříkat vinohrad. Když mohu tak samozřejmě si nenechám ujít vinobraní.

Lukáš Příkazký
Rodák ze Strážnice, ročník 1985, se divadlu věnuje od deseti let, kdy začal účinkovat v místním ochotnickém souboru. Při studiu brněnské konzervatoře hostoval v ND Brno (Jiráskova Lucerna, Moliére), rád vzpomíná také svou účast v Divadle u stolu, kde účinkoval ve hře Král Oidipus v nastudování Františka Derflera (2002).
Výrazně se profiloval také jako student DAMU v rámci představení Divadla DISK: jeho absolventskou rolí byl Aljoša ve hře Bratři Karamazovi v režii Daniela Špinara (2007). Objevil se také v autorské inscenaci Mužské záležitosti (r. J. Frič a D. Špinar, 2006), zaujal jako diskotékový idol Etien ve hře Láska vole (r. J. Frič, 2008) nebo moderátor a paparazzi v muzikálu Štěstí dam (r. L. Málková, 2008).
Během studia na DAMU hostoval v ND v Praze ve hrách Otec/Doma, Cyrano a Úklady a láska. Televizní diváci si ho pamatují z role Wolfganga Crafta v TV inscenaci Dědictví slečny Innocencie v režii Jiřího Krejčíka z roku 2002, z tv filmu Swingtime, z pohádky Sofie a ukradený poklad nebo z tv pořadu To nevymyslíš! Dále se objevil ve filmech Rudý baron, František je děvkař (r. J. Prušinovský 2008), Nestyda a Šejdrem. Úzce spolupracuje s filmovou společností Syrinx Team a s recesistním spolkem Los Cocotos (spolu se svými spolužáky Radovanem Klučkou a Zdeňkem Pechou).