Scéna.cz 

Jindřich IV. na Pražském hradě

První letošní premiérou na Nejvyšším purkrabství pražského hradu byla Shakespearova historická hra JINDŘICH IV. v režii Lucie Bělohradské.
Režisérka se rozhodla ve hře zdůraznit výrazné politické téma, a také kontrast světa „mozku a těla.“ Oba tyto aspekty jsou v představení sice výrazné, ale celek příliš konzistentně nepůsobí. I když startovací dráha vypadá slibně.

Autor scénografie Ondřej Nekvasil zabydlel otevřenou scénu Nejvyššího purkrabství výraznými vysokými kovovými židlemi, rozestavěnými po prostoru jako figurky na šachovnici. Jsou odvrácené od diváků a směřují k trůnu na nejvyšším schůdku. Na jedné straně scény je skříň se šanony a spisy, na druhé straně stylizovaný bar naplněný pitím. Dva světy, ve kterých se děj odehrává, jsou tak jasně vymezeny. Na počátku se scéna postupně zaplňuje herci, kteří usedají na židle zády k nám. Najednou se mezi nimi vyloupne postava Fámy (Zdenka Volencová-Žádníková), která ze všeho nejvíce připomíná lehce potměšilého Kabaretiéra (nejen proto, že v první scéně má revuální kostým s cylindrem). Působí jako vypravěč, komentátor děje, je jakýmsi zcizovacím prvkem, který dovoluje na situaci pohlédnout s nadhledem.
Nicméně zřetelný odstup udržují všichni herci, takže nám vlastně nedovolí ponořit se s nimi do příběhu a spoluprožívat jej. Jak dvůr a politické zákulisí, tak i svět hospody působí odtažitě a stylizovaně. Oficiální dvorní obleky se blíží módě současného business looku, postavy pohybující se v hospodě směřují svým oblečením k podivnému diskostylu.
Rytíř Jan Falstaff (Norbert Lichý) v bílém obleku doplněném červenými teniskami připomíná italského mafióza. Jak se zdá, jeho úkolem je své tělo na scéně dokonale „prodat.“ Není to ovšem jeho korpulentní tělesná schránka, kterou získává pozornost, ale jeho vypracovaný verbální projev. Shakespearův volný verš v Hilského překladu zvládá velmi dobře (narozdíl od mnohých jiných). Netlačí na pilu, a jeho projev je v dobrém slova smyslu werichovský (přitom tu rozhodně nejde o nápodobu!). Mezi nejzábavnější části hry patří jeho vyprávění o přepadení se stále narůstajícím počtem útočníků či „hraná scénka,“o princi a králi. Princ Jindra Jana Dolanského působí na počátku chlapecky, skoro dětsky (nicméně už tady zaznamená pozorný divák scénu, v níž poukazuje, že je to vědomá póza ve stylu užívej si, dokud můžeš, tvůj přerod v někoho jiného pak bude o to výraznějším překvapením). Zdá se, že právě touto postavou chtěla režisérka poukázat na určité vztahy v dnešním světě politiky, kdy bývalí kamarádíčkové očekávají od svého kumpána z pitek, že se o ně „postará“ a zajistí jim bezstarostné užívání si i ve vládních funkcích. V této souvislosti je závěrečné odmítnutí Falstaffa nově nastoleným králem Jindřichem V. mrazivou, jednoznačnou tečkou za „starými časy.“
Politická jednání ve hře můžou leckomu připomenout zákulisí současného parlamentu či senátu s pospávajícími, ale i intrikujícími poslanci, obřadností podepisování smluv a následnými přípitky (viz jednání spiklenců s princem Janem vrcholící pro ně neočekávaným zatčením). Svět politiky, který na nás dnes útočí ze všech médií, bývá pro nezúčastněného pozorovatele chvílemi směšný a bizarní, ale také nudný a nesrozumitelný. Podobně je to v tomto představení. Ne vždy je divákovi jasné, kdo je kdo a co vlastně chce. Na jedné straně z toho můžeme vinit výrazné škrty ve hře, nicméně jako čtenář obou dílů Shakespearova Jindřicha IV. přiznávám, že srozumitelnost historických her s desítkami postav je pro mě velkým oříškem i bez škrtů. Navzdory tomu má tento svět a jeho zákulisí svou působivost (nejzajímavějšími hráči pro mě byly postavy ztvárněné Martinem Preissem a Milošem Kopečným). Politické proměny byly výraznější v druhé půlce inscenace, která se zdá logičtější, vypracovanější a „o něčem“. Paradoxně poněkud rozpačitě působí scény z hospody či spíše bordelu, které by měly být zábavné. I když se tu dočkáme i ranním poflámových scén s obnaženými zadky, spíše než pravé hospodské řádění to působí jako pokleslá pseudozábava s najatými disko girls a již značně odrostlými příslušníky zlaté mládeže, kteří si na mladé už jen hrají.
Jako celek je tedy inscenace Jindřicha IV. poměrně apartní, vizuálně výraznou podívanou (dočkáme se i ohňostroje při korunovaci). Smát se ale asi příliš nebudete, chvílemi možná spíše zamrazí v zádech.