Scéna.cz 

Nová scéna: Čekání na Godota

Nová scéna Národního divadla začala novou éru svého působení inscenaci Beckettova Čekání na Godota s Davidem Prachařem a Davidem Matáskem v hlavních rolích. Hned po premiéře se strhla kanonáda kritických ohlasů. Možná, že je to nejsprávnější reakce, jakou si tvůrci mohou přát. Beckett b ypatrně zajísal - vždyť ve své době bylo jeho základním cílem provokovat, nehladit diváka ani kritika po srsti. Dobu, kdy dílo vzniklo, dnes vnímáme už jako historii. Společenské a politické okolnosti se diametrálně změnily, stejně jako vnímání filozofických myšlenek. I z tohoto hlediska je nová interpretace díla režisérem Michalem Dočekalem hodna pozornosti.

Každá doba má svého Godota, a do dneška se týmy divadelních vědců, teoretiků i kritiků nedokážou shodnout v tom, kdo či co Godot vlastně je. Dnešní doba už překročila hranici existenciální tísně, trvalý stres a vzrůstající kontrasty mezi hektickými workoholiky a lidmi, kteří se programově beze smyslu flákají životem jsou stále patrnější. Jinými slovy, dnešní podoba Vladimíra a Estragona už nemůže být jen abstraktní prezentací filozofických existenciálních myšlenek a plakátem absurdity.
Tvůrčí tým uchopil téma v rámci aktuálního pohledu na svět, využil symbolů doby, včetně inspirace postavami, kolísajícími mezi reálnými bezdomovci a virtuálně vytvářenými image, prezentovanými v televizi.
Je potěšitelné, že se Michal Dočekal dokázal rozpomenout na svou experimentální minulost, v představení využil (se scénografem Davidem Markem) nejrůznější „živly,“ jako by chtěliu vyzkoušet, co Nová scéna unese.
Základ scény tedy tvoří konstrukce opuštěné¨autobusové zastávky, výkop ohrazený prozatímním zábradlíčkem, neidentifikovatelný zdroj, z něhož sem tam vytryskne pramínek vody, která se rozlévá po předscéně, blokovaná jen nacucanými hadry, tvořícími kolem louže kruh (podobně jako to často vidíme v metru). Tomu kontrastují blyštivé city ligthy v pozadí, navozující v první půli atmosféru radostného očekávání fotografií pučícího stromu a nápisem Už brzy!, v druhé olistěným stromem s nápisem Právě teď! V druhé části ovšem k tomu přibude nejen rozbahněná „aréna“ výkopu, ale také atributy dnešní zábavy – blyštivá disco koule a červený nápis TICHO!, který relativizuje hranice mezi reálem a kašírovanou nápodobou skutečnosti. Střídavé pohrávání si s realitou (herci jako by byli přímo nasáklí špínou ulice, jsou až fyzicky odporní nejen svým zjevem, ale i bezdomoveckým chováním), kabaretními výstupy, kopírujícími a zároveň parodujícími prvky televizní show, či odkazy k „vyšším“ symbolům, jako pseudoukřižování Vladimíra na konstrukci zastávky.
Vydržet téměř čtyřhodinovou hru na absurdní téma je pro diváky na hranici snesitelnosti. Nicméně, jakkoli může být prezentace čekání na věčnost, na smrt či na nic (vyberte si podle svého) uondávající, inscenaci nelze upřít několik jednoznačných kladů. Jedním z nich je nový překlad Patrika Ouředníka, přibližující tento silně abstraktní text současnosti (s vědomím toho, že mnohé, co bylo v 60.letech bráno jako absurdita, se postupně stalo součástí reality).
Ústřední dvojice David Matásek (Estragon) a David Prachař (Vladimír), oba začasté představitelé elegantních mužů středního věku, se s gustem proměnili v ucourané, doslova „eklhaftní“ bezdomovce neurčitého věku, bavící se v prázdnotě svých marných životů hravými scénkami inspirovanými showbusinessem, občasnými pseudofizofocikými debatami, proloženými banalitou prostatických potíží a páchnoucích nohou, cílenými nechutnostmi (prskání rozžvýkané mrkve do obličeje nebo pitím z uválené boty, či rochněním v bahně).
I další dvojice – Pozzo a Lucky (Ondřej Pavelka a Jan Kačer) hodně odbočili od rolí, jaké obvykle ztvárňují. „Klaunské“ etudy, odkazující nejen k obecným zákonitostem světa a života v něm, ale konkrétně i údělu umělců, si zjevně prožívají s chutí. Beckettovský duch, odkazující k prázdnotě a nesmyslnosti našeho světa, potácejícího se neustále mezi virtuální a skutečnou realitou, zůstal tedy zachován. A nemůžeme si být jisti, zda i občasná, přímo rozčilující nuda náhodou není součástí tvůrčího záměru. Čemu se divit v době reality show, prezentace hnusoty jako umělecké kategorie a vzývání trapna jako zásadního výrazového prostředku?