Scéna.cz 

Dlouhá slaví osmdesátku

Na počátku prosince 1929 došlo k významné pražské události. V paláci ve stylu art deco, který nechal postavit velkoobchodník Sušický na místě zbouraných starých domů (v suterénu měl být moderní kinosál), bylo otevřeno divadlo. Tuto změnu měl na svědomí divadelní podnikatel Bedřich Jeřábek, který obchodníka přemluvil ke změně stavebního plánu. Tak tedy nové divadlo, a ne ledajaké. Název Velká opereta říkal vše. Provoz zahájili ve velkém stylu americkou operetou Píseň pouště od Sigmunda Romberga na text Otto Harbacha a Oscara Hammersteina, kterou dirigoval Oskar Nedbal. Až do roku 1944, kdy bylo divadlo uzavřeno, se tu věnovali výhradně operetnímu žánru (po smrti Bedřicha Jeřábka je řídil Hugo Kraus). Po válce se divadlo k původnímu repertoáru už nevrátilo. V roce 1945 scénu převzalo nejprve Národní divadlo (mělo tu své Studio) a poté Činohra 5. května. Na sklonku 40.let se zde zahnízdilo dětské divadlo, které se v Dlouhé hrálo až do konce 80.let dvacátého století, jen názvy se proměňovaly. Nejprve to bylo Městské divadlo pro mládež, které vzniklo spojením Pražského divadla pro mládež Míly Mellanové a Divadla mladých pionýrů Václava Vaňátka. V roce 1953 bylo přejmenováno na Divadlo Jiřího Wolkra, a pro několik generací Pražanů se stalo možná prvním divadlem, do kterého jako děti přišly. Pro jiné ovšem odstrašujícím příkladem, jak divadlo nemá vypadat. Nová doba po roce 1989 si vyžádala změny – nejprve přišlo přejmenování (1991) na Divadlo Na Starém Městě. Soubor se ale s ředitelem Janem Řeřichou, který se rozhodl pro reorganizaci divadla, rozešel ve zlém. Prozatimním ředitelem se z rozhodnutí magistrátu stal František Ringo Čech - a byl vypsán nový konkurs. Šťastnou souhrou náhod se sešel tým, kterému se podařilo se svou koncepcí vyhrát a začít od roku 1996 budovat novou podobu divadla. Zakladatelé Divadla v Dlouhé - režiséři Hana Burešová a Jan Borna, dramaturg Štěpán Otčenášek a ředitelka Daniela Šálková působí v divadle dodnes. Jedna část herců přišla společně s Burešovou z tehdejšího Labyrintu, druhá s Janem Bornou z Dejvického divadla (to byl generačně spřízněný soubor čerstvých absolventů alternativního a loutkového herectví DAMU).

V průběhu 90.let 20. století se divadlo postupně vyhouplo mezi nejprestižnější pražské scény a jeho úspěchy dokládají mj. Ceny Alfréda Radoka, které divadlo v průběhu let získalo. Mnohé z inscenací zůstává na repertoáru mnoho let a dosahují stovek repríz (mezi nejúspěšnější patří rodinná představení Jak jsem se ztratil aneb Vánoční povídka, má za sebou téměř 300 repríz, či koláž písniček Petra Skoumala Kdyby prase mělo křídla, které bude mít v lednu už 250.reprízu). Nastoupená linie tvorby pokračuje dodnes, byť byla v roce 2002 násilně přerušena katastrofickými povodněmi, kdy bylo divadlo doslova po střechu zaplaveno. V době rekonstrukce byl soubor nucen hrát na různých pražských scénách. Je zajímavé, že právě z té doby pochází jedna z nejúspěšnějších inscenací - Camusova adaptace Dostojevského Běsů v režii Hany Burešové. Marie Málková za postavu Varvary Stavroginové získala Cenu Alfréda Radoka za ženský herecký výkon. Je na repertoáru dodnes, a jen připomeňme, že derniéra se odehraje 25.1.2010.

Základ souboru zůstává stejný (výraznou devizou je, že herecký ansámbl je zároveň mimořádně hudebně disponován), a je jen mimořádně doplňován. Pro mnohé herce se zdejší angažmá stává vysněnou metou. V pestrém repertoáru má své nezaměnitelné místo linie dětských a rodinných představení (kromě výše uvedených např. Myška z bříška či Momo a zloději času), ale také specifické zpracování klasických témat (Faidra, Lékař své cti, Lhář, Vějíř s broskvovými květy).Dramaturgie se nevyhýbá ani současným titulům (Oněgin byl Rusák). Kromě toho se tu pěstuje i scénické čtení (např. počiny „slovenské sekce“ – naposledy Já Malkáč) nebo kabarety (Kabaret Vian-Cami, Kabaret Prévert-Bulis) uváděné mimo divadelní sál. Produkce Divadla v Dlouhé je doplňována hostováním mimopražských souborů (např. Městské divadlo Brno nebo Slovácké divadlo Uherské Hradiště). Na děti divadlo nezapomíná – již 11.ročníků má za sebou festival Dítě v Dlouhé, který představuje to nejlepší, co se urodilo v tvorbě pro děti po celé republice. Dva ročníky má za sebou festival 13+, určený publiku teenagerů.

V letošní sezóně uvede divadlo tři inscenace. Tou první byla původní novinka Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni, premiérovaná v den výročí 4.prosince, v režii Jana Borny. V kabaretním rámci operetních melodií a komentáře samotného autora mapuje v šesti epizodách „soukromý život“ Adolfa Hitlera. Autor tu dává do kontrastu maloměstskou (biedemeirovskou) idylku a tušenou zrůdnost myšlenek, které se v tomto prostředí mohou jen tak mimochodem narodit. Ve virtuálním příběhu „se šťastným koncem“ (kdy Hitler po válce tráví život jako oblíbený strýček místních brazilských dědiček), ztvárňuje Hitlera postupně šest herců - Pavel Tesař, Miroslav Hanuš, Jan Vondráček, Čeněk Koliáš, Magdalena Zimová a Vlastimil Zavřel. Hra i inscenace jsou diskutabilní, ale jistě se najedou diváci, kteří tento kousek a jeho humor ocení.

Na březen chystá sehraná dvojice – dramaturg Štěpán Otčenášek a režisérka Hana Burešová - dvě aktovky komediografa Georgese Feydeaua pod názvem Dáváme děťátku klystýr! Na závěr sezóny to pak bude Shakespearův Macbeth v režii Jana Mikuláška.

Zbývá jen dodat, že podrobnější informace o historii této divadelní budovy najdete v publikaci Od Velké operety k Divadlu v Dlouhé, která je ke koupi v pokladně.