Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Když dva měsíce nevidím maminku, tak je to hustý,“

Když se člověk ze školy dostane do divadla, tak je možná v lecčem zmatený, je možná i celkově desorientovaný. Máš nějaké podobné pocity? S čím se tady potýkáš?
Dlouho mi trvalo než jsem si uvědomila, že už nejsem na DAMU, kde jsem zažila něco výjimečnýho. Nechtěla jsem dlouho zapomenout. Pořád jsem tady říkala: No to my, ale tam.... to my jsme to dělali tak a tak... Pořád jsem po lidech tady něco chtěla, až pak jsem si uvědomila, že oni taky mají právo chtít něco ode mě. Jsem v něčem asi hrozněj sobec. Ale je to krátká doba, co jsem opustila školu, je těžký zvyknout si na nový lidi, nový partnery, na nový postupy ve zkoušení.

Nepřipadala jsi si proti lidem, se kterými stojíš na jevišti, míň zkušená, slabší?
To určitě. Protože jsem. Učím se pořád protože to, co jsem poznala a fungovalo to, tak to fungovalo s lidmi na DAMU - ale není to model na všechny další věci. Připadala jsem si nemožná. Měla jsem pocit, že tady nemám co dělat.

Možná se ti idyla z DAMU aspoň částečně vrátí. V ČS bude ještě tuto sezónu pohostinsky režírovat tvůj spolužák Filip Nuckolls.
Nevrátí, já už to takhle vůbec nemám. Už to bude jenom vzpomínka. Už to bude jenom jiný. Nevím jestli spolu budeme pracovat, jestli si mě obsadí, to bych byla docela překvapená, protože mě zná za ty čtyři roky a myslím, že je rád, že mě vidí jen u toho kafíčka. A tady ho určitě zajímají noví herci, nové prostředí. Ale jsem hrozně ráda, že tu bude dělat, ale jsem z toho tady hrozně nervózní.

Proč?
Když mě neobsadí, tak budu třeba ostatním závidět, jak je krásně režíruje. A nebo budu nervózní, když uvidím, že už pracuje jinak, že to taky nechal na DAMU. Všichni jsem tam něco nechali a jdeme jinudy. Bojím se. Když člověk něco nebo někoho opustí, tak je vždycky pak z toho setkání nervózní..

Vracíš se domů?
No a jak ráda. Vydržím to maximálně dva měsíce. Když dva měsíce nevidím maminku, tak je to hustý. Minimálně jednou týdně si telefonujeme. Nejlepší kamarády mám doma na Stochově, i když se vidíme jednou za rok o vánocích.

Máš strach z něčeho, co tě tu čeká?
Ne.

Zklamalo tě tu už něco?
Asi mě tu ještě nemá co zklamat, ještě tu nejsem ani jednu celou sezónu, takže je asi brzo říkat, že mě něco zklamalo. Nejsem přesvědčená o tom, jestli jsem nezklamala já.

Chtěla bys svou fotku najít v časopise jako je třeba Story?
Ne. Po zkušenosti kdy jsem byla ve Spy, bych už nechtěla být v žádném takovém časopise.

Jaké byly ty zkušenosti?
Docela zajímavý. Můj spolužák z DAMU Jirka Ployhar tam má kamarádku a ona potřebovala nějaké obličeje do rubriky, kde vystavují nové-začínající herce, tak jsem tam byla ještě se svými čtyřmi spolužáky. Byla tam procentuálně vyjádřeno jakou máme šanci uspět a byl k nám přiřazen vždycky nějakej známej herec. Měla jsem Bydžovskou a typ na úspěšnost nějakých 89%. Když to pak četla moje maminka, její kamarádi a moji kamarádi, mysleli si, že už mě někdo objevil.

Toužíš po slávě?
Toužím.

Jak si ji představuješ?
Hrozně jednoduše. Chtěla bych dostat jednou jednoho Oscara.

S kým bys v Holywoodu chtěla točit?
Ještě jsem ho nenašla a on nenašel mě.

Nechtěla by sis třeba zahrát s Bradem Pitem?
S tím bych dělala jiný věci. Ne, tohle nemám vyhraněný.

Myslíš si, že cesta do Holywoodu vede pře Činoherní studio? Je pravda, že Karel Roden už tuhletu stezku prošlápnul.
Je velkej kus cesty přede mnou. Neříkám, že to bude za pět let. Může to být třeba za dvacet. Může to být taky až mi bude osmdesát. Neřeším to, jen to chci..... Může to být taky třeba tak, že dostanu Oscara za kameru.

Jsi přesvědčená, že chceš a budeš hrát? Neláká tě něco jiného, co bys chtěla zkusit?
V tomhle jsem skála, ale nemůžu vědět, co se stane.

Tvoje velká vášeň je úklid. Uklízíš v celém divadle. Organizuješ a řídíš velké a větší kolektivní úklidy. To máš od narození?
Od dětství, od základní školy se to datuje. Začalo to asi tím, že jsem si myla okna. Maminka je myla jednou ročně - na vánoce, to mi připadalo málo. Pak - každý měsíc generální úklid.

Založit si úklidovou firmu, to by mohla být tvoje alternativní existence, kdyby nebylo nebo zmizelo herectví?
Určitě - dokonce jsem se tím už živila. Žehlila jsem prádlo za peníze. I v úklidové firmě jsem dělala - uklízení baráků nebo úklidy po stavbařích. To mě bavilo. Přijdeš do bordelu, odejdeš za pět hodin a je to tam krásný a čistý V anketě, v zářiovém programu, když jsi do ČS nastupovala, tak jsi na otázku co máš opravdu ráda odpověděla, že máš hrozně ráda chlapy. Ještě platí to množné číslo? Nebo se něco změnilo?
Změnilo se to, že jsem se zamilovala. Teď mám úplně jiné myšlenky. Nemůžu ovšem říct, že se to nevrátí do starých kolejí.

Jaké byly staré koleje?
Spousta mužských jmen a mužských těl, mi prošlo životem a byly to krásný tři roky.

Co tě na promiskuitě bavilo?
To nebyla žádná promiskuita, já jsem ty chlapy den nebo dva dny nebo ten týden vždycky milovala. Pak už ne. Vždycky to bylo strašně upřímný, zamilovala jsem se - i když třeba na jeden den. Byla to láska. Promiskuitní - ne.

Mají něco všichni muži společného?
To, že to nebudou nikdy chlapi. Že to budou vždycky jenom malý kluci., který mají některé charakterové vlastnosti těch vysněných velkých chlapů. Nevím. Teď se mi všechno trochu mění, jak poznávám toho jednoho z místních herců. Tak on je takovej..., že si občas připadám jako chlap já.

Máš pocit, že jsi některému tomu muži ublížila?
Samozřejmě, že ten pocit nemám teď. Možná se to občas vymklo z ruky.

Omylem, nikdy ne záměrně?
Nedělám záměrné ublížení. Jsem někdy taková direktivní, ale záměrně neubližuju.

Jsi panovačná?
V něčem určitě jo. Nemyslím si, že to je můj základní povahovej rys, ale určitě to ve mě je.

Nesnášíš na sobě něco nebo se bezmezně miluješ?
To víš, že se mám ráda. Nemám na sobě ráda, že si občas nevěřím, protože z toho pak pramení právě třeba panovačnost. Kdyby byl člověk ne sebe-střednej, ale sebe-vědomej, tak nejsou nikde žádný problémy.

Čím jsi dostávala muže?
To nevím. To vznikne samo.

Nebylo v tom žádné svádění?
Já to neumím. Já nemám čím svádět.

A čím jsi dostala jednoho z místních herců?
To se spíš zeptej jeho. Protože on spíš dostal mě. Jak to vzniklo? To nikdo neví. Ale asi tím, že si mě vzal do kavárny. Jak mě režíroval, tak mě najednou narežíroval takovou něžnou jemnou ...

Ty ses nechala?
Poprvé jsem se nechala takhle zjemnit.

Takže tě takhle zjemňuje?
Jo, hodně hodně, hodně. .... Ne! Vůbec, mě nezjemňuje, naopak .... Ne, je to všechno, tak jak to má být.

Zveřejněno se souhlasem Činoherního studia.

5.3.2002 | rubrika - Rozhovory

TIP!