Scéna.cz 

Hana Zagorová: Nejsem člověk, který by dělal dluhy v životě ani na duši…

„Pěšky jít, nám je souzený pěšky jít…“, zavzpomínali jsme na někdejší televizní Silvestry sedmdesátých let, kde vystupovala s Jiřím Kornem a Helenou Vondráčkovou. V případě stálice Hany Zagorové je písní na vzpomínání dost. Evergreenů má na kontě bezpočet – připomeňme jen některé: Asi, asi; Kamarád; Duhová víla; Je naprosto nezbytné; Rande u Zdi nářků... Oblíbená zpěvačka, herečka, ale také textařka a básnířka oslavila v září loňského roku významné životní jubileum. Podařilo se nám ale sejít až nedávno, kdy ve vzduchu poletoval první sníh, a zároveň svítilo v posledním záchvěvu podzimní slunce… Povídali jsme si nejen o dvou posledních projektech – albech Vyznání a O lásce, a připravovaném vánočním koncertu ve staré dobré Lucerně, ale samozřejmě jsme se dostali i dále do minulosti. Témat k hovoru bylo více než dost. A tak jsme při odpolední kávě pronikali nejen do tajů a zákulisí pěvecké kuchyně, ale dostali jsme se také na vaření kapustnice. Vezměme to ale popořadě…

Jedeme autem, z rádia zní písnička – Je naprosto nezbytné… I když se obloha mračí, schyluje se k dešti, kolem nás jako by se najednou rozjasnilo. Hodně Vašich písní obsahuje zprávy pro lidi v těžkých chvílích, kteří se něčím trápí. SMSky (Short Message Song) z Vašich písní dodávají dobrou náladu, dokážou přehodit výhybku v duši. Jak toto vnímáte vy osobně?
Písničky vnímám ze dvou základních úhlů. Zásadní rozdíl je v tom, jestli si písničku napíši sama, nebo mi ji kompletně dodá jiný autor. Tak to je v případě vámi zmíněné skladby. Napsal ji Jiří Březík. U písničky musí zafungovat zvláštní chemie, resp. cosi, co tu chemickou reakci vybudí. Písničkou se spustí iniciátor, který u každého posluchače nastaví tu správnou cestu v bludišti splínu. I když dopředu nelze nic takového odhadnout, i tak tam něco je. Bylo zvláštní, když ta písnička prvně zazněla, lidé říkali, že „Je to nezbytné, aby nebe bylo blankytné…“ Tady chemie zafungovala velmi zvláštně a dobře po stránce slov. Za tu písničku jsem moc ráda, zejména proto, že ji posluchači vnímají pozitivně. Dle mého se ani jinak přijmout nedá.

Texty na obou Vašich posledních albech jsou velmi emotivní. Přiznám se, že u poslechu alba Vyznání se mi stalo něco zvláštního. Právě čtu knihu Františka Kožíka Největší z pierotů, a do toho jsem dostal CD Vyznání, kde je poslední skladba pod názvem Deburau. Náhoda? Zajímalo by mě, jak vzniká Vaše spolupráce s autory. Na albu O lásce je to dokonce spolupráce s autory různých generací…
Doba se trochu změnila. Stává se občas, že mi někdo na koncertě předloží text. Já ale nevím, co bych s ním dělala - nejsem hudební skladatel. Autoři mi předkládají celou píseň. Každý skladatel je propojený se svým textařem, a tak dostávám písničky opravdu kompletní. Je to hodně o mém celistvém vnímání, jak na mě text a hudba působí dohromady. Přiznám se, že kvůli textu, který mi nesedne, písničku odmítnu určitě, ale kvůli hudbě, která by byla průměrná, ale měla by výjimečný text, bych písničku přijala.

Album O lásce je většinou kritiky označované za šansonové. Já sám z interpretace písní cítím Vaše herecké kořeny. Hudba výborně souzní s textem, posluchač vnímá vynikající interpretaci. Například u skladby Podzim jsem očekával melancholii, zádumčivost, depresi, a ona je posunutá do krásné barevné radosti, hravosti…
Sama jsem byla překvapená, že kritici berou desku jako šansonovou, ve smyslu českého výkladu pojmu šanson. Osobně mám pocit, že na celém albu jsou tak tři šansony. Zrovna skladba Podzim má k šansonu opravdu daleko. Zmínil jste příběh s Kožíkem, že to Pán Bůh nebo někdo chtěl, osud to tak zařídil. Vždycky říkám, že je to požehnané, nebo není. Když to je požehnané, tak se to ukládá samo, jde to velmi dobře. Když to není požehnané, tak je to těžká práce. Jak se ke mně postupně dostávaly písničky pro album O lásce, všechny dohromady ladily. I když samozřejmě nabídek bylo o dobrou polovinu víc. Ty jsem slyšela jednou, a prostě žánrově nezapadaly. Někdy je ta chemie už na počátku správná, je to asi dáno tím osudem, požehnáním, když je skladba přesně ve správném akordu.

Absolvovala jste JAMU, obor činoherní herectví, a to je hlavně o hledání cesty ke ztvárnění role. Z Vašich interpretací písní je cítit, že si podobně hledáte cestu k dané písni, k jejímu výkladu, interpretaci …
To jsem dělala vždycky, ještě než jsem začala studovat na JAMU, to je asi dáno…

Srdíčkem?
Určitě je to citové nebo pocitové. Tak jsem ke zpívání přistupovala už od prvních písniček. Někdy mi vyčítali, jak můžu ve svých cca sedmnácti letech zpívat nějakou písničku o nešťastné lásce, prý nemám zkušenosti. A já si myslím, že to jde velmi dobře.

Dostali jsme se k Vašemu herectví a zpívání. Když jste se rozhodovala, na který obor se soustředíte, bylo to dilema nebo to přirozeně vyplynulo?
O zpívání jsem zpočátku vůbec nepřemýšlela. Byla jsem od dětství nasměrovaná na divadlo. Počítala jsem s tím, že budu hrát v nějakém kamenném divadle. K tomu směřovaly mé cesty. Zpívala jsem si tak nějak přitom. Když jsem kvůli zdravotním důvodům přerušila školu, začala jsem se trošku nudit a pustila jsem se do zpívání. Najednou jsem byla pátá v anketě Zlatý Slavík, aniž bych to očekávala. Nijak jsem k tomu necílila. Stalo se, mělo to asi nějaký význam.

V té době jste už měla vlastní pořad Písničky pro Hanku. To Vám nebylo ani dvacet?
Chodila jsem na JAMU. Díky soutěži Hledáme nové talenty, kam jsem ani neměla v úmyslu jít. Ale jako členka party holek, která se tam vypravila, jsem se připojila. A najednou bylo finále s Orchestrem Gustava Broma. Brala jsem to všechno tak nějak mimoděk. Ve chvíli, kdy jsem začala zjišťovat, že mé zpívání má u lidí takovou odezvu, začala jsem se do této profese víc nořit. Toužila jsem dělat muzikálové divadlo, které u nás v té době neexistovalo.

Později jste ovšem v inscenaci Kytice v Semaforu ztvárnila role dívky Haničky a Bludičky. To už bylo písničkové divadlo...
Bylo to moc krásné představení. A Semafor byla velmi prestižní záležitost pro každého zpěváka.

Kromě zpívání jste začala psát texty. V roce 2006 jste dokonce vydala sbírku poezie Milostně. Pokud mohu mluvit ze své zkušenosti, tak v souvislosti s psaním básniček mi spíše naskočí pokusy klukovské. Jak je to vlastně u dívek?
Básničky? Ty mě zajímaly odjakživa. Písemná forma byla pro mě velmi přitažlivá. Holky také chtějí získat kluky, to vás ubezpečuji. Už jsem to mnohokrát říkala, že u mě to naskočilo asi ve druhé třídě obecné školy, to jsem napsala první básničku Oběšenec. Opravdu hrozné.
Psát básničky, to je velká svoboda. To není jako psát písňové texty, kdy se musíte držet metra, slabik, přízvuku a nepřízvuku. Když píšete básničky, můžete psát o čemkoliv, co vás napadne. Když to řeknu pejorativně, tak např. o klice u dveří. Zkrátka o všem, na co kouknete, pokud máte dost fantazie, můžete napsat básničku. Čeština je v tomto směru opravdu nádherná.

Lze tedy například interpretaci skladeb z Vašich dvou posledních alb vnímat jako přednes poezie?
Tak to rozhodně není. To bych popřela, že jsem zpěvačka.

Vyžaduje popová skladba úplně jiný přístup?
Nechci vám brát iluze, ale přístup je úplně stejný. Záleží na materiálu, který interpretujete. Rozhodně se shoduje interpretace popu i šansonu na samotném začátku. Jak pronikáte do nějaké písničky, je naprosto shodné. Někdo vám pošle demo snímek skladby. Poslechnete si ji poprvé a hned vám naskočí: „Bože, to je krásný.“ Vyrazí vám absolutně dech. Tak to bylo např. u skladby Tygr v hotelu. Už dlouho mě neoslovil nějaký text na první přečtení jako u této písničky.

Pokud si skladbu vyberete, tak přijímáte i text za svůj?
Přijímám tak názor autora textu. Vnímáte to jako plnohodnotný názor, a určitě mu to nechcete zkazit. Není to o tom, že bych s autorem nesouhlasila, to bych si tu písničku nevzala. Tam je opravdu rozdíl, zda jste interpret nebo autor.

Když se ohlédnete, které z vašich desetiletí bylo nejhorší?
(Dlouhé zamyšlení.) Nemůžu říct, že by nějaké takové bylo. Můžu říct, jistě že 60. léta byla úžasná, určitě to bylo mladostí. Nemohu označit nějaké desetiletí za absolutně příšerné nebo absolutně výborné, nebo bez problémů. 60. léta byla pro rozlet nejlepší.

Může si zpěvačka přiznat, že se někdy ztratila v písničkách, ve stylu…?
… ano, určitě.

Hovoří se o tom těžko?
Ne, to není tak hrozné. Možná nejhorší pocit máte, když si uvědomíte, že jsem nějakou písničku natočila zbytečně. Samozřejmě neřeknu jakou, ale najednou to nějak cítíte. Začnete se na to ptát, zda to bylo k něčemu. To je opravdu strašné, hrozná beznaděj. Najednou jsem hnaná hudebním průmyslem, třeba bych počkala na lepší výběr písniček. Řeknete si, natočím desku, a tam jsou dvě písničky a vůbec nevím, proč jsem je tam natočila. To je špatné. Stalo se.

Někdo mi v rozhovoru řekl, že byl rád, že ve svém produktivním věku nezažil bulvár.
To myslím všichni z naší generace. Domnívám se, že naše generace žila daleko veseleji, než žije tato generace. Vzpomínám si, že jsme pro televizi natáčeli různé velké zábavní pořady. To se točilo o víkendu třeba na Moravě. Špička interpretů tam ty tři dny bydlela. Všichni jsme se na to těšili, protože jsme věděli jeden o druhém, jak žije, co dělá, co točí, co ho těší, trápí. Měli jsme k sobě daleko blíž. To si myslím nebylo jen v naší profesi, ale všeobecně měli lidé k sobě blíž. Víc si povídali a tím se i víc veselili.

Vzpomínám třeba na Silvestry ze 70. let s Vladimírem Menšíkem…
To bylo úžasné, ale nedá se to opakovat. Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky… Bylo to něco nového, dělal to režisér Janko Roháč, kterého všichni z těch bardů, hereckých i pěveckých hvězd uznávali. A klidně si šli si sednout do hlediště… v tom to bylo unikátní. Volba čísel byla úžasná. Zpívala jsem s Jirkou Kornem Pěšky jít, nám je souzený pěšky jít… na text Jiřího Suchého. Další rok jsem měla duet s Helenou Vondráčkovou Dvě žlutá kuřátka. K tomu jsem napsala text. To byly krásné Silvestry.

Zmínila jste tehdejší hudební průmysl. Proměnilo se to hodně? Bylo to více „o loktech“?
Nevím. Za svou kariéru jsem neměla zapotřebí používat lokte, protože ve chvíli, kdy jsem pracovala s Karlem Vágnerem, tak jsme byli jako ti dva policajti – jeden hodný a druhý zlý. Byla jsem ta, která se starala, jak to bude vypadat, jaký bude program, dramaturgie. Karel se staral o provozní věci, a dělal to báječně. Opravdu. Navíc měl ohromný čich pro šlágr. Já sice bezpečně poznám krásnou písničku, ale nepoznám šlágr, takový ten, co chytne lidi. Kdyby ty skladby byly na stole vedle sebe, já si vyberu raději tu krásnou písničku. Ne že bych nechtěla dělat šlágry, to chceme všichni, aby si je lidi zpívali.

Písnička je o emocích. Říká se, že když přijdete na jeviště, zbavíte se veškerého trápení…
Když se Vám to daří, a umíte to, je to skutečně moc fajn. Lidé, kteří vás znají, odhalí, že uvnitř něco je, něco tam překáží. Není to o tom, že své srdce předkládáte na lopatě. Mezi vámi a publikem je nějaká pomyslná opona, velká mlha. Jinak by to nešlo a bylo by to k neprospěchu věci. Na jevišti je to osvobozující, jste svým vlastním pánem. To je pocit, na který se velmi rychle zvyká, i v tomto povolání. Když se něco přihodí v osobním životě, musím se z toho dostat sama. Není nikdo, kdo by stál za vámi, stáhl oponu, a řekl, že se nic neděje, nebo vás nějaký kolega zachránil… Nic takového se neděje.

Málokdo si uvědomuje, že moc je krásná. Ale mít možnost něco nebo někoho ovládat, je také o velké zodpovědnosti.
Moc je hlavně nebezpečná.

Jak s tím zacházet? Jak si člověk udrží rovnováhu …
To je otázka inteligence a charakteru. Nebezpečí hrozí, když Vás oslní první sláva. Osud to zařídí tak, že dostanete za ucho. A tak jsme všichni pokorní.

Co to bylo pro Vás ta první sláva? Slavík?
První deska, poprvé se slyšet v rádiu. To byl úžasný zážitek.

Základ budoucnosti se vytváří v dětství. Pocházíte z vesnice Petřkovice, dnes už části Ostravy…Kde se u Vás vzal vztah k umění?
Vím, že jsem každý den chodila do Sokola, dramatického kroužku, na klavír. To byly věci, které mě zajímaly. U nás doma pořád hrálo rádio. Moje maminka si často pískala a poslouchala rakouský rozhlas. Měla jsem pocit, že u nás doma pořád zní nějaká hudba. Dokonce jsme měly se sestrou zakázáno hrát na piano, když rodiče přišli z práce. To je paradoxní, rodiče většinou nutí děti, aby cvičily, my jsme do toho se sestrou mlátily. „Ne, ne, ne, holčičky, teď přijdou unavení rodiče, ne.“ Nikdo nás k těm věcem nemusel nutit. Pamatuji si, že se u nás velice často pořádaly večírky, na které jsme se sestrou mohly na chvíli zajít. Seděly jsme připravené a načinčané na schodech v prvém poschodí a čekaly jsme, až nás tatínek nebo maminka zavolají: „Holky!“ A to jsme opravdu směly dolů, bylo to úžasné. Vím, že když byla doma společnost, tak se vytáhla stepovací deska, naše maminka byla úžasná ve stepu. Maminka zastepovala, byla to nádhera. Určitě dramatické vlohy jsem získala po mamince. Tatínek byl technik, inženýr, po něm určitě ne. Měl ale hudbu vždycky rád. Maminka byla učitelka gymnastiky. Měla školu někde v Berlíně, potom, abychom se vůbec dostali na gymnázium, tak šla dělat jeřábnici, kvůli dělnickému původu.

To už jsme se pomalu dostali k Vašim vysokoškolským studiím na JAMU…
Střední školu jsem studovala v Ostravě. V dramatickém kroužku jsem hrála princezny, to už jsem slyšela první potlesk. Tam jsem okusila tu energii, co může jít od diváků, přestože jsem ještě byla dítě. Uvědomíte si, jak je to úžasné. Od chvíle, kdy jsem prvně stála na jevišti, jsem si říkala: to je ono, co chci. K tomu se přidala platonická láska, kluk, který chtěl dělat divadlo. Hodně jsme spolu kamarádili. Šel do Brna studovat na JAMU. Párkrát jsem za ním přijela. A díky němu jsem pak šla studovat do Brna, Praha mě vůbec nelákala. Zkrátka, láska je mocná čarodějka.

Studovala jste v době, kdy na brněnské JAMU byly silné ročníky. Angažmá v divadle Vás netáhlo?
Tehdy už bylo jasné, že budu hlavně zpívat. Už jsem bydlela v Praze. Pamatuji si, že tehdy z několika divadel chodili na absolventská představení. Ale já se rozhodla, že počkám. Rozhlédnu se, budu chvíli zpívat.

A to všechno vyústilo ke koncertu u příležitosti Vašich narozenin, vloni 6. září… a najednou je za dveřmi Vánoční koncert (uskuteční se 22. ledna 2017 – pozn. red.)!
Přiznám se, že jsem nikdy v den svých narozenin nezpívala. Nikdy v tu dobu nepracuji. Tehdy jsem ale souhlasila. Když už, tak všechno dohromady. Měla jsem nabídku České televize. Přemýšlela jsem, zda to nemám pro televizi udělat živě. Pak bylo jasné, že se nebude snímat tříhodinový koncert, určitě se bude stříhat. Nakonec z toho je střihák, má něco přes hodinu. Také mě přemlouvali, abych zpívala v O2 Aréně. Ale mě těší Lucerna! Slyšíte dýchat diváky z podlaží, nejsou od vás daleko. Potřebuji kontakt s posluchači, i když nevidím jejich tváře. Potřebuji cítit proud energie od nich. Zní to sice hrozně, ale cítit tu masu, která tam prostě je. Zbožňuji to. Takže v obrovských halách to pro mě není. Tam je všechno daleko, a tím je všechno jinak. I diváci by se dle mého chovali jinak než v Lucerně. Je nádhera, když slyším, jak začnou utíkat z těch třetí balkonů, sbíhají se vpředu u pódia, podávají vám ruce. A lidé, kteří tam sedí, aby viděli, si musí stoupnout. V druhé polovině už celá Lucerna stojí. Je to nádhera. Úžasný pocit.

… na co konkrétně se mohou diváci těšit?
Na Vánoční Lucernu zařazuji i vánoční písničky, ale zas to nepřeháním. Vždycky je tam mám, ale nemohu říct, že to je můj stěžejní repertoár.

Jak prožíváte Vánoce? Jste spíš doma nebo je trávíte v zahraničí?
Na Vánoce jsme vždycky doma. Většinou jezdíme za Štefanovými bratry do Košic. Všichni mají děti, tak je nás opravdu hodně. Je to tak jednodušší, než aby oni jezdili do Prahy. I když v obráceném gardu jsme to také absolvovali.

Pak Vás čeká na Štědrý večer slovenská kapustnica jako vánoční polévka…
Tu vařím já.

Červenou nebo bílou?
Oni si tam třeba dávají zakysanou smetanu, ale já ji nedělám bílou.

… když už jsme u Vánoc, a k těm patří i přání. Dvě alba – Vyznání a O lásce, kdy bude třetí pokračování?
Zatím nevím, opravdu. Deska O lásce vyšla nyní v září, další je trošku daleko.

V někdejším pořadu Dluhy Hany Zagorové jste položila otázku, zda lidé v hledišti nemají dluhy ke svým blízkým, k druhým lidem. Jsou v tomto ohledu všechny Vaše „dluhy“ splacené?
Nejsem člověk, který by dlužil. Nejsem člověk, který by dělal dluhy v životě ani na duši. Nebo mám krátkou paměť. To také může být. (Jemný, zvonivý smích.) To také může být…

Oficiální webové stránky Hany Zagorové