zvláštní poděkování
Volný.cz

Petr Halíček: Dvanáct let kandrdasem…

Herec Petr Halíček

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Sportsman, šťastný otec, básník nebo herec? Podobné otázky si asi položí každý, kdo se začte do medailonu Petra Halíčka na stránkách Jihočeského divadla České Budějovice, kde tuto sezónu zkouší. Při povídání o jeho desetiletém angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav, spolupráci s Komorní činohrou či Spolkem Kašpar v Divadle v Celetné, nás naprosto soustředěně poslouchá jeho dcera. Novopečený taťka je náležitě hrdý a občas jí podá ovocný jogurt… Jeho vztah ke sportu vyústil ve studia oboru tělesná výchova - zeměpis na Fakultě tělesné výchovy a sportu při Karlově univerzitě. Přiznal nám, že jeho pedagogické zkušenosti jsou nevalné, i když několik příprav na hodinu za sebou má… Po povinné praxi a absolutoriu se přihlásil na brněnskou JAMU, kde absolvoval činoherní herectví pod vedením Josefa Karlíka. Povídali jsme si nejen o poezii, sportu, divadle a nejnovějších rolích, ale došlo také na výklad pojmu prokrastinátor… Nutno předeslat, že někdy bylo obtížné odhadnout, nakolik jsou hercovy odpovědi pravdou, a nakolik nadsázkou.

  • Odkud vlastně pocházíte?
    Jako Halíček z Haliče, jsem potomek knížete Vladislava II., který prý udělal nějaký průšvih, utekl na západ, tam se spojil s cikánkou, a jsem tedy jeden z potomků…
  • …myslíte to vážně?
    Nedělám si legraci. Původně jsem z Bílých Karpat. Cikán s modrou krví. Jeden můj děda byl řezník, druhý pekař, hezky se to doplňovalo.
  • Ve Vašem medailonu na stránkách Jihočeského divadla uvádíte, že jste prokrastinátor. Můžete to vysvětlit?
    Prokrastinace znamená odkládání povinností.
  • Potom se divím, že jste na tuto schůzku vůbec dorazil.
    (smích) Podobně to bylo s tím mým životopisem pro Jihočeské divadlo. Taky chtěli, abych se přišel vyfotit, ale k tomu zatím nedošlo. S tím životopisem to bylo tak, že jsem jel vlakem na zkoušku, a řekl si, že ho tedy cestou napíšu. Znáte to: rychlík, pražce, někdy hluk lokomotivy, tu krajina v mlze, tu zase slunné pastviny… Nakonec si myslím, že tak, jak to je napsané, mě to charakterizuje daleko víc, než nějaké suchopárné informace typu třicet tři rolí odehrál za deset let.
  • Původně jste učitel tělocviku a zeměpisu, jak to, že jste se nakonec stal hercem?
    Studoval jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu UK Praha. A to byl právě bod zlomu na mé životní cestě. Divadlo v Praze, to mě doslova chytlo. Po večerech jsem sedával v hledištích všech pražských scén, úplně jsem se do divadla zbláznil. Byl jsem třeba osmnáct večerů za sebou v divadle, pak jeden večer volno a další řetěz třinácti představení. Dokončil jsem studia v Praze a hurá do Brna. Na JAMU jsem absolvoval činoherní herectví. Poslední ročník, který si vybíral Josef Karlík, v letech 2000-2004.
  • Povolání učitele tělocviku Vás nechytlo? I přes to, že tělocvikáři jsou většinou u žáků oblíbení?
    Tělocvik mi šel dobře, tak jsem si vybral tuto školu. Ale že bych byl rozeným učitelem? To v žádném případě.
  • Ale sportovního ducha a kondičku máte, ne?
    Základy mám, ohledně kondice… bejvávalo. Každé ráno jsem musel chodit na plavání, abych byl schopen plnit limity, získávat zápočty; šla mi gymnastika a míčové hry. A kvůli tomu plavání jsem prošvihl licenci fotbalového trenéra.
  • Před žáky jste asi předstoupil v rámci povinné praxe?
    Měsíc jsem učil na základní škole a měsíc na gymnáziu. Bylo to velmi náročné. Musel jsem se připravovat na hodiny, i když věřím, že učitel s praxí už to nemusí tak hrotit. V té době jsem přišel po šesti vyučovacích hodinách na kolej, a byl jsem grogy, doslova jsem odpadl. A to jsem se musel připravovat na další den. Do toho jsem vášnivě navštěvoval divadlo, jak jsem říkal.
  • Předpokládám, že jste chodil za studentské vstupné?
    Nejen to. Postupně jsem si udělal známé mezi inspicientkami, a leckdy se mi tak podařilo chodit zadarmo. Chodil jsem zejména na činohry, a to jak na velké scény jako Národní divadlo nebo Divadlo Na Vinohradech, tak na sklepní scény typu Dejvického divadlo, A-Studia Rubín, Divadla v Řeznické… To, že mohu stát na prknech jeviště a ne na palubkách v tělocvičně, je pro mě skvělý pocit. Jsem za to moc rád.
  • Za tu dobu, co profesionálně hrajete, už jste těch divadel pár prošel…
    … to ano. Po deseti letech v Městském divadle Mladá Boleslav spolupracuji s divadlem v Ústí nad Labem, v Praze s Divadlem v Celetné, Komorní činohrou a Divadlem různých jmen. A teď přišla další spolupráce v Jihočeském divadle. To střídání mi připadá takové ozdravné.
  • V Mladé Boleslavi máte na kontě skutečně úctyhodnou sbírku velkých rolí - Cyrano z Bergeracu, Vikomt de Valmont, Faust, Petruccio…
    Přijímal mě v roce 2004 ředitel František Skřípek, strávil jsem tam deset let a těch inscenací bylo tolik, jako měl Kristus let – z dalších to byly inscenace Peer Gynt, Příběh koně, Les, Rozmarné léto nebo Muži v ofsajdu, což hrajeme od roku 2007 stále… Pro mě bylo deset let stropem. Víc už bych v jednom angažmá asi nedal. I když jsem tam nastoupil hned po JAMU, a na první angažmá se samozřejmě nezapomíná. Deset let je i tak moc, spíš by to mělo být sedm.
  • Plné biblické číslo?
    Pro nás je počítání na desítky přirozené, máme deset prstů. Ale číslo sedm je opravdu přirozenější. Po sedmi letech v Boleslavi jsem se chtěl odrazit jinam, ale přemluvil mě tehdejší nový umělecký šéf Pavel Khek, abych zůstal. Po deseti letech jsem se odhodlal, už fakt musím odejít. Přece nebudu v angažmá jen kvůli zdravotnímu a sociálnímu pojištění a stravenkám. I když na Boleslav si vůbec nemohu stěžovat. Ale vnitřně jsem přesvědčený, že i z dobré rodiny se musí umět odejít. To vás přeci obohatí, poznáte jiné zkušenosti, jiné mravy.
  • A teď jste na zkušené v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích.
    Na displeji mobilu se mi zobrazilo neznámé číslo. Jana Kališová, ozvalo se na druhé straně éteru. (umělecká šéfka činoherního souboru JD – pozn. red.) Sedli jsme si spolu na kafe a nakonec mě přesvědčila.
  • A hned jste naskočil do zkoušení inscenace Knězovy děti, která už dnes má po premiéře…
    Skutečně, byla to má první práce na této scéně i první spolupráce s režisérkou Janou Kališovou. Moc příjemné zkoušení. Inscenace je celosouborová. Hraji trafikanta Petara, který s knězem střádá plány. Co mohu prozradit? To, co je v propagačních materiálech – Jedna malá balkánská vesnice vymírá. Mladého kněze, který tam přijde, to velice trápí. Vymyslí svérázné řešení… Víc nemohu prozradit. Přijďte se podívat.
  • Nakolik je pro Vás text divadelní inscenace důležitý?
    Hodně. Jinak je velmi důležité, s kým to divadlo děláte a jaké je to divadlo. Nemyslím jen kolegy herce, ale i režiséra, dramaturga… To je skutečně důležité. Někdy se stane, že text není tak dobrý, ale když ho děláte s lidmi, kteří divadlu hoví a rozumí mu, je to lepší, než když děláte výsostný text s někým, kdo do toho vůbec nevidí. A požehnáním je výborný text s výbornými lidmi.
  • Kolik takových spoluprací Vás potkalo?
    Myslím si, že jsem měl zatím štěstí, že to ve dvou třetinách případů, bylo dobré, že se to potkalo.
  • U divadla jste už dvanáctým rokem…
    Tak už to je. Ačkoliv je mi už přes čtyřicet, tak jsem dvanáct let kandrdasem.
  • Až takto?
    Určitě.
  • Jak se to pozná?
    To nevím, ale aspoň máte titulek – Dvanáct let kandrdasem.
  • Děkuji. Rád bych se dozvěděl o Vašem vztahu k poezii… V medailonu jste zmínil Jana Skácela.
    Mám ho strašně rád. Poezii celkově. Jsem „skácelovec“. Sbírka Naděje s bukovými křídly. To jsou opravdu hezké básně. Něco vám řeknu, když přijde sochař ke kameni, tak on už v něm tu sochu vidí. Tam je jen potřeba odstranit ten nános. Skácel píše o řezbáři, že ten anděl je v tom stromu. Líbí se mi verš: a naděje má z buku křídla a srdce z dřeva lipového. Opravdu krásné.
  • Další obraz – dřevo lipové je měkké, bukové tvrdé.
    Přesně tak. Naděje není jen o tom, že ji máme mít my, ale my máme dát naději i tomu andělovi. Anděl se na nás zlobí, protože my jsme mu nedali naději, aby on mohl vystoupit z toho dřeva a mohl nás třeba hlídat. Kdo potmě pije víno, další jeho nádherná báseň, tak jsem to využil pro sepsání svého medailonu.
  • A skutečně je originální… Jak se takto najde vztah k básni? Kde se v ragbyovém sportu, který máte rád, najde vztah k poezii?
    Ragby je skutečně poetický sport, ale mimochodem, když zmiňujeme ragby a fotbal, tak jsem slyšel takovou krásnou věc: Ragby je sport pro prasata, kterou hrají džentlmeni. Fotbal je hra džentlmenů, kterou hrají prasata. Při hraní ragby, pokud někdo udělá něco zákeřného, pak se na něj spoluhráči zlobí.
  • Vraťme se raději k poezii. Kromě Skácela máte rád i jiné autory?
    Samozřejmě, své věci…
  • To jsem si myslel.
    Ale čtu i jiné autory. Ale skutečně bych vypíchl jen toho Skácela. Nevím, zda je to tím, že pocházím ze Slovácka. Hodně mu rozumím, mám také rád jeho prózu. Každému doporučuji – Jedenáctý bílý kůň a Třináctý černý kůň. To jsou takové krátké povídečky, nádherné, plné lidství, života. Také mám rád Jiřího Krchovského (nejmladší z českých samizdatových básníků – pozn. red.), těžký underground. Běda tomu, kdo v bludu žije a nepozná ani v stáří, že svět se točí kolem pyje, a místo slunce, kunda září. To je zase něco úplně jiného.
  • Jak je to s tou Vaší poezií?
    To nestojí za řeč. Poezii jsem psal nejvíce na JAMU.
  • Spolupracujete s rozhlasem…
    … zrovna tam jsem už dělal i poezii, to byly také nádherné básně - Jan Vladislav. Na jednom představení se byl podívat kamarád režiséra, shodou okolností rozhlasový režisér. Hned ten večer mě oslovil, zda bych nechtěl jít do rozhlasu. Za to jsem byl tehdy hodně vděčný, protože od malička poslouchám rozhlas, zejména když jsem byl třeba nemocný, četby na pokračování, rozhlasové pohádky… Pozvali mě do rozhlasu. Poté, co jsme to natočili, tak za mnou přišel zmíněný režisér a nabídl mi tykání. Byl jsem v sedmém nebi. Dnes, když dostanu pozvání do rozhlasu, tak dělám všechno proto, aby mi na to vyšel čas. Hodně mě to baví, jsem na to pyšný. Shodou okolností, zatím poslední natáčení bylo přesně moje gusto: Slyšel jsem sovu zavolat své jméno. Krásná próza.
  • A na závěr – nedávno Vás potkala nejkrásnější role – tatínek…
    To vám musím říct, že je. Opravdu nejkrásnější role. Kamarád režisér mi řekl, že je to zatím moje nejlepší dílo…(smích)…a jeden výtvarník mě dojal: „Je krásná po mamince, ale ty oči jsou tatínkovy. Hluboké, dramatické, zkrátka oči umělce.“


  • Divadlo v Celetné
    Městské divadlo Mladá Boleslav
    Oficiální osobní stránky

    23.1.2017 18:01:30 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

    Časopis 16 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Mlynářova opička (Národní divadlo)

    Články v rubrice - Rozhovory

    Břetislav Rychlík: Divadlu a tvorbě se vyučit jako třeba soustružníkem nedá…

    Břetislav Rychlík s herci (vpravo)

    Před startovní čárou zkušebního procesu třetí části dlouhodobého cyklu Spílání Brnu, jíž se stane inscenace vy ...celý článek



    Časopis 16 - sekce

    HUDBA

    Jack White - Boarding House Reach

    Přebal alba Boarding House Reach

    Třetí řadová deska Boarding House Reach je možná nejambicióznější, nadčasové a moderní dílo Jacka Whitea. Třin celý článek

    další články...

    LITERATURA/ UMĚNÍ

    Buster Keaton – génius, kterého zničil Hollywood

    Buster Keaton

    Buster Keaton – génius, kterého zničil Hollywood
    Legendární Frigo prožil většinu svého života v pouhé celý článek

    další články...