Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Petr Mikeska: Režisér potřebuje mít nějaké vůdcovství v sobě

autor: Z webu

Po zkušenostech v angažmá v Městském divadle Most a Západočeském divadle v Chebu odešel v roce 1999 na volnou nohu. V tomtéž roce vznikl portál Scena.cz, ale také inscenace Pod střechami Paříže. „Tu hrajeme dodnes,“ potvrdil herec a režisér Petr Mikeska. Za tu dobu stihl ukončit studia činoherní režie na DAMU, absolvoval roku 2006. Od sezóny 2001/2002 zakotvil v Městském divadle Mladá Boleslav. V roce 2014 se stal držitelem ceny Thálie – obor činohra, muži.
Jeho poslední režijní prací byla na domovské scéně inscenace Mikve. S divadelním uskupením Anfas v prosinci dozkoušel pohádku pro děti Rákosníček a hvězdy.

Petr Mikeska nám odhalil, kdy vlastně není režisérem. Prozradil, že režijní ambice měl prý už v raném věku. Od čtyř let začal chodit do loutkového divadla. „To už jsem si začal realizovat své produkce,“ upřesnil a pokračoval ve vyprávění: „Tam jsem si prošel vším, od uklízečky, až po principála. Kdokoli k nám přišel domů na představení, musel si koupit vstupenku. Dokonce jsem se ještě před školou naučil psát. Bylo nutné napsat program představení. Tehdy jsem se pustil i do první režie…“

Za tu dobu jsi už prošel mnoha rolemi. Rovněž coby režisér máš na svém kontě rozličný repertoár. Prozradíš, kdy vlastně nejsi režisér?
Když hraji, tak skutečně nejsem režisér. Umím to dokonale oddělovat. Není to z nějakého přesvědčení, ale z naprosté pohodlnosti. Jsou herci, kteří do tvorby inscenace neustále kibicují, jak by co mělo vypadat apod. Když jsem herec, tak jsem rád na svém písečku a říkám si: Zaplaťbůh, že to má na hrbu někdo jiný a nemusím řešit, jak to vypadá, co to sděluje… To mi prostě má říct režisér.

Kromě jiného máš za sebou také divadlo jednoho herce… A také inscenaci Pod střechami Paříže, kdy jsme se setkali poprvé.
To hrajeme dodnes. Tam jsem poprvé začal tušit, že by mohlo být herectví a režie dohromady problém. Jinak je to mínus patnáct let, k tomu nula zkušeností. Kolegyně Jarmila Vlčková za mnou přišla s tím, že to nemůže hrát, že prý mi jede pusa jako jí (Smích.) Měla pravdu. Jako režisér jsem si opakoval její repliky v momentě, kdy jsme byli spolu na jevišti.
Naposledy, kdy jsem takto ujížděl, tak to bylo při inscenaci Tlusté prase. Hra pro čtyři herce, včetně mě. Hrál jsem tam arogantního týpka, podle ostatních jsem se na to hodil nejlépe. Zbylí tři kolegové do toho nepasovali a k tomu jsme měli nadstandardní lidské vztahy. Bylo to v mnoha pohledech takové studentské zkoušení. Nemělo to regule velkého divadla.
V generálkovém týdnu jsem hrál, zároveň jsem musel být režisér, to všechno se muselo natáčet. Odjela se generálka, a pak ještě jednou jako režisér, kdy jsem to musel nakoukat a pak připomínkovat.

Použiji tvá slova – nula zkušeností. Byl to právě ten moment, kdy sis řekl, že vystuduješ režii? Nebo to šlo vedle sebe?
Mě režie možná zajímala vždycky. Pokud si pamatuji, v nějakých čtyřech letech jsem začal chodit do loutkového divadla, pak jsem se pustil do vlastní produkce, a tam jsem byl od uklízečky, režiséra, až po principála, tedy všecko.

To jsi všechno dělal jako dítě?
Tak to je. Byl jsem velmi podnikavý.

Do kterého loutkového divadla jsi chodil?
Bylo to Tradiční loutkové divadlo Zvoneček Jiřího Vorla (otec Tomáše Vorla – pozn. red.), divadlo založil roku 1969. Byl jeden z největších sběratelů marionet. On s nimi opravdu hrál a mě to fascinovalo, protože to byly opravdu loutky z období Matěje Kopeckého. Tam byly originál kusy, které zažily právě tu dobu. A to z nich neskutečně dýchalo. Dokonce i hry, co se hrály, byly národně obrozenecké. Dneska vím, že má nejoblíbenější pohádka byla parafráze o Eurípidovi. To mě v těch čtyřech letech sebralo, že jsem musel mít své divadélko. Hrál jsem dvakrát v neděli, od 14:00 a 15:30 h. Nikdo už k nám potom nechtěl chodit.

To bylo na Žižkově?
Ne, na Lhotce, kde bydlí rodiče. Kdokoli přišel, musel si koupit vstupenku. Dokonce jsem se ještě před školou naučil psát, bylo to dost legrační, protože některá písmenka jsem měl zrcadlově otočené. Bříška jako B a D byly naopak.

Herecké vzdělání jsi získal na Vyšší odborné škole herecké v Michli.
Taková první touha po režii se u mě hlásila právě při absolventském představení v rockové opeře Veslo a růže, kde jsem ztvárnil roli sv. Vojtěcha.
To, že jsem se pak přihlásil na DAMU, zní až neuvěřitelně, ale tři roky poté, co už jsem byl v profesionálním divadle, jsem najednou zatoužil se více vzdělat. Měl jsem pocit, že toho málo vím. Tehdy jsem dostal krásné Brockettovy Dějiny divadla (Oscar G. Brockett – pozn. red.) Prohlédl jsem si obrázky a bylo. Coby z přirozené podstaty lenosti každého člověka jsem si říkal, že to prostě číst nebudu.
Nakonec mě vysoká škola donutila a třeba mi nebudeš věřit, ale skutečně jsem se tím zabýval. Jestli jsem za něco vděčný, tak je to, že mě škola nasměrovala, co kde existuje, co kde hledat. Prostě jsem dostal soupis odborné literatury. Podstata režisérské práce právě z tohoto vychází. Ať dělám jakékoli téma, tak si ho prostě musím nastudovat. V Mladé Boleslavi jsem na podzim dělal inscenaci Mikve. Daný monolog o židovství, který tam je, se nedá obejít. Musel jsem to nějak vstřebat, zabývat se tím, seznámit se s reáliemi. To všechno mě vyloženě baví.

Zajímavě jsi formuloval, že jsi dostal seznam knih.
V podstatě to byla povinná literatura. Jak jsem byl zároveň v angažmá, tak jsem měl pořád pocit, že na mě někdo kouká a čeká, až udělám chybu. Opravdu jsem přečetl všechno, aby mě nikdo nenachytal. Vybavuji si, že jsem všechna ta díla četl takovou rychlostí, že jsem si v hlavě, např. ze španělského dramatu zlatého věku, udělal jednu obrovskou mega hru. Když jsem pak měl vyprávět Lope de Vegu, tak se mi to všechno smíchalo dohromady. Vytvořil jsem takové příběhy, že argentinská telenovela neměla takových kvalit. Ke studiu jsem přistupoval velmi zodpovědně.

Vzpomeneš na své profesory? Kdo z nich ti na DAMU něco dal, nebo případně ne?
Je to těžké. Ne vše je ideální… Jde o to, že něco je profese a řemeslo. To se musí umět ovládat. Základ práce režiséra spočívá v tom, že musíš být přirozenou autoritou, která umí řídit víc lidí. Režisér potřebuje mít nějaké vůdcovství v sobě. Jinak můžeš být sice dokonalý teoretik, ale bude ti to k ničemu.
Nejvíce vděčím za setkání s profesorem Milošem Horanským. S ním jsem se během studia setkal souběžně jako herec na několika inscenacích, např. jsem s ním dělal hry Lofter, aneb Ztracená tvář, Othella, Tartuffe… Samotný proces tvorby byl s ním zajímavý a důležitý. Na škole nikdy neřekl: „Jsi blbý, jak to můžeš udělat?“ Přistoupil k tomu tak, že je to škola, kde je možné dělat chyby. Kde jinde si mohu dovolit chyby dělat než ve škole. V podstatě s námi debatoval. Vděčím mu především za to, že můj názor, který mohl někdy být absurdní až naivní, tak on ho nesnižoval. Snažil se hlavně argumentovat.
Co se týče herectví, tak mně nejvíce dala „diktátorka“ Jaroslava Adamová. Svým přístupem, který byl mladý. Hodně jsme se toho od ní naučili.
Pak můj ročníkový vedoucí Karel Kříž, to byl takový otcovský typ. Nechával nám velkou svobodu. Všechno stavěl na důvěře, nějak to spělo lidsky bez problémů. Každý potřebuje protějšku hlavně důvěřovat. To bylo fajn.

Inscenace Mikve zachycuje ryze ženská témata. Jak se ti do toho vstupovalo?
Přiznám se, že tento typ her mám rád. Dokonce s ryze ženským tématem jsem se coby režisér setkal již podruhé. Předtím to byl Dům Bernardy Alby, realizovali jsme to v tandemu s Pavlem Khekem.
Neprojektuji se do postav ani do jejich jednání. Koukám na to s odstupem. Tím nechci tvrdit, že jsem nějaký chladný pozorovatel.
Samotný text hry je vynikající. Dlouho jsem nečetl tak výbornou současnou hru. Vystupuje v ní osm postav. Všechny jsou výrazné a propletené do sebe a mezi sebou. Pokud by se vyndala jedna cihla, tak se zbytek složí. Velká výhoda textu spočívá v tom, že nepoužívá západní model. Kdy přijímáme impulsy v kině nebo v televizi ze stejných příběhů, jež si umíme dovyprávět.
V případě hry Mikve koukáte na inscenaci jako na detektivku, protože to neumíme domyslet. Autorka má úplně jiné přemýšlení. Bohužel se píše rok 2015. To, co příběh zachycuje, není 15. století. Nezažil jsem dlouho práci, která by byla natolik intenzivní, hluboká. I když jsme si užili hodně vtipů, bylo to také velmi legrační zkoušení. Jo, mít osm hereček na jevišti, včetně dramaturgyně v týmu, a nápovědky, kostymérky, a k tomu ještě různé generace. Vůbec jsem neváhal. Bylo to jedno z nejharmoničtějších zkoušení, které jsem zažil.

Nepřipadal sis jako student zdravotní školy mezi tolika děvčaty?
To nemá komentáře. V podstatě, abych si odpočítával posledních sedm čistých dní, k tomu už nebylo daleko.

Mikve – to je samozřejmě rituální židovská záležitost. V západním světě může název hry působit velmi mediálně. Jednoslovný a tím lákavý. Každý se ptá, co to vlastně je. Ve svém důsledku se jedná o rituální lázeň.
Mikve je jednak samotný akt, dále bazén, ale i celý ten prostor, ve kterém rituální očista probíhá. V podstatě dochází k prolínání do všech významů. Diváci to všechno vnímají jako docela jiný svět. I když se záhy ukáže, že to, co je asi zabalené do jiného balení, se i nás velmi dotýká. Judaismus je plný rituálů. Při vstupu políbí mezuzu (schránka s kusem tóry – pozn. red.). Jejich život je pravidly svázaný, musí je dodržovat. Neříkám, že je to špatné. Něco je naprosto v pořádku. Pro nás je to třeba nepochopitelné, ale na druhou stranu některé problémy nemohou zůstat v anonymitě, nelze je zavřít za zdi domova. Ženy tam prostě chodí do mikve, v podstatě musí, když jsou praktikující věřící. Musí se tam svléci. Najednou se tam cokoli zjistí. Pokud má někdo na sobě stopy od žehličky, tak asi na ní sám od sebe neupadl. Myslím si, že u nás ženy mají třeba také stopy po žehličce, jen to nikdo nezjistí. Není to vidět. A to je jeden z případů. Myslím si, že ta autorka Hadar Galronová to napsala výborně v tom, že není nikdo, kdo by se neuměl v určitou chvíli ztotožnit s nějakou z těch postav. To spektrum je tak široké, že i jako chlap se umím do toho vcítit, být s někým z těch postav empatický. Krásné je, že tam není jediná postava špatná.

Můžeš prozradit, jaké bylo osobní setkání s autorkou? V podstatě jí detailně znáš skrze text, ale ve výsledku jsi ji vlastně neznal.
Viděli jsme se poprvé v divadle. Musím přiznat, že předčila veškerá má očekávání. Jednak je velmi charismatická, pohledná a mladá. Hodně otevřená. Po premiéře se mnou chtěla diskutovat, všechno chtěla probírat. Bylo mi to sympatické. Díky inscenaci jsme mezi sebou neměli žádné bariéry. Za několik dní se ozvala, že by v našem divadle chtěla režírovat. To považuji za největší ocenění. Myslím, že tu byla velmi spokojená. A také dost překvapená. Jednak z přijetí, ale i z organizace všech akcí, kolem premiéry.

Říkal jsi, že ses hodně zabýval reáliemi. Měl jsi nějakého odborného poradce?
Daniela Haslingera, který do Izraele často jezdí. S ním jsme neustále něco kolem textu řešili. Daniel nám přibližoval souvislosti, které jsou pro nás neuvěřitelné. Nechtěl jsem se dopustit nějakého trapasu. Najednou jsem si uvědomil, jak často a hlavně bezduše používáme citoslovce ježíšmarjá, ježíšikriste… Pro nás běžné vyjádření emocí, ale pro věřícího? Až na premiéře se stalo, kdy to žádná z hereček mimoděk nepoužila. Může to vypadat jako banalita, ale přesto může druhého urazit.
Chtěl jsem být absolutně věrný židovskému výkladu a pojetí. Bez této důslednosti by z toho byl nesmysl. Pokud se snažím něco přenést, co se teď děje, protože autenticita je strhující, tak se v tom musím orientovat.
Odjeli jsme na soustředění, kde jsme se věnovali detailům, na což v divadle není čas. Zhlédli jsme zajímavé izraelské filmy. Ani jsem nevěděl, že Izrael má tak zajímavou kinematografii. Hadar dokonce napsala nějaké filmové scénáře. Jeden její film jsem také viděl.

Láká Tě jet se do Izraele podívat?
Musím říct, že poté, co jsem studoval reálie, tak mě ta země dost láká. Hodně by mě to zajímalo.

Chtěl bys tam jet po stopách křesťanství, nebo jako turista?
Nevím. Takto jsem o tom zatím neuvažoval.

Co Tě čeká v tomto roce?
Budeme zkoušet hudební inscenaci, skvělý muzikál – Kabaret. Tam jsem dostal příležitost zahrát si roli Kabaretiéra. Navštěvuji v současné době hodiny zpěvu u Gally Macků. Uvidíme. Jakub Schafer dává dohromady hudbu. Bude to živá kapela na jevišti. Těším se. Premiéra bude 26. února 2016. Sally Bowle bude Alena Bazalová. Věřím, že to bude strhující, protože její energie je prostě úžasná. Režie Mikoláš Tyc, který se poprvé představí v Mladé Boleslavi.

A Tvé další působení?
Divadelní soubor Anfas, se kterým rovněž spolupracuji. Tam máme za sebou premiéru inscenace pro děti Rákosníček a hvězdy.
Po premiéře Kabaretu, protože je občerstvující si odskočit od domácí scény a jsem rád, že tu možnost mám. Budu pohostinsky zkoušet v Divadle v Chebu. Čeká mě tam vynikající současná francouzská komedie - Jméno. Velmi chytrá konverzačka. Předloni jsem tam dělal Cyrana z Bergeraku, takže jsem rád, že budu dělat zase jiný žánr. Občerstvím se od Mladé Boleslavi a zase se budu těšit na domovskou scénu. Je to sice provozně náročné, ale je to na druhou stranu jiný druh energie. Do toho musím plnit své herecké povinnosti v Mladé Boleslavi. Musím se neustále vracet. Jezdím tam a zpátky. Potřeboval bych letadlo. Někdy je to vyčerpávající. Zkouším, ale zároveň hraji.

Stále jsi mladý kluk při síle…
Otázkou je, jak si to budu ještě dlouho říkat.

Můžeš představit soubor Anfas?
Všichni členové jsou profesionální herci, např. Ivo Theimer, Veronika Bajerová, Anička Theimer Suchánková, Svatava Milková, Jarmila Vlčková a Filip Tomsa. Jedna linka, která nás baví, jsou díla klasické literatury. Některé sami dramatizujeme, snažíme se na ně kouknout z pohledu toho, co nás zajímá v 21. století.

Zmínili jsme inscenaci Pod střechami Paříže. Tenkrát jste ji uváděli v Jindřišské věži. Jedno z mála představení, které máš na repertoáru takto dlouho?
Výhoda tohoto představení je, že si žije svým životem. I když jsme asi zestárli.

Jak vnímáš po těch letech interpretační rozdíly?
S Jaruškou Vlčkovou jsme dobře sladění. Příběh má tu výhodu, že je napsaný pro různá období lásky. První zamilování, pak osudové vztahy a nakonec pro ty všechny další lásky.
Z prvního období jsme se již posunuli. Máme jiné pochopení, trošku již úsměvnější. Také jsme už zažili nějaké rány z lásky. To už asi víme, co je. Výhoda je, že je to tak komponované, že ve chvíli, kdy najdeme text nebo písničku, která se nám proto hodí, tak ji můžeme zařadit a něco vyndat a vyměnit. To představení se časem mění. Jenom Linda Winterová je stále stejná. Klavíristka, která vypadá stále stejně. Já už jsem vyměnil za akordeón. Tak si občas žijeme Pod střechami Paříže v různých koutech Čech a Moravy.

www.mdmb.cz

www.petrmikeska.estranky.cz

18.1.2016 11:01:34 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!