zvláštní poděkování
Volný.cz

Tereza Novotná: Nora mi vůbec nebyla sympatická...

Tereza Novotná jako Nora

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Herečka Tereza Novotná (rozená Mikšíková) je rodačkou z Brna, ale místem, kde zapustila kořeny, je Uherské Hradiště. Právě zde si zahrála titulní roli v Ibsenově Noře, a okouzlila komisi Cen Thalie natolik, že ji nominovali mezi tři nejlepší ženské herecké výkony loňského roku. S Terezou jsme se sešly nejprve při pražském hostování Slováckého divadla v Divadle v Dlouhé a poté v den vyhlášení nominací v Národním divadle. Povídaly jsme si nejen o Noře.

  • Na inscenaci Nora jste spolupracovala s režisérem Martinem Františákem. Bylo to pro vás poprvé?
    Ano, s Francinem, jak se mu podomácku říká, jsem spolupracovala poprvé, a doufám, že to nebylo naposledy. Moc ráda bych si to zopakovala!
  • Jak konkrétně se s ním pracuje – je to režisér diktátor nebo dává hercům volnost?
    Já jsem cítila, že mám volnost, a tak jsem leccos nabízela. Jsem spíše intuitivní herečka, a tak asi mnohé věci přišly přirozeně. Dnes si myslím, že pan režisér dobře věděl, co chce, a na některých věcech trval. Také mě upozorňoval na nějaké chyby v mém hereckém projevu., a já se naštěstí už v průběhu zkoušek začala chytat. Je to rok, co jsme tu hru zkoušeli, a mně ještě dnes znějí některé jeho připomínky v hlavě. Protože člověk sám sebe na jevišti nevidí, je dobré, když ho někdo upozorní, aby se poslouchal.
  • Já jsem si při této inscenaci uvědomila, jak aktuální je. I když emancipaci ženy už dnes nebrání společenské konvence, po mnohé ženy je závislost na muži jediným myslitelným způsobem existence.
    Já jsem byla až zděšena tím, kolik příkladů ze svého okolí jsem si pro Noru vybavila. Nedovedu si představit, jaké to muselo být v době vzniku hry, když mi to dnes přijde tak aktuální. Četla jsem některé rozhovory s tzv. zelenými vdovami, a někdy stačilo se rozhlédnout po okolí, aby si člověk uvědomil, kolik žen je na svých mužích tak finančně závislých, že si nedovolí vykročit z jeho područí, a samostatně se rozhodovat. Rozhodně jim to nezávidím.
  • Zajímalo by mě, jaké jste měla na svou Noru reakce. Pro mě byla zpočátku dost nesympatická, jak suverénně mluvila o své kráse, o svém krásném domově. Až postupně jsem začala chápat, že je to její vypěstovaná iluze, obrana proti světu.
    Já jsem poprvé viděla Noru v inscenaci J.A.Pitínského z brněnského divadlo 7 a půl. A přiznám se, že jsem si to představení vůbec nespojila s textem, který jsem dostala k přečtení před naším zkoušením. Říkala jsem si, co je tohle za ženskou? Vůbec mi nebyla sympatická, nechápala jsem, proč dělá to, co dělá. Postupně jsem zjistila, že při zkoušení vůbec nemyslím na to, jaká je. Vlastně ani dnes ji moc nedokážu popsat a navíc, nedokážu určit hranici mezi ní a mnou. Když to představení viděla má kamarádka, řekla mi, že o tom nemůže mluvit, ale že mi to napíše. Pak mi poslala esemesku, kde se přiznala, že jí Nora byla v první půli strašně nesympatická, a nevěděla, zda jí má fandit nebo ne. Až teprve v druhé části v ní ty situace otevřely věci, které v sobě měla zadupané, potlačené... Já jsem si uvědomila, že já k Noře měla podobný vztah – zpočátku jsem ji viděla jako nezodpovědnou ženskou, která si napůjčovala peníze, lže manželovi, předstírá. Ale postupně se mi začala dostávat pod kůži, a já ji začala chápat. A vždycky to s ní na jevišti prožívám. Dozvěděla jsem se, že se tohle děje spoustě divaček. Na jedné oslavě se sešlo asi pět známých, které představení viděly, a tak se o něm začaly bavit. A situace ze hry jim okamžitě evokovaly něco z jejich vlastního života. Myslím, že právě tohle lidi na představení baví.
  • Pro mě je tam jedna velmi působivá věc – jak Helmer Noru chytí, ona vždycky ztuhne, jako by se z ní stala figurína nebo panenka. Vzpomenete si, jak to vzniklo?
    Bude to znít možná neuvěřitelně, ale přesně u tohoto okamžiku nikdo neví, jak se to tam ocitlo. A já teprve z fotografie a ze záznamu pochopila, co lidí myslí tím, když říkají, že mě tam kolega „přemisťuje“. Je to vlastně moje spontánní reakce, že zpevním tělo, když mě někdo chytí. Takže jsem to udělala nevědomky, ale pan režisér asi věděl, co dělá, když nám takovou situaci připravil. Tohle je pro režiséra Františáka hodně specifické, že dokáže vytvořit atmosféru, kdy mu herci absolutně věří a reagují spontánně, aniž by přemýšleli, jak to bude působit. Alespoň u mě to tak je. Baví mě pracovat tímto způsobem, když můžu být sama sebou, můžu hraní nechat na své intuici, odevzdat se, důvěřovat kolegům a režisérovi. A jednotlivé části mozaiky se tak postupně poskládají do celku, který funguje.
  • Jste z rodiny sportovce (pozn.otec byl profesionální cyklista), takže je pochopitelné, že jste se od dětství věnovala sportu. Jak se do toho dostalo divadlo?
    Já jsem měla v dětství a mládí spoustu aktivit, tančila jsme ve folklórním souboru Valášek, střílela jsem z luku, a taky jsem začala chodit do dramatického kroužku. Naši mi v ničem nebránili, vybírala jsem si aktivity sama. A když jsem pak v sedmé třídě oznámila, že chci jít na konzervatoř, nechali to na mně.Když se ptáte na ty geny, tak je tam patrně kousek od každého z rodičů. Ze strany maminky byl velký základ v ochotnických hercích. Už jako malá jsem si prohlížela nádherná stará alba, kde byly fotky z ochotnických představení, v nichž hráli moji předci. Hrála moje prababička, dokonce ji v jejích 38-40 letech lanařili do Mahenky, ale ona zůstala raději na vesnici u ochotníků. Hrál i dědeček, který mi často vyprávěl o tom, jak zkoušeli Strakonického dudáka a Tvrdohlavou ženu, jak napovídal a jak hrál. Tatínek si zase jako dítě párkrát zahrál v Mahenově činohře a sbíral ceny na recitačních soutěžích.
  • Jak jste se dostala do angažmá v Uherském Hradišti?
    Odmaturovala jsem ve 4. ročníku konzervatoře, a v 5.ročníku přišlo oznámení o konkurzu do Uherského Hradiště.S kolegou Davidem Vaculíkem jsme se tam vypravili, přijali nás, a tak jsme se tam oba odstěhovali. Já jsem zůstala tři roky, pak jsem odešla na zkušenou do Moravského divadla do Olomouce, kde jsem měla tvrdší divadelní život. V Hradišti role samy přicházely a bylo jich hodně. V Olomouci už bylo třeba se o ně prát. Angažoval mě tehdy Peter Gábor, ale s příchodem nového šéfa Václava Klemense se soubor hodně změnil. A mně neprodloužili smlouvu. A tak jsem zaškrábala na dveře v Hradišti, abych se mohla vrátit. Rok jsem dělala inspici, protože jiné místo nebylo, a postupně znovu začínala hrát. Takže znám to divadlo z různých stran. Ale říkám si, že všechno asi bylo tak, jak to mělo být.
  • V Olomouci jste prý pracovala s handicapovanými...
    Už v Brně na konzervatoři jsem pracovala s nevidomými, pomáhali jsme jim při jednou představení o barvách. Pak jsem se s těma děckama hodně sblížila, a zůstalo to ve mně. Když jsme pak byla v Olomouci, a měla najednou více volného času a zároveň jakýsi pocit marnosti a pochybnosti, zda má práce má smysl, dostala jsem kontakt do denního stacionáře ve vesnici nedaleko Olomouce. Tam jsem dělala s postiženými dětmi dramaťák. Hodně mě to bavilo, a navíc jsem měla pocit, že to má smysl, jistotu, že je to potřeba. Tohle někdy u divadla schází. Do dneška, když si na to vzpomenu, mě to nabíjí kladnou energií.
  • V Uherském Hradišti jste si zahrála spoustu různorodých rolí. Která je pro vás ta NEJ?
    Jednoznačně Laura ve Williamsově Skleněném zvěřinci. Ta mi byla hodně blízká, byla to moje srdeční záležitost. Tam jsem mohla zúročit i svou zkušenost z práce s postiženými, zkrátka se mi to tam spojilo.
  • Hrajete často i pro děti. Jak vidíte dětské publikum?
    To je pro mě zase dobíjení baterek. Dětská radost, a to jak mé dcery, tak i malých diváků, má v sobě velkou energii. Navíc je pro mě zábavné děti pozorovat, těší mě jejich reakce, jak umí jít s příběhem, a jak nic neodpustí. Ale musím přiznat, že potřebuji i to večerní publikum. Je to zase jiný pocit, jiná energie.
  • Během své kariéry jste si zahrála i v několika muzikálech. Jaký vztah k nim máte?
    Pro mě je to málo opravdový žánr, takový umělý. Obdivuji, když je někdo tak všestranný, že to opravdu umí, kdy všechno do sebe zapadá. Já sama jsem se poprvé potýkala s velkou muzikálovou rolí v My Fair Lady. Mrzí mě, že jsem v ní hrála tak brzo. Dnes bych na to asi byla stará, ale už bych trošku věděla, co s tím... Ale pokud jsme mluvili o Noře, tak se mi do jisté míry spojuje s Lízou. Obě procházejí velkým přerodem, sebeuvědoměním. Je to velká cesta postavy. U Lízy jsme měla trochu problém, že zpočátku měla mluvit, „jak jí zobák narostl“, ale ve zpěvu byl ten jazyk najednou úplně jiný. Zkrátka, mám raději psychologické věci, jsou pro mě zajímavější.
  • Jak to vypadá, v Uherském Hradišti jste už zakotvila natrvalo?
    Ano, máme tam domek, a už jsme se na něm dost nadřeli. Tam je středobod našeho žití a odtud vyjíždíme do světa. Oba jsme s manželem potřebovali zapustit kořeny, a našli to správné místo. Máme zahradu u domu, les za domem, kolem obrovské louky. Když jsem byla na mateřské, tak jsem moc nemusela hledět na parádu, protože jsem potkávala jen srnky a zajíce. Rádi taky jezdíme s manželem na kole.
  • To mě nepřekvapuje. Bylo by divné, kdybyste nejezdila na kole...:-)
    To by bylo opravdu divné. Navíc - manžel je taky cyklista, seznámili jsme se na cyklistickém soustředění. Jezdil do třiceti let profesionálně v Rakousku. I když mě maminka varovala, že si nikdy nesmím vzít sportovce, tak jsme se tomu nakonec nevyhnula. :-)
  • Oba pracujete v divadle?
    Ano, já na scéně, a můj muž má v pronájmu bary. Říká, že on nalívá hercům a divákům, a já je bavím.
  • Máte teď před sebou nějakou novou práci?
    Měla jsem zkoušet s režisérem Bellanem Peklo v hotelu Westminster, ale premiéra vychází zrovna na vyhlášení cen Thalii, takže jsem dostala volný turnus. Chci toho využít, že si vyjedeme na hory. Ale mám poměrně dost hraní, takže nevím, jestli to zvládneme.

    3.2.2014 16:02:10 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory
  • Časopis 32 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Hudební rozhledy

    Časopis 32 - sekce

    LITERATURA/UMĚNÍ

    Příběhy filmových legend: Chaplin a Ford

    John Ford

    Sydney Chaplin – ve stínu bratra
    Na počátku byl slavnější než Charlie, brzy se však stal "tím druhým" celý článek

    další články...