zvláštní poděkování
Volný.cz

Martin Havelka jako autentický Salieri

Pavla Ptáčková a Martin Havelka

autor: Scena.cz   

Na prknech Městského divadla Brno se střetává genialita s průměrností v inscenaci Petera Shaffera Amadeus již od května roku 1998, tehdy inscenaci z výtečného překladu Martina Hilského inscenoval kmenový režisér Zdeněk Černín. Do titulní protikladné dvojice Salieriho a Mozarta obsadil Martina Havelku a Romana Vojtka. Autor výpravy Jan Dušek nabídl jednoduchou scénu zejména v případě bydlení obou protagonistů, která kontrastuje s graciézností divadelního nebo palácového prostředí. Na choreografii tanečních a pohybových čísel se podílel Jiří Kyselák.

Režisér Zdeněk Černín v úvodu inscenace využil celé hlediště. Z obou stran vbíhají Vídeňané a pokřikují na sebe události a novinky podobně jako kameloti. Uprostřed jeviště sedí zahalen Antonio Salieri. Po jeho monologu, z něhož plně prýští duše rozervaná závistí, se záhy představí energický živočich - Mozart. Postupně se odvíjí příběh, kdy se představí divákovi panovník Josef II. a jeho dvůr v čele s oficiální suitou – komořím, ředitelem císařské opery, prefektem knihovny a dvorním kapelníkem.
Velká odvaha inscenovat dílo s živým orchestrem a živě interpretovanými vokálními čísly se režisérovi vyplatila. Nejenže vsadil na „nejtklivější“ a nejcharakterističtější árie – mimo jiné z děl Únos ze serailu, Figarova svatba a Kouzelná flétna. Těchto partů se na výbornou zhostili Yvetta Tannenbergerová, Igor Ondříček a Markéta Sedláčková. Navýsost královsky zněla árie Královny noci v podání Libuše Bartoškové.

Ve výkladu vyzdvihl Černín zejména Salieriho. Upozadil jeho střetnutí s Mozartem. Pouze v časových skocích vyzdvihuje některé nejzajímavější události, např. smrt Mozartova otce, komponování Únosu ze serailu apod. Salieri dostává ve své malosti ďábelskou podobu. Martin Havelka této postavě dokázal vdechnout maximální autentičnost. Od téměř civilního pohrdání až k systematickému „miloučkému“ ponižovaní onoho živočicha. Roman Vojtek coby Mozart si našel správnou cestu ke skladatelovu smíchu a ztřeštěnosti. Bohužel na 75. repríze se již projevil nedostatek jisté jiskrnosti. Z Konstance Weberové místy čišel chlad. Svůj vrch dokázala Pavla Ptáčková nabídnout v dialogu se Salierim.

Téma vztahu dvou konkurentů je nadmíru aktuální i dnes bez ohledu na profesi, v níž dojde ke konfliktu. Salieri sice plně odsuzuje „živočicha“ Mozarta, ale kdo z nich dvou je vlastně živočich toužící po oběti toho druhého. Dle zákonů přírody – přežije silnější a když nemá sílu v hudbě je potřeba si vypomoci i jinak… Živočichu Salieri.
Psáno z reprízy 12. března 2004.

17.3.2004 14:03:23 Josef Meszáros | rubrika - Recenze