Scéna.cz 

Konec Klementajn v Akropoli

Existuje divadelní kategorie, jíž se neoficiálně říká „divná“. Právě takové je divadlo, které nabízí divákům Kolonie, ženská skupina, jejíž součástí jsou režisérka Lucie Ferencová, scénografka Jana Hauskrechtová a performerky Jindřiška Křivánková a Jana Kozubková. Můžete si být jisti, že u většiny jejich produkcí nepochopíte, proč se to jmenuje tak, jak se to jmenuje, a ani to, co se vlastně na scéně odehrává. Ale můžete si být zároveň jisti, že vás ta podívaná nenechá v klidu. Je prostě fascinující, tak jako Dalího Hořící žirafa nebo Rozteklé hodiny či jako Magrittovy obrazy, v nichž je zároveň den i noc. Ten pocit je nepopsatelný, stejně jako je nepopsatelný žánr stojící někde na pomezí mezi snem, psychedelickým blouzněním a mediálně zkreslenou skutečností. Ovšem, k surreálnu snových představ to má vždycky nejblíže, i když performerky do svých produkcí zároveň vkládají až infantilní dívčí rozhihňanost, s níž se tážou někdy na úplné blbiny a někdy na zcela zásadní filozofické otázky.

Tedy po Lovcích, variaci na tragédii oddělení ega a alterega (či osud sester Válových), a po Body Present (variaci na film Cléo od pěti do sedmi, ale zároveň příběh dnešních modelek, které se zuby nehty brání tomu, aby se z nich staly jen neživé loutky) je tu oratorium KONEC KLEMENTAJN. Bůhví proč se to tak jmenuje. I když mě samozřejmě napadlo podívat se na text originální australské písně o Klementajn, která je opravdu hodně morbidní a hodně postmoderní, a klidně by jako inspirace posloužit mohla.

Mám ovšem pocit, že inspirací může být téměř cokoli. Z kotlíku, v němž se vaří show těchto dvou performerek, bublá ledacos a vůní je nepočítaně. Koketují s archetypy, populárními trendy, rituály, vztahovými vzorci, rozostřením genderových rolí, banalitou i vysokou filozofií. Zaslechneme tu řvoucí pop-music se srdceryvnými „hlubokými texty“, nad nimiž kroutí hlavou sám Carl Jung, resp. jeho podobizna blikající na čele bizarní bicí soupravy, složené z nejrůznějších neuvěřitelných součástí. Ale počáteční, svou intenzitou téměř nesnesitelné vřískání do mikrofonu za doprovodu intenzivní rytmiky se vzápětí změní v jakousi až dokonalou lesní idylku, s postavou s jelení maskou na hlavě v pozadí (že by pohanský Bůh?), a umělohmotnou zářivou trávou v popředí, na níž se dvojice postrkuje a „hněvá“ téměř jako v prvorepublikovém filmu. Poté jsme svědky jarního rituálu, kdy dívky společně rozsévají semena, která vesele létají na hlavy diváků... Ale překvapení není konec, ve vlnách se objevují stále nové, někdy šokující podněty, ať už je to maskování, odhalování, či dokonce nahá těla, pomazaná blátem, vrhající se vpřed proti stěně a zanechávající na ní stopy obrysů těl. Společně s performerkami můžeme prožívat zázrak experimentu, naprosté svobody, kde žádný nápad není k zahození, ale k vyzkoušení. A přece v té veselosti a volnosti prosvítá chvílemi osamělost a ztracenost ve světě, banalita a hloupost informací, které nás zahlcují, rad, jak žít, které se ukážou směšnými. Ten nepřetržitý proud nápadů se ale roztéká mezi prsty a deformuje. Jindřiška a Jana nám nabízejí mnoho podob světa. Ale je to, jako bychom nořili ruce do tekuté želatiny, která je neuchopitelná, roztéká se nám mezi prsty a nedrží tvar. A na závěr nás znovu zhoupnou jako v psychedelickém snu - po varietním rozsvícení a pestrém blikání celé scény zůstává omračující, nesnesitelné bílé světlo. Konec nebo začátek?

Zážitek je to opravdu unikátní, a jistě jej nepřijme každý. Pro diváka, který má rád experimenty, a hledá v oblasti divadla (a jeho kombinaci s dalšími druhy umění) něco nového, je tím pravým. Nepojmenovatelnost tvaru spočívá v pozoruhodně novátorském uchopení časoprostoru, ale také v mnohých dovednostech obou performerek, které sice jen tak „blbnou“, ale je vidět jejich disponovanost v nejrůznějších typech umění, ať už se jedná o pohyb, tanec, pantomimu, herectví, zpěv, atd. Na rozdíl od mnohých nepřistupují k tématům, které zpracovávají, se smrtelnou vážností a ambicemi „dělat umění“, ale se zvědavostí, hravostí a notnou dávnou černého humoru. Dáváme-li pozor, zjistíme, že se rozhodně nejedná jen o banální zábavu. Mezi řádky můžeme přečíst mnohé, co trápí většinu z nás, ve společnosti, v níž není snadné se vyznat, ve vztazích, které jsou nejasné, ve světě, kde nám neustále něco hrozí.