zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Dotkni se vesmíru a pokračuj

O.Pavelka,D.Matásek,S.Rašilov a A.Švehlík (Foto: P. Neubert)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

I v nové sezóně pokračuje dramaturgická řada „divných“ her na Nové scéně pražského Národního divadla. Potěšilo, že tentokrát představila dramaturgie původní českou hru matematicko-dramatického mága René Levínského. Jeho hry dobře znají příznivci amatérských jevišť. Jeho jediným titulem, který až dosud pronikl na profesionální jeviště, byla hra Ještě žiju s plácačkou, věšákem a čepicí. Levínský využívá ve svých hrách spletité kombinace vysoce odborných výrazů a naprosto banálních situací a hlášek, svérázného humoru, absurdity a ironie.

Jeho hry doslova bublají až marnotratným množstvím nejrůznějších zásadních témat. A jejich škála sahá od nejpřízemnějších banalit a zdánlivě samoúčelných ornamentů po nejhlubší existenciální problematiku, tajemství lidského života a našeho propojení s vesmírem. Je to svérázný způsob vnímání světa, který divák může, ale nemusí přijmout. Ale když se pokusíme nahlédnout za oponu humorných situací a křiklavých odkazů k nejrůznějším pop-kulturním ikonám, zjistíme, že to vlastně až taková legrace není. Jakoby mezi řádky glosuje Levínský tragikomický osud lidstva, způsobený především jeho bláhovostí a neustálou sebedestruktivní energií. V jistém smyslu Levínského přístup připomíná ambivalenci Stoppardových her. Jejich společné poselství by mohlo znít: Snažte se, o co chcete, myslete si, co chcete, svět stejně funguje po svém nezávisle na nás… Levínského text je plný hádanek, které začínají už u názvu. Podivnost titulu Dotkni se vesmíru a pokračuj, je špatným překladem počítačového pokynu Press Space and Continue… A právě název tak nabízí určitý klíč k pochopení principu hry (protože ono to vlastně všechno je velká HRA), kde významy věcí poznáváme jen přibližně, a nejrůznější signály si interpretujeme po svém – většinou nesprávně. Barvitý Levínského text stojí za to si přečíst, neboť jevištní interpretace jeho vyznění nutně zkreslí. V tomto případě se do značné míry liší rámec příběhu. V textu je rámovan surrealistickými představami, zatímco v inscenaci je využito zcela jiné symboliky (v druhém plánu tu v realisticky pojatém 3D parku za skleněnými okny promenují starci a mladé sexy dívky, a chvílemi se pozadí promění v nekonečný vesmír).
Základní linie příběhu se odvíjí v laboratoři Ústavu chemické ekologie, u zdejšího automatu na kávu, a chvílemi též doma u hlavního hrdiny, biochemika Bohumila Plánovského. V centru pozornosti stojí objev, který učinil Plánovský společně se svou doktorandkou Suchemou, totiž nalezení jistých souvislosti v DNA a možnost manipulace s ní. Prozatím pouze na vzorku lišaje tabákového, ale proč by to koneckonců nešlo vyzkoušet na lidském vzorku? Zvláště, když k tomu vědce nenápadně inspiruje novodobý Mefisto, kamarád z dětství, jinak též lingvista a matematik Adam, který údajně objeví v genomu řadu Božích vzkazů. Do vědeckého bádání, které vypadá současně jako seriózní práce a zároveň jako naprosto fantaskní ptákovina, vstupují navíc nejrůznější osobní i pracovní zápletky, které situaci na jedné straně banalizují, a zároveň až do nepřehledna komplikují.

Režisér Jan Frič, který většinou ve svých inscenacích nabízí velmi komplikovanou změť fantasmagorických obrazů, se v tomto případě až nečekaně zkáznil. První část představení je vedena v lehkém tónu konverzační komedie, s jasně střiženými různorodými figurami vědců, jejich denními zvyky, vtípky i osobnostními zvláštnostmi. Vše společně se scénografem Nikolou Tempírem zasadili do jakého moderního akvária, laboratoře s prosklenými zdmi. A tak si můžeme připadat podobně jako lidé, kteří se míhají na horizontu a nahlížejí dovnitř. Takže máme pocit, že se veškeré dění v laboratoři odehrává přímo na veřejnosti. Kostýmy Petry Vlachynské stavějí proti obyčejnosti, a chvílemi až jakési ucouranosti každodenního oblečení a laboratorních plášťů vědců extravaganci v kostýmech u žen, komparsních postav v druhém plánu či v teatrálnosti obřadu udělování anticen spolku Sisyfos. Nervní hudba Jakuba Kudláče přesně diagnostikuje proměnlivost nálad na jevišti, stejně jako light design Martina Špetlíka, který vhodně doplňuje střídání atmosféry a dodává v důležitých momentech prostoru magičnost.
Stejně jako u předchozích kousků na Nové scéně se i zde daří překvapivé herecké proměny. I když základem je minimalismus v hereckém projevu, až „neherectví“ na jedné straně – střízlivě přesné charakteristiky vědeckých typů Davida Matáska, Ondřeje Pavelky, Aloise Švehlíka a Jiřího Štěpnička jako zástupců starší generace vědců, na druhé straně je tu nezbytný „sexy“ exhibicionismus mladších kolegů – Igora Orozoviče, Jana Bidlase či staré-mladé oddané doktorandky Pavlíny Štorkové. Jako třetí vrchol jsou tu lidé z vnějšího světa, podivní jiným způsobem: hippie matematik a lingvista Adam v interpretaci Saši Rašilova či dvě žen, viděné nemilosrdným mužským okolím jako slepice – totiž novinářka Svatava Jany Janěkové ml. Či JUDr. Plánovská Martiny Preissové. Jako celek je to fascinující přehlídka toho, co obnáší výkvět lidského rodu v kostce… V druhé polovině je lehký konverzační tón jakoby natažen do krajnosti ad absurdum, a pravděpodobné situace a pravděpodobné myšlenky se dostávají do sci-fi roviny. Máme pocit, jako bychom nahlíželi přes bláznivé brýle do virtuální reality, kde je možné cokoli. Přitom je zajímavé, že za tím vším, jakkoli to působí bláznivě, daří se tvůrcům jen jakoby mimochodem upozorňovat na podstatné otázky lidské existence, nebezpečí, které lidstvu hrozí, protože v neustále touze dojít dál porušují veškeré etické hranice a jsou ochotni ve jménu pokroku zničit sami sebe i své okolí.

Levínského hry, jakkoli nemusí být širokému okruhu publika zcela srozumitelné, rozhodně na repertoár naší první scény patří.

14.11.2016 13:11:17 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 12 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Asociace profesionálních divadel České republiky

Články v rubrice - Recenze

Autorka - označuje a provokuje

P. Oubram, E. Brumovská a P. Honzík (Autorka)

Jihočeské divadlo České Budějovice uvedlo v rámci přehlídky Jižní spojka další titul. Tentokrát na scéně NoD o ...celý článek



Časopis 12 - sekce

LITERATURA/UMĚNÍ

Výtvarné tipy 11. týden

Svědkové času

Chettinadské paláce – kulturní dědictví Indie
Impozantní sídla s majestátní architekturou a vynikajíc celý článek

další články...