Scéna.cz 

Z mrtvého domu - Špinar pracuje s metaforou koncertní síně a hudebníků

Operu Leoše Janáčka Z Mrtvého domu v novém nastudování Národního divadla jako operní režijní debut Daniela Špinara a v hudebním nastudování dirigenta Roberta Jindry můžeme hodnotit převážně kladně a jako výrazný umělecký počin, který rozhodně stojí za to shlédnout.
Nejdůležitější na opeře je zpěv a hudba a my konečně můžeme po delší době vidět na prknech Národního divadla hlasově i herecky vynikajícího Štefana Margitu v roli Luky Kuzmiče. Gorjančikova zpíval František Zahradníček, negramotného Tatara Aljeju Čech s italským příjmením, v ND debutující mladý tenorista Michal Bragagnolo.

Jediné, avšak dost podstatné, co se dá celému zpracování vytknout, je jakýsi nepochopitelný vizuální posun od utrpení v omské káznici, o kterém píší Dostojevskij a Janáček, ke gay orgiím v zašlém koncertním sále v choreografii Radima Vizváryho v první části a příliš hezké kostýmy a prostředí jako v koncertní síni v části druhé. Scéna Lucie Škandíkové a kostýmy Ivy Němcové jsou jednoduché, obzvláště ve druhé části to mužům ve fracích moc sluší – na prostředí a osoby, které mají zpodobňovat trpící sibiřské trestance, kteří pozbyli poslední zbytky lidství, jim to sluší až moc … Jediných pár minut utrpení v celé inscenaci zažijeme, když po příchodu zmlátí někde za scénou dozorci Gorjančikova a on se doplazí zkrvavený na jeviště.

Opera je režijně rozdělena na dvě výrazné části – v první trestanci nastoupili jako úklidová četa v modrých montérkách s košťaty, vědry a pohazují si s modrými odpadkovými pytli. Místo strádání v sibiřské trestnici u řeky Irtyš se vesele baví, nesrovnalosti a prohřešky mezi vězni se řeší sexem či hromadným znásilněním, které ale v této režii a choreografii nepůsobí jako nedobrovolné nebo zraňující, stačí pohlédnout představitelům do spokojených rozesmátých tváří. Tak podobně to asi může vypadat v gay clubu Alcatraz na Žižkově. Tento dojem se akcentuje příchodem mimů, které zdobí na hlavách spodky namísto paruk a údajně mají zosobňovat touhu vězňů po ženách… zde to spíše vypadá na touhu mužů po mužích. Hrají divadlo, baví se vesele – zde je to na místě, mají Janáčkem předepsaný „prazdnik.“ Další skupinka hraje na košťata jako na pomyslné kytary. Pobyt v káznici vypadá jako jedna velká party. Dá se to pochopit tak, že lidé si zábavu najdou všude a přežití v extrémních podmínkách vyžaduje jistou míru optimismu a odstupu od reality. Do toho pár jednotlivců - vězňů zazpívá delší árie o svých osudech, vysvětlují motivy, které je vedly ke spáchání zločinů. Nesvobodu zde představuje polámané koncertní křídlo jako symbol zraněného orla toužícího vzlétnout.

Druhá část je poměrně statická. Je tu popisován osud dívky Akulky, která byla neprávem pošpiněna Filkou Morozovem, a proto ji provdali hluboko pod úroveň za Šiškova (výborný výkon zde podal slovenský barytonista Pavol Remenár). O svatební noci se ukázalo, že stále byla panna, přesto si její manžel nechal nakukat, že se mýlí a dívku ze žárlivosti zabil. Nyní sedí v jednom lágru s tím, kdo dívku pohanil. Nešťastný Akulčin osud ztvárňuje v němé roli tanečnice Jana Vrána, a přestože tančí téměř nahá, je to zajímavé, nikoliv hezké na pohled. Tančí, jakoby její tělo bylo napůl paralyzováno obrnou, choreografie naznačuje, jak křivé obvinění dokáže člověka ochromit a zničit. Tanečnice nastupuje v rudé róbě, kterou jí Luka Kuzmič alias Filka Morozov v jedné osobě pomáhá svléknout, poté je oděna už jen ve vysokých anti-erotických tělových kalhotkách s obnaženými ňadry. Gorjančikov je osvobozen a vrací se domů. Uprostřed salónu stojí již „uzdravené“ koncertní křídlo, které nakonec odlétá za vytouženou svobodou.

Pojetí opery je to novátorské, režijní nápady neotřelé, tak trochu surrealistické… pěvecky dobře obsazené, hudebně dotaženo i použitím opravdových řetězů, jak to předepsal Janáček. Trochu mě mrazí z představy, že takto pojatý „Mrtvý dům“ plný zločinců a sexu na nekonečné party by mohl být alegorií na naši politickou či kulturní scénu zde se ovšem na rozdíl od Špinarova pojetí občas dostane do hlavní role i nejedna dámská představitelka.

Leoš Janáček: Z mrtvého domu, Národní divadlo Praha, premiéra 14. května 2015; psáno z 3. představení 22. května 2015 Dirigent Robert Jindra; Režie Daniel Špinar; Scéna Lucia Škandíková; Kostýmy Iva Němcová; Choreografie Radim Vizváry; Orchestr Národního divadla; Sbor Národního divadla.
Osoby a obsazení: Gorjančikov – František Zahradníček; Aljeja – Michal Bragagnolo; Luka Kuzmič alias Filka Morozov / Opilý vězeň – Štefan Margita; Malý vězeň / Kovář – Pavel Švingr; Placmajor / Duchovní – Jevhen Šokalo; Stařičký vězeň – Jan Markvart; Skuratov / Velký vězeň / Hlas za scénou – Josef Moravec; Kuchař – Karel Drábek; Poběhlice – Štěpán Eliáš; Šiškov – Pavol Remenár; Stráž – Jiří Hruška; Don Juan / Brahmín / Čekunov – Jiří Brückler; Šapkin / Kedril – Ondrej Šaling; Mladý vězeň / Veselý vězeň / Čerevin – Václav Lemberk; Tanečnice – Jana Vrána.

www.narodni-divadlo.cz