Scéna.cz 

Desh Akrama Khana

Závěrečné představení festivalu Tanec Praha 2013 ve Státní opeře - proslavené sólo Desh (v bengálštině domov, domovina) stejně proslulého britského tanečníka a choreografa Akrama Khana trvá 80 minut, avšak jeho vytváření zabralo takřka dva roky. O okolnostech vzniku natočil režisér Gilles Delmas dokument Šest období, který se v červnu objevil na plátnech několika českých kin, ale některé zajímavosti doplnil sám Akram Khan na tiskové konferenci hned po svém příletu do Prahy 2. července. V bezpočetné řadě článků v superlativech hodnotících a rozebírajících dílo, stojí společné všeobecné konstatování o základním tématu - o návratu k vlastním kořenům prostřednictvím hledání poměru k otci. Akram Khan prozradil, že v tom, co kdy dělal, se nějakým způsobem zrcadlil jeho vztah k matce, a tak tomu mělo být i v případě Deshe.

Nedlouho před premiérou jej ale autorka příběhů Karthika Nair obvinila ze lži - o matku jde jen zdánlivě a v podtextu se skrývá postava otce. Představení bylo přepracováno a otec vynesen z "podvědomí" do světla ramp. Počáteční scéna na otcově hrobě ovšem komplikované poměry mezi otcem a synem prvotně nijak nevylepšila, nicméně v dalším průběhu se otcův názor proměňoval až nakonec představení přijal pozitivně. Akrama Khana trápil podobný generační problém jako nesčetné imigranty v různých částech světa. Rodiče - především otcové - jsou ještě silně zakotveni v tradicích země, odkud do nového domova přišli, zatímco jejich děti již vyznávají kulturu země, kde se narodily a nechtějí se lišit od svých "domácích" vrstevníků. Rodina Akrama Khana přišla do Anglie z Bangladéše a Akram Khan s přibývajícím věkem- dnes je mu 38 a novou rolí otce - má malou dcerku - stále více cítil potřebu porozumět svému otci a zemi svých předků. V Akramově multimediální inscenaci probíhá konfrontace obou světů na různých úrovních. Jádrem je přirozeně fyzické vyjádření, které je neseno přes nejrůznější situace svébytnou estetikou. Akram Khan přiznává školení v indickém klasickém tanci kathaku. Klasický tanec přirovnává k zářivé ploše zrcadla, kterému zasadil ránu a jehož vybroušenost a čistota byly zdeformovány a rozbity. Život země Bangladéš je ovlivňován vodou - monzunovými dešti a řekami, které se dokáží hrozivě rozvodnit. A tak se také jeví Akramův pohyb - rozlévá se, ustupuje, stoupá a klesá, vibruje v omamném víru, vznáší se na křídlech vodních ptáků. V realitě nenápadný a nepříliš vysoký muž není ztracen a obsazuje a naprosto zaplňuje svou charismatickou přítomností rozlehlé jeviště Státní opery. K "tanečním" aktivitám jeho těla se zcela přirozeně a nenásilně váží hrané pantomimické úseky - např. scéna se starým kuchařem na venkově a dialogy, kde rozmlouvá se svým otcem a dcerou . Ke zvukové kulise vedle mixu melodií Jocelyn Pook patří městský ruch, pouliční demonstrace nebo hlasy jeho bangladéšských synovců a neteří. Stejně dokonale propracován je vizuální design (Tim Yip a Michaela Hulls) - od světla lampy v temnotách po mlhavý šedomodrý vodní tón a oranžovo okrové valéry slunce přes zvláštní rekvizity - např. malou a velkou bílou židli, kde se odehrává stínové divadlo. Prodírání se závěsy z pruhů, které se rozechvívají sebemenším pohybem, zdvihají se a klesají ve zvláštním nasvícení jako padající déšť. Naprosto jedinečným momentem je "pohádka" o sběrači medu. Animovaná cesta džunglí po řece s vlnami, stromy, jejichž koruny se ohýbají ve větru a dešti a které ubíhají kolem na břehu, šplhání do jejich vrcholků, roj divokých včel i setkání se "světelným" slonem. řestože, jak prohlašuje, se zde Akram Khan vydává do temnějších zákoutí než je v jeho stylu, pro odborné i laické publikum se Desh stal přímo zjevením. Akramu Khanovi se podařil neuvěřitelný čin - vedle prestižní Ceny Laurence Oliviera za Nejlepší taneční výkon roku 2012 získal ještě něco pro něj možná mnohem důležitějšího - uznání svého otce. Pražské publiku se mu odvděčilo 4. července ve Státní opeře dlouhotrvajícím aplausem ve stoje...