Scéna.cz 

Poslední koncert s Ódou na radost

78. sezóna Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK byla úspěšná mimo jiné díky páteřní dramaturgické linii – soubornému provedení symfonií Ludwiga van Beethovena. Ne náhodou na závěrečném koncertě, ve dnech 26. a 27. června 2013, zazní poslední z nich, devátá.

Ve snaze o zvýšení komfortu pro posluchače využije FOK na obou závěrečných koncertech elevaci druhé poloviny sálu. Řady druhé poloviny hlediště budou postupně zvýšeny.

Začátek koncertu bude patřit současnému estonskému autorovi Arvo Pärtovi (1935) a jeho skladbě Concerto piccolo na B-A-C-H pro trubku, smyčcový orchestr, cembalo a klavír, která zpracovává čtyřtónový motiv odvozený ze jména Johanna Sebastiana Bacha. V roli sólisty se představí trumpetista Marek Zvolánek.

Vystudoval hru na trubku Pražské konzervatoři u profesora Antonína Vaigla. Své vzdělání si rozšířil u Hanse Ganche, profesora Salzburského Mozartea, a Konradina Grotha z Berlínské hudební akademie. Již v 18 letech se stal členem Česke filharmonie, kterou v té době řídil Václav Neumann. Jako sólista vystupoval na festivalech Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj s předními českými orchestry. Od roku 2006 je členem prestižního souboru Ten of the Best, který je složen z deseti trumpetistů vybraných z celého světa. V roce 2004 vedl mistrovskou třídu v japonské Ósace a ve stejném roce byl uveden do rozhlasové sítě Euroradia EBU přímý přenos jeho vánočního koncertu. V současné době působí Marek Zvolánek jako sólotrumpetista v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK a v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu.

Symfonie č. 9 d moll op. 125 LUDWIGA VAN BEETHOVENA (1770–1827) znamená hudební uzavření epochy klasicismu. Zároveň jako první vnesla do symfonického formátu lidský hlas, a tím otevřela epochu novou, zcela v duchu doby, v níž bylo básnické slovo ideovým mluvčím společenských změn. Tím „slovem“ je báseň Friedricha Schillera Na radost z roku 1785. Beethovenovo zhudebnění nebylo první, originální však byla jeho volba pouze první a třetí strofy a části druhé a čtvrté. Základní myšlenka básně tak dostala výraznější kontury. Svou volbou předurčil skladatel příští proměnu Schillerovy básně v hymnus bratrství mezi národy a tak byla óda Na radost chápána již v první polovině 19. století. Symfonie měla premiéru v květnu 1824 ve Vídni, o tři roky později zazněla poprvé v Praze v provedení orchestru Pražské konzervatoře. V roce 1842 dílo zhodnotil Anton Müller v pražském deníku Bohemia: „Nová symfonie je, pochopíme-li její ideu, nejdůslednější a nejvýznamnější Beethovenovo dílo, dílo skladatele, jenž se s pláčem musel sám vyloučit se svazku radujících se a poté, co svá hudební díla už sám nemohl slyšet, nalezl útěchu a povzbuzení v Schillerových slovech: V náruč spějte, miliony!“

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pozval k provedení slavné symfonie dirigenta Jana Kučeru, sopranistku Andu-Louise Bogzu, mezzosopranistku Janu Wallingerovou, tenoristu Richarda Samka, basistu Josefa Benciho a Kühnův smíšený sbor posílený o členy Pražského filharmonického sboru.