Scéna.cz 

Petr Skoumal: Sedmdesát

První zážitek, který si vybavím ve spojení se jménem Petra Skoumala, je narvaný Činoherní klub na počátku 70.let, kde se lidé s chutí smáli lehce klaunské dvojici Vodňanský -Skoumal. V centru jejich představení S úsměvem idiota a s úsměvem donkichota byl nonsens – parodické scénky, chytlavé písničky a básně. Z té doby schovávám hodně ohranou desku. Se stejnou chutí jsme pak několikrát navštívila představení Kdyby prase mělo křídla, kde Petr Skoumal u klavíru hraje a zpívá své kultovní „zvířecí písničky“ (premiéra byla v roce 1996 a hraje se dodnes). Mezitím stačil ale ještě spoustu jiných věcí...

Petr Skoumal se narodil 7. března 1938. Krátce po válce se objevil ve filmu Nezbedný bakalář (1946), ale na filmovou kariéru se nedal, zlákala ho hudba. Studoval nejprve na pražské Konzervatoři dirigování (ukončil ji v roce 1958). Jeho umělecká práce na divadle byla od počátku spojena především s malými scénami, autorskými divadly. Nejprve spolupracoval s brněnským divadlem poezie X, v 60.letech se začal věnovat práci v rozhlase (pořady Večer po neděli, Máte rádi Brahmse?, Mikrofórum).
Rok 1964 byl osudový – seznámil se totiž s Janem Vodňanským, a jejich spolupráce trvala až do konce 70. let. „Spolupráce byla přímo idylická, i když je to neuvěřitelné,“ vzpomíná Skoumal dnes. Na počátku hráli v Redutě, ale nejslavnější éra je spojována s Činoherním klubem, kde Skoumal začal od roku 1966 pracovat jako režisér a hudební dramaturg. Právě tady vznikly jejich vrcholná díla, hravé koláže parodických scének, poezie a písniček (S úsměvem idiota - 1969, Hurá na Bastilu a S úsměvem donkichota – 1970). Tehdejší diváci a posluchači byli zvyklí číst mezi řádky a jen zdánlivě nevinné texty dotýkající se tehdejší politické situace tedy vzbuzovali nadšení. To neuniklo bdělým zrakům cenzury, autoři se stali nepohodlnými. V roce 1973 s nastupující normalizací museli z divadla odejít a bylo jim zakázáno i účinkování v televizi a rozhlase. Ale to neznamenalo konec jejich vystupování. Pamětníci si jistě vzpomenout na jejich vystoupení v Ateliéru (74-76), a na jejich vystoupení na konci 70. let v Sekci mladé hudby bývalého svazu hudebníků (V+S u tabule, Na počkání). Na počátku 80.let se umělecké cesty Skoumala a Vodňanského rozešly, začali vystupovat samostatně (až v roce 1989 se společně účastnili Večírku rozpadlých dvojic). Všechny příznivce této kultovní dvojice jistě potěšil nedávný počin Supraphonu shrnující jejich spolupráci na 4 CD pod názvem Vodňanský & Skoumal - Život a dílo.
V druhé polovině 80. let se Skoumal stal členem skupiny Etc. Vladimíra Mišíka, z té doby se datuje také počátek spolupráce s Michalem Prokopem. Stále více se zaměřoval také na hudební spolupráci s různými divadly ( scénická hudba pro ND, Realistické divadlo, Činoherní studio Ústí, Divadlo Jiřího Wolkera ad.), filmem (Srdečný pozdrav ze zeměkoule, Nejistá sezóna, Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný) a především televizí (slavné úvodní písničky k večerníčkům, mj. Maxipes Fík, Králící z klobouku, A je to..., Příběhy včelích medvídků). Jeho písňovou tvorbu lze sice teoreticky rozdělit na hudbu pro děti a dospělé, ale hranice není ostrá. I dětské písničky díky svému vtipu a hravosti mají ohlas i u dospělých. Vedle veselých a vtipných songů pro děti všeho věku – Kdyby prase mělo křídla, Jak se loví gorila, Pečivo či Pro děti od pěti vznikly i písně temnější, šansonové - …se nezblázni (1989), Poločas rozpadu (1990), Hotelový pokoje (1994), Březen (1999), Nebo cibule (2006).

Petr Skoumal má i dnes spoustu práce a na odpočinek rozhodně nepomýšlí. „Pořád dělám tolik různých věcí, že když něco skončím, tak se vrhnu do jiné oblasti," říká. Pravidelně jej můžete vidět v představení Divadla v Dlouhé – Kdyby prase mělo křídla (hraje se tu přes deset let se stále velkým úspěchem). „Střídavě dělám muziku k divadlu a mezitím permanentně pracuji na večerníčkových seriálech. Když mám čas a chuť, tak dělám písničky bez nároku na to, že bych je chtěl vydávat," prozrazuje Skoumal výčet svých současných aktivit.