Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Gabriel Barre: Největším uměním režiséra je schopnost škrtat

autor: archiv

Americký herec a režisér Gabriel Barre poprvé v Čechách režíroval muzikál Carmen. Podruhé se s jeho režií na scéně Hudebního divadla v Karlíně setkáváme při inscenaci kultovního muzikálu Jesus Christ Superstar.

Viděl jste někdy muzikál Jesus Christ Superstar na scéně?
Viděl jsem nejprve různá filmová zpracování, a živě na scéně jsem jej viděl až v roce 2002.

Je po vás práce v Čechách něčím speciálním?
To určitě. Pracoval jsem po celém světě, ale Praha mi přirostla k srdci. Při své práci na Carmen jsem se tu seznámil s mnoha lidmi, takže teď už tu mám kamarády. Také se mi líbí, jak talentovaní jsou zde lidé – a nejde jen o herce a zpěváky, ale také o zázemí v divadle. Zdá se mi, že všichni jsou velmi oddáni své práci.

Během své kariéry jste pracoval jak na velkých, tak i komorních scénách. Pracuje se vám lépe na velké či malé scéně?
Nemám preference. Dá se říci, že ať pracuji v New Yorku v divadle, která má necelých 100 míst, nebo dělám velkou show v aréně pro 15-20 tisíc lidí, je k tomu třeba stejné množství podnětů a inspirace a velkého nasazení lidí, kteří se účastní tvůrčího procesu. Asi největší rozdíl je v tom, kolik času zabere příprava. Protože u velkých show je nutné plánovat hodně dopředu. Je třeba si správně rozplánovat energii a nasazení, aby všechno fungovalo, jak má. Ale v zásadě je vždycky vzrušující vyprávět příběhy.

Když začínáte zkoušet, máte už přesnou koncepci, jak bude vypadat celek, nebo se v průběhu práce necháváte inspirovat ostatními?
Samozřejmě, že v době, kdy jdeme do zkoušek, mám svou velmi pevnou vizi, jaká by ta show měla být. Protože specielně v komerčním divadle, musíte mít koncepci hotovou předem, aby bylo možno vyrobit včas kulisy a kostýmy. Ve chvíli, kdy se začne zkoušet, už není čas na velké rozhodování a změny, musí to šlapat. Pro mě je dobrý režisér ten, kdo má sice jasnou koncepci a dokonalý plán, ale zároveň je schopen cokoli vyhodit, vyškrtnout, pokud se ukáže, že to nefunguje. Je třeba, aby představení byl organický celek, aby vycházelo z herců. Vzhledem k tomu, že jsem sám byl přes dvacet let hercem, poznal jsem, jak je důležité nechat herce, aby sami vyprávěli příběh. Podle mého je divadlo především záležitost herecká, režisér zůstává v pozadí. U filmu je to obráceně, tam je důležitější produkce, pokyny režiséra. Ale v divadle je nejdůležitější vyprávět příběhy – takže poté, co začnu zkoušet s tvůrčím týmem, jsem ochoten vyhodit své myšlenky a nahradit je lepšími podněty od herců, designérů a dalších - v případě, že jsou zajímavější.

Právě jste mi vlastně odpověděl na otázku, kterou jsem chtěla položit – totiž, zda se necháte v práci inspirovat ostatními členy tvůrčího týmu...
Jedna z věcí, které se mi na divadle líbí, je jeho pravdivost, autenticita. A té je možno dosáhnout jedině tím, že vzniká ze spolupráce všech složek. Myslím, že hlavním úkolem režiséra je vytvořit dobrou atmosféru při zkoušení, dát najevo všem, že jejich připomínky a nápady poslouchám, a že je beru v úvahu. Takže konečný tvar inscenace je společným dílem celého kolektivu. Režisér má odpovědnost za celek, ale jsou v tom zahrnuty myšlenky choreografa, light designera, kostýmního výtvarníka, herců. Protože naším společným cílem je vytvořit show, která bude zábavná, a zapůsobí na emoce diváků.

S tím samozřejmě souhlasím. Ale je pro vás některý z prvků důležitější než ostatní?
Pro mě je nejlepší představení takové, kde divák neřekne – to mělo pěknou scénografii, nebo ten zpěvák zpíval dobře, ale kde jsou lidé dojati celkem. Pokládám za samozřejmé, že každý z elementů bude kvalitní. V případě, že se jedná o revival, jako je Jesus Christ Superstar, je to trochu snadnější v tom, že známe kvalitu výchozího materiálu. Důležité je, aby všichni přijali fakt, že jsou součástí skládanky, a tzv. „nekopali“ jen sami za sebe. Když se to podaří, a všichni ti lidé vloží do projektu to nejlepší, pak by výsledek měl stát za to. Pro mě čeští umělci (i když se mnou možná nebudete souhlasit) takto fungují, dokážou obětavě pracovat ve prospěch celku. Zatímco v Americe se často setkávám s tím, že herci mají tendenci předvádět se na úkor ostatních, tady jsem se s takovým přístupem nesetkal. V tomto směru musím říci, že je pro mě příjemnější pracovat na inscenaci tady než v Americe. Zkrátka mě to baví.

Dovolím si osobní otázku – věříte v Boha?
To je velmi cenná otázka. Odpovím na ní, ale napřed musím říct, že v případě tohoto projektu nepovažuji za zásadní, je-li člověk věřící či ne. Byť je tento příběh v mnoha zemích a kulturách dosud brán jako kontroverzní, cílem autorů bylo prezentovat Ježíše jako lidskou bytost, jako někoho, kdo byl seslán na zem, aby se pokusil změnit myšlení lidí.
Já jsme vyrůstal v nábožensky založené rodině, můj otec byl církevním hodnostářem. Mám tedy jednak toto zázemí, a pak také své vlastní zkušenosti. Takže mám jakousi predispozici, abych byl skeptický vůči většině náboženských institucí. Je to zdravý skepticismus vůči náboženství - Bůh přece neobjevil náboženství, to pochází z myslí lidí. Ale na druhé straně věřím v lásku, věřím, že Bůh je láska. Udržuji si tedy tu správnou rovnováhu - na jedné straně oceňuji celý ten systém, bohoslužby, zajímají mě a fascinují různé druhy náboženství. Ale zároveň jsem agnostik. Toto dvojí vědomí mi dává možnost nahlédnout na příběh velmi specificky, objevovat v něm zajímavé, možná neočekávané momenty.

Vidíte ten příběh jako interpretaci skutečné historie nebo jako pohádku?
Rozhodně bych to nenazýval pohádkou, protože vychází ze čtyř knih Bible, Nového testamentu, které jsou z velké části kronikou posledních šesti dnů Kristova života. Každá z knih – Evangelium podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana - je tak z 30% věnována posledním šesti dnům Ježíšova života. Je zajímavé, jak jsme informováni o životě Ježíše, který se dožil 33 let. Víme toho hodně o posledních třech letech života, ale o období mezi jeho narozením a 30. rokem jeho života je nám vlastně neznámé. Celý příběh, který je obsažen v JCS vychází z faktů, uvedených v těchto knihách. Čili jakákoli kritika o desinterpretaci, o časových skocích a manipulaci s fakty je nesmyslná. Při čtení Nového testamentu zjistíte, že si Bible v mnohém protiřečí sama. Jsou tam například různé popisy toho, jak zemřel Jidáš- jednou vrátil peníze a zemřel pověšením, podruhé byl ukamenován učedníky, a v třetí verzi skočil střemhlav ze skály. Takže dobrat se pravdy je skutečně obtížné. Ale podle mého tvůrci byli velmi opatrní - například neukazují, jak dělal Ježíš zázraky. Spíše zobrazují to, jak myslel a co prožíval v posledních dnech svého života.

Jesus Christ Superstar je označován jako rocková opera. Jak vidíte tento žánr vy?
Termín rock opera se zrodil přibližně ve stejné době jako tahle show. Vedle Hair a Tommyho patří do trojice děl, která položila základ tomuto žánru. Můžeme říci, že to označení je stejně dobré jako jakékoli jiné. Jde tu o jakési formální odlišení od klasické opery, protože lidé vyžadují kategorizaci. Ale nakonec je jim jedno, jak se žánr nazývá – jestliže je tam krásná hudba a příběh se jich dotkne. A je pravda,že hudební čísla v Ježíšovi patří k tomu nejlepšímu, co v 70.letech vzniklo.
Rád bych připomněl, že toto dílo původně vůbec nebylo scénickým muzikálem. Nejprve vznikla studiová nahrávka v Londýně, a stala se tak populární, že v Americe na několika středních školách vznikly spontánně scénické verze. Takže se nakonec sami tvůrci rozhodli z toho muzikál udělat. První broadwayská show, kterou režíroval dělal Tom O´Horgan, byla v tomto smyslu vlastně také pirátskou verzí, která vznikla na základě nahrávky. Teprve pak vznikla oficiální verze, se kterou herci putovali po celém světě.

Máte v JCS nějakou oblíbeno postavu?
Když o tom přemýšlím z hlediska interpreta, tak by to byl Kaifáš, protože ten zpívá baryton stejně jako já. Tom O´Horgan, s kterým jsem spolupracoval několikrát jako zpěvák, mě využíval právě pro takový typ rolí. Často jsem hrál zlé lidi, drňáky. ¨
Ale nejvíce mě dojímá osud Jidáše, je nejdramatičtější, má největší oblouk. Příběh vidíme hodně právě z jeho perspektivy. A přitom v Bibli není zahrnuta kniha Jidášova, i když podle výzkumů posledních 12 let existovala. Bylo by zajímavé si ji přečíst. Když se na situaci díváme z Jidášovy perspektivy, vyplyne, že to nebyl zlý člověk. Spíše kritický a předvídavý – nechtěl, aby osobnost posla zastínila poselství. Na tom určitě něco je...

Jak vidíte sám sebe jako režiséra? Křičíte na herce? Nebo jste naopak klidný?
Mám přátelskou náturu, nicméně si stojím na svém, když jsem přesvědčen, že mám pravdu. Z rodiny jsem si odnesl schopnost zůstat klidný, ale vyžaduji, aby herci byli disciplinovaní, spolupracovali a vložili do práce to nejlepší, co v nich je. Aby měli pocit sounáležitosti nejen s ostatními tvůrci, ale také s místem, kde práce vzniká. Důležitá je pro mě dobrá atmosféra při zkoušení, a proto se jí snažím vždy vytvořit. Jinak jsme ale při zkoušení trpělivý, je mi jasné, že každý má jiné tempo. Jsem herecký režisér, což vyplývá z mé herecké zkušenosti - snažím se herce podpořit v jejich úsilí, pomoci jim, aby svými silami dosáhli toho, co sami chtějí. Dát jim pocit, že každý z nich je pro výsledek velmi důležitý. Stále se učím, i když v tomto směru jsem nejvíce zkušeností nabral ve spolupráci s režiséry, s nimiž jsem měl tu čest spolupracovat – ať už to byl Tom O´Horgan, Joe Layden a další.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Budeme dělat Tears from Heaven (Slzy z nebe), což je nová původní věc od Franka Wildhorna, autora Carmen. Za pár týdnů začneme zkoušet a v únoru příštího roku by ta show měla mít premiéru Soulu. Je to původní příběh, který se odehrává v Saigonu 1968, a pojednává o milostném trojúhelníku mezi americkým důstojníkem, korejským vojínem a krásnou vietnamskou zpěvačkou. Je to podle mého velmi dráždivý příběh, jehož hudební stránka je velmi emocionální a elegantní. Už se na to těším.

30.11.2010 01:11:10 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!