Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ladislav Štaidl: Vzpomínání…

autor: archiv

Výběrové dvojcédéčko s největšími hity Ladislava Štaidla je určeno zejména těm, kteří rádi vzpomínají. Všestranný muzikant se v padesátce písní představuje jako kytarista, kapelník, skladatel i zpěvák, i když ten zpěv častěji přenechával jiným. Nejvíc jeho opusů má v repertoáru Karel Gott, Štaidl ovšem myslel i na další: Waldemara Matušku, Martu Kubišovou, Jitku Zelenkovou, Yvonne Přenosilovou, Ivetu Bartošovou… mohli bychom pokračovat dlouho.

V bookletu dvojcédéčka se píše, že posluchači můžou při jeho poslechu pocítit příjemnou a neškodnou nostalgii; pociťoval jste ji i vy, když jste nahrávky vybíral?
Řekne-li vám někdo z mé generace, že nostalgii nikdy nepociťuje, pak lže anebo nezažil nic krásného. Když jsem nahrávky vybíral, tak jsem tesknou touhu párkrát intenzivně pocítil, protože hudba a vůně mi silné zážitky evokují.

Existuje období vaší hudební dráhy, které jste měl (z jakéhokoliv důvodu) nejraději?
Jistěže existuje. Byla to éra, kdy jsem hrál s Crazy Boys Mikyho Volka, která byla sice chudá, ale patří k té nejkrásnější. Naše hlavy totiž nezatěžovaly existenční ani jiné problémy, ale jenom čtyři akordy, za jejichž pomoci se dalo zahrát Tutti Frutti anebo Long Tall Sally.

Jak vznikal výběr písní na vzpomínkové album?
Pomáhal jsem Janu Adamovi, který byl nejenom dramaturgem, ale i iniciátorem tohoto počinu. Vybrat písně bylo snadné, těžké bylo vyhodit ty, které se tam nevešly. Do posledního kola se jich dostalo šedesát...

Trocha historie: studoval jste u strýce Rafaela Kubelíka - jaký byl?
František Kubelík byl pozoruhodná hudební osobnost, kterou nouze padesátých let donutila učit hrát na klavír fracky jako já, které nezajímala klasika, ale rádio Luxembourg. Měl jsem ho rád, i když mi dával pohlavky a křičel na mě: cis, blbe, cis!

Váš orchestr byl dlouhá léta na vrcholu a doprovázel spoustu hvězd, přitom hvězdami byli i samotní jeho členové…
Lidi do kapely jsem vybíral podle několika kritérií, z nichž jedno bylo to, že museli být o třídu lepší než já. Nebál jsem se toho, protože dobrý orchestr dělají muzikanti – ne kapelník. No a právě proto jsem si mohl dovolit jeho členy prezentovat na sólových deskách, ať už to byl Felix Slováček, Rudla Rokl anebo Vašek Týfa.

Váš bratr byl úspěšným textařem; v poslední době je o něj značný zájem – vychází jeho biografie a v Brně se připravuje divadelní představení, v němž bude jedním z hlavních hrdinů; těší vás to?
Jakby netěšilo, vždyť to dokazuje, že brácha psal báječné texty a jeho krátký život stojí za pozornost! Brněnské Národní divadlo o něm a krasobruslařce Hance Maškové, dvou talentovaných lidech, kteří se milovali a kterým ukončily život dvě různé autonehody, chystá hru s Jirkovými písničkami.

Kolik písní jste s bratrem napsali?
Ne moc, bohužel, a když mám říct proč, tak to asi svedu na snahu přetrumfnout jeden druhého vlastním úspěchem.

Obdivuhodná je vaše práce pro film a televizi, co pro vás znamenala?
Ze všeho nejvíc posun od komponování tříminutových písniček k větším hudebním plochám, ale hlavně častější práci doma u piana a v nahrávacím studiu. Cestování po světě a celodenní čekání na večerní koncert, který byl pokaždé stejný, mě začalo vyčerpávat. Díky této práci jsem se seznámil s vynikajícími lidmi od filmu, ať už to byli zvukaři, střihači a režiséři Jireš, Jakubisko, Adamec, Dudek anebo třeba nevrlý Karel Steklý, který mi řekl, ať hudbu k jeho filmu napíšu, jakou chci a v místech kde chci, protože ho stejně nezachrání.

27.4.2010 01:04:46 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!