zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Sabina Králová: Dlouho jsem si nedovedla představit, že budu herečka.

Herečka Sabina Králová

autor: archiv   

Herečka Národního divadla v Praze SABINA KRÁLOVÁ má letos za sebou náročný, ale po stránce umělecké úspěšný rok. Hodně se změnilo i v jejím osobním životě. Povídaly jsme si nejen o současných rolích a novém domově, ale také zavzpomínala na to, jak její herecká dráha začínala...

  • Vzpomenete si na ten moment, kdy jste se rozhodla jít k divadlu?
    Já jsem si vlastně dlouho nedovedla představit, že bych mohla být herečka nebo zpěvačka. Divadlo jsem naopak moc ráda neměla. Když jsme chodili se školou povinně do hradeckého divadla, tak to pro mě vždycky byla nuda. Ale paradoxně – jak se říká „odříkaného chleba největší krajíc.“ Hrozně jsem chtěla být zdravotní sestra, starat se o lidi, hlavně o děti. Zkusila jsem si to, moc se mi líbila ta čistota, sterilita, ale pak jsem zjistila, že ve zdravotnictví musí mít člověk silný žaludek a obrovskou empatii. Já jsem přecitlivělá, a některé situace, kdy se člověk cítí úplně bezmocný, mě doháněly k šílenství (například rakovina u dětí ). Byla jsem ve třeťáku na zdravotní škole, a nevěděla jsem, co dál. Plánovanou medicínu jsem zavrhla, přemýšlela o peďáku, protože oba moji rodiče jsou kantoři, takže je v rodině taková profesionální deformace – ale v té době byl peďák takové odkladiště lidí, kteří nevěděli, co se sebou. Pamatuji si, jak jsem jednou seděla u klavíru, otáčela se na židli a najednou to přišlo jako blesk z čistého nebe. Napadlo mě, že chci být herečkou. Seznámila jsem se s hradeckými herci, se zákulisím divadla a začalo se mi to líbit čím dál tím víc. Zkoušky na DAMU jsem udělala na poprvé, vystudovala a moje první angažmá bylo v Činoherním klubu, následovalo Divadla na zábradlí, ale po smrti režiséra Jana Grossmanna jsem odešla do Labyrintu. Odtud vedla moje cesta v roce 1996 do Národního divadla, kde jsem dodnes.


  • Zkusila jste si zahrát na malých scénách, i na té největší. Nestýská se vám po malé scéně?
    Já jsem se na malém jevišti nahrála strašně moc, kromě jmenovaných scén jsem si vyzkoušela také Rubín (třeba v Hodině lásky a Kočce na kolejích) a Studio Labyrint. Když o tom přemýšlím, je mi celkem jedno, jestli hraju na malém či velkém jevišti, každé má něco do sebe. Jde spíše o to, že pokaždé je třeba využít jinou techniku – na malých scénách je více vidět mimiku, je tam větší kontakt s divákem, na velkém jevišti se zase člověk musí uvolnit fyzicky, šlápnout víc do emocí. A já si dnes užívám obojí – vedle Národního a Stavovského divadla hraju i na komorní scéně v Kolowratu.
  • Letos jste měla krásnou roli Genii v Schnitzlerově hře Duše – krajina širá.
    To byl pro mě hodně velký oříšek, je to strašně těžká role. Protože ta postava je hodně submisivní a po celou dobu něco skrývá, více se prozradí až úplně na konci hry. Je vidět, že Schnitzler byl klinický psychiatr a je v tom, co napsal, úplně přesný – vzniklo to před sto lety a přitom máte pocit, jako by to napsal dneska.Režisér Ivan Rajmont tomuto žánru (my mu říkáme „kuchyně,“ tedy je to o tom, co se děje doma v kuchyni) výborně rozumí a umí ho udělat – a kromě toho výborně rozumí ženám. Se mnou musel mít velkou trpělivost, protože jsem vůbec nemohla přijít na to, jak roli uchopit. Dlouho jsem nemohla najít tu správnou míru submisivity.
  • Máte ze své hrdinky pocit, že je submisivní? Já jsem z výsledku měla spíše dojem, že je daleko silnější než její partner, i když působí křehce...
    Ono to nakonec vyjde najevo. že je vlastně silnější a má navrch a že on je rozháraný slaboch a bohém. Al nesmí to být na první pohled patrné. Ivan Rajmont mě po celou vedl tak, že Genia je jemná, něžná, poddajná. Charakterizoval ji takto: „Ona je jak peří, musí být měkká, měkoučká...“ Ale mně to nešlo, lépe se mi hrají dramatické role. Takže jsme na tom opravdu hodně dlouho pracovali. Když jsme s Davidem Prachařem měli v jeden den dvě představení a mezi nimi volno, tak jsme si to pořád společně zkoušeli. Strašně dlouho jsme neuměli text, až se už režisér i dramaturgyně zlobili, ale my jsme ho neuměli úmyslně, abychom šli spíše po atmosféře než po textu. Je to typ hry, kdy nejdřív musíte najít a prožít ty situace, a pak to teprve dělat technicky. My jsme si s Davidem vypracovali několik záchranných variací pro tu kterou situaci, když vypadne text a je nutné to opsat synonymem, improvizovat. A díky tomu to zůstalo živé, a ne jednoznačné přímé – jen tak se udrží ta zvláštní atmosféra. Situace jsou vnitřně stále hodně napjaté, balancují na ostří nože, každou chvíli to může „rupnout.“ Uvědomujeme si, jak je ta hra náročná a nepříliš divácky vděčná – když ale diváci vydrží tu první epickou část, hodně jsou pak překvapeni konečnou katarzí. Je opravdu vidět , že to psal psychiatr, který hodně viděl do lidí. Některé repliky jsou neobyčejně silné, a já si to uvědomuji tím silněji, čím častěji to hraju. Kvůli téhle roli se změnil celý můj osobní život, protože mi dala šanci leccos si uvědomit. Jsem Ivanovi moc vděčná, že mi dal šanci zahrát si něco jiného než heroiny či nalomené duše.
  • Anna z Richarda III. je také velice zvláštní postava...
    Já se vždycky snažím přijít na to, jak bych jednala v podobných situacích jako moje postavy. Anna má tři výstupy, ale vývojově strašně náročné – během krátké doby musí oplakat svého tchána a muže, a vzápětí se zamilovat do Richarda, který byl příčinou jejich smrti. To je takový skok, že máte pocit, že se Shakespeare zbláznil. Stane se to během jedné repliky... Jediné vysvětlení pro tu její náhlou proměnu je princip vztahu vězně a věznitele. Je známý fakt, že věznění se občas zamilují do svého věznitele., stává se pro ně jakýmsi erotickým symbolem, nějakou zvrácenou jistotou. Ale to známe i ze skutečnosti, že zlo může přitahovat, je na něm něco vzrušujícího.
  • Jaký partner je Richard Krajčo?
    Richard to hraje na tzv. plné koule, je bezvadné s ním pracovat. Je pokorný, rád zkouší a umí dobře zkoušet. Podle mého hraje čím dál tím líp. Daří s emu ta proměna, kdy je na počátku spíše duševním mrzákem, a teprve postupně se to promítá do fyzična, proměňuje se mu tvář, mimika, gesta, rysy. Možná si to už ani sám neuvědomuje, jak mu to samo naskakuje – ale jak herci na jevišti, tak i diváci cítí intenzivně tu sílu, gradaci, to napětí.
  • Do třetice – po boku Táni Medvecké hrajete na komorní scéně Kolowrat ve Virginii.
    Hraju tam de facto tři postavy – mrtvou matku, mladší sestru Virginie Wolfové a pak její milenku Vitu. Těsně před premiérou se mě jedna novinářka ptala, jak se mi hraje lesbička? A já tenkrát řekla, že hraju prostě lásku – a sama si myslím, že jakákoli láska je požehnáním, ať je mezi mužem a ženou, nebo mezi lidmi jednoho pohlaví. A domnívám se, že je-li to láska opravdová, Bohem daná, měli bychom si ji vždycky opatrovat a chránit.
  • Vedle toho máte teď práci v televizním seriálu Ulice...
    Nejdříve jsem se tam jen mihla jako matka Adriany, která porodila dceru v šestnácti letech, a protože chtěla být baletka, opustila ji a nechala na starost dědečkovi. Vypadá to, že v nových dílech se moje role rozšíří. Ukáže se , že Adriana, která trpí anorexií a psychickými problémy, má s matkou hodně společného. Právě jsem podepsala smlouvu na příští rok, a vypadá to, že budu mít tak 5-6 natáčecích dní v měsíci. Což mi úplně vyhovuje, víc bych ani nechtěla.
  • Nedávno se objevily v bulváru zprávy o tom, že jste se rozešla se svým dlouholetým partnerem Ondřejem Pavelkou a nyní máte nového přítele Petra Kofroně. Chcete k tomu něco říci?
    Byli jsme s Ondřejem 15 let a myslím, že to stačí. Opravdu si bytostně myslím, že málokdo spolu dokáže prožít ve zdraví krásný celoživotní vztah. Existují sice pároví lidé, kteří nedokážou žít jeden bez druhého, ale to jsou spíše výjimky. U většiny z nás to tak není. Často spolu lidé zůstávají z úplně jiných důvodů než že se milují – mnohdy nechtějí odejít ze vztahu z lenosti , ze zvyku nebo protože mají strach ze samoty. Ale pak to jeden či druhý musí odnést na zdraví. Já jsem na tom v jednu chvíli byla už hodně špatně. Teď jsem spokojená, klidnější. Mám nového přítele, bydlím v lese na samotě nedaleko Karlštejna (musím mít terénní auto, jinak se tam nedostanu). Mám tak 7-10 představení do měsíce a mám čas se více věnovat synovi, který tam chodí do první třídy. A právě v Karlštejně se podařilo to,co by v Praze neměl – jsou ve třídě čtyři a mají tedy individuální péči.
  • A ještě otázka na závěr - jak relaxujete?
    Přiznám se, že mám strašně ráda rušní práce, šiju, pletu, vyšívám. Mám na to jednu dobrou vlastnost – jsem hodně trpělivá, dokážu háčkovat šálu dlouhou třeba dva metry a opravdu při tom odpočívat. Odmalička mám ráda vážnou muziku.Tak si vždycky lehnu na koberec (protože mě často bolívá páteř), pustím si muziku a uvědoměle dýchám. Tím se uklidním, nabiju. Jiný způsob je pro mě relaxace prací - celé jaro jsem na zahradě sázela stromky, rododendrony, forzítie. Zařizovala jsem celý dům, protože tam skoro nic nebylo, do truhlíků na oknech sázela pelargónie, aby to u nás bylo trošku barevné a hezké.
  • 8.1.2007 23:01:23 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory