Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Matěj T. Růžička: Divadelní hry se mi dost blbě čtou

autor: archiv

Divadlo v 7 a půl patří na brněnskou divadelní mapu už plných deset let. „Chtěli jsme vyplnit pauzu mezi HaDivadly a Provázky,“ říká šéf a režisér Matěj T. Růžička o důvodu vzniku divadla. V dramaturgii divadla převažují převážně literární adaptace (Solženicyn, Strugackij, Vercors, Lawrence). „V podstatě se dělá to, co chceme, což představuje asi jedinou svobodu, kterou máme,“ říká Růžička a skepticky dodává, že divadlo se nachází „ve stádiu klinické smrti“.
Matěj T. Růžička je kromě ředitele také dramatizátor a režisér. Na webových stránkách divadla se charakterizuje jako motorkář, idealista, neúspěšný spisovatel a divadelní buldozer. K jeho osobě (a tedy i divadlu) neodmyslitelně patří pes Jago a třiadevadesátiletá babička, která mu občas přinese do divadla buchty...

Můžete alespoň ve stručnosti představit Divadlo v 7 a půl. Vrháte se převážně do netradičních textů, autorských textů...
My se vrháme už deset let někam... 7. října 2005 jsme měli výročí, na což jsme záměrně zapomněli. Ovšem, jiná věc je, jak fungujeme. Finance získáváme z grantů, a tak jsme momentálně ve stádiu klinické smrti, a pokud nás město nebude podporovat, jakože asi nebude, dopadne to špatně. K dramaturgii, která tady funguje: v podstatě si děláme, co chceme - což představuje asi jedinou svobodu, kterou máme. Podstatou jsou z velké části dramatizace, protože neumím číst scénáře. Tak si raději píšu sám nebo si je nechávám psát. Když bych měl charakterizovat to, proč jsme vlastně vznikli: chtěli jsme vyplnit pauzu mezi HaDivadly a Provázky. HaDivadlo vychází ze své lyrické prostějovské poetiky, Provázek je vlastně už legenda. A my jsme se snažili zaplnit jakousi díru, vymyslet něco jiného, a tak jsme se vrhli na literaturu.
Pro ilustraci momentálního stavu věcí jsem si vzal dopis z Magistrátu města Brno, který mě vrcholně vyšťavil...

„Vážený pane řediteli,
k vaší žádosti ze dne 6.10. 2005 sdělujeme, že finanční prostředky pro dotační projekty jsou omezeny. Neumožňují navyšování již schválených dotací. V podobných situací, jaké popisujete ve svém dopise, jsou i další divadla, která rovněž nejsme schopni více podpořit. Prioritou města je zajištění provozu kulturních organizací zřízených městem Brnem.“

To mě úplně dorazilo. V Brně jsou všechna divadla zřízená městem. O žádném dalším nevím. Na rozdíl od Prahy, kde jich jsou desítky jsme tady mimo „program“ jen my. Znamená to, že prioritou města není zajišťování kultury jako celku, ale placení svých vlastních organizací. Toto mi píše šéf odboru kultury, který mi tím říká, byť není politik, ale úředník, že prostě budeme platit to co je naše, o kulturu jako takovou nám nejde. Ve stejné pozici jsou i další divadla, zajímalo by mě která?
Mrzí mě, že tohle divadlo hyne na úbytě, protože o ně město nemá zájem. A přitom v Divadle 7 a půl připravíme 400 programů do roka - nejen divadlo, ale i výstavy, kino, jazz.
V poslední době navíc začínáme dělat to, čemu se říká divadlo politické. Myslím si, že 15 let po revoluci je to potřeba. Je nejvyšší čas. Lumpáren, které kolem nás lítají, je neuvěřitelné množství.

Nesouvisí to potom s těmi problémy s financemi?
Samozřejmě. Problém s financováním je dvojí – ne každému jde tento druh divadla pod vousy..“co to tam sakra dělají?“. A druhá věc – jsme příliš levní na to, abychom vůbec mohli existovat, což se nelíbí vlastně všem..“to přece není možný, aby to fungovalo??!“. Tím pádem se člověk těžko dostává k lizu, teda k penězům.

Jak se přemlouvají lidé k projektům vašeho ražení?
Tady je stabilní soubor lidí, deset. Určitou dobu se to dá vydržet. Takže to buď vydrží, mají na to nervy, partnera, maminku apod. Ale většinou to po určité době existenčně vydržet prostě nejde, takže odejdou jinam, do těch zřízenejch. Divadlo 7 a půl je tedy taková líheň, výchovný ústav, přípravka. Kdyby to bylo jako ve fotbale (a být by to tak mělo), tak máme peněz habaděj, za prodej špičkových hráčů. Divadla zřizovaná mají bezpochyby za co nakupovat. Akorát pak dostane komediant na zadek dékápéčko.

Říká se, že pokud firma vydrží pět let, tak je vyhráno.
Za prvé - divadlo není firma. Za druhé, ani tak tento stát jako toto město je velice zapáchající krtinec, kde se těžko prosazuje cokoli. Praha je na tom lépe, viz Špalkův Kašpar.

Ale když se ohlédnete zpět, tak jste si za těch deset let určitě polepšili?
Bezpochyby. Tady jsme v centru. Otázkou je, jak dlouho tady vydržíme. Uvidíme, jak se z toho vyhrabem. Po deseti letech jsem přesvědčený, že 7 a půl je dobré, fungující a má svou budoucnost. Otázka je, jak vzdálenou budoucnost. Nevím v jaké míře, ale může být kratší či delší, podstatou je v tuto chvíli deset let svobody, což se ne každému vydaří.

Jaké máte plány na tuto sezónu?
Nejnovější premiérou byla adaptace Marquezova románu 100 roků samoty a jedna minuta (režie Josef Krasula), v prosinci nás čeká další premiéra, divadelní adaptace felliniho oscarového filmu Cabiriiny noci (původně zamýšlené Benešovy dekrety dramatik Luboš Sůva prostě nedodal!!) . Martin Františák, šéf divadla Polárka, by měl pro nás připravit původní hru podle Bergmanova scénáře Sedmá pečeť pod názvem Sedmá pečeť Jan Palach 69- 05 Maminko, Evi. Na jeviště tak přivedeme posledního hrdinu za posledních 40 let. Pak je dohoda s J.A. Pitínským o adaptaci filmu Hotel Modrá hvězda (ten se taky cuká). Další inscenaci Zbabělci podle Josefa Škvoreckého bych měl udělat já. A poslední titul režisér Petr Štindl, měla by to být hra Reného Lewinského Harila. Zda tohle všechno bude či ne, to se nikdy neví...

Zabýváte se především adaptacemi literatury. Co je pro Vás tak šťavnatého na literárních textech jako Solženicin, Satanské verše atd.
Prosté je to v tom, že tam je téma se kterým může člověk hodně dramaticky pracovat. Ve hře, která už je napsaná, by se člověk měl držet toho, co tam autor napsal. Když si můžu dialogy napsat sám, tak k dané knize mohu najít svůj postoj, mít k ní nějaký svůj vztah. U her to nejde až tak úplně. Znamená to, že když mám v uvozovkách název „autorské divadlo“, tak si velmi často přeji, aby mé vyjádření šlo přes herce co nejpříměji. Píši to většinou s vědomím přímo na konkrétní obsadu. Přiznám se, že divadelní hry se mi dost blbě čtou. Jméno a pak věta, a já si to neumím dost dobře představit. Navíc se cítím hrozně svázaný danou formou. Když mám knihu, tak si s ní de facto, nikoli de jure, mohu dělat, co chci. Vzít si z ní to, co je jaderné. V případě Solženicina tam třeba vůbec žádné dialogy nejsou. To je na tom to nejzábavnější.
Satanské verše – v prvém plánu je to nečitelné, naprosto. Umberto Eco je jaksi břídil. Na druhou stranu je tam úžasná obrazivost autora, neskutečný vhled do problematiky, která je tak blízká, že z toho až mrazí.

K Vašim autorským věcem, jaký klíč volíte při výběru?
Žádný, opravdu žádný. Ve většině případů navrhuji do dramaturgického plánu věci, které před tím vůbec neznám. Čistě intuitivní záležitost. Snad to tak má být. Protože když se podívám na ostatní divadla a vidím, že mají na repertoáru to, co další dvě tři, připadá mi, že pak jsou dramaturgové padlí na hlavu. Kradou si mezi sebou. Do toho ještě stejní režiséři – úplný úlet. Pro mě je to skutečně záležitost citu, bez přihlédnutí ke komerčnímu úspěchu, byť i k tomu ač se mi to nelíbí přihlížet musím.

Co je pro vás jako režiséra důležité při práci s hercem?
Nevím. Poslední roky už vůbec nikde nehostuji, ani nechci. Tady znám svoje lidi jak svoje boty. Mám štěstí na herce, kteří vědí, co chtějí a co umí. Mě baví dělat s nimi zároveň, tvořit s nimi. Děsí mě představa, že bych měl přijít někam do cizího prostředí a tam někomu vykládat, jaký je to super text, jak jsem geniální a podobně. Implantovat někam text nebo nějakou tvorbu, vlastně sám sebe na někoho, kdo je zajetý do určitých kolejí, se mi fakt nechce. Pro mě je důležité se s lidma znát, rezonovat s nimi a pracovat v určitém porozumění. Jinak je mi to jedno, nemám na herce nějaké zvláštní požadavky. Mám požadavky na lidi.

Co Vám jako divákovi nesmí chybět v divadle, kromě toho, že je?
Moc do divadla nechodím, protože ho mám stále kolem sebe a v sobě. Když už jdu, tak bych jim to divadlo měl sežrat i s chlupama. Moc nedám na nějaké manýry a fóry. Jako profík to obyčejně hned prokouknu. Viz. Luboš Veselý – to je prostě génius divadla, naprosto nedoceněný, když ho člověk vede, on vede vás.. tak mu věříte všechno. Takových herců je hodně málo. Dají se spočítat na prstech jedné ruky.

28.11.2005 00:11:23 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!