zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Višňový sad: Zlom v hodnotách a přelom doby

Lucie Matoušková a Radim Madeja (Višňový sad)

autor: Jarmila Vlčková  

zvětšit obrázek

Městské divadlo Mladá Boleslav uvádí novou inscenaci Antonína Pavloviče Čechova VIŠŇOVÝ SAD. Tato inscenace byla na českých jevištích od roku 1946 uvedená celkem šedesát jeden krát, z toho na letošní rok připadají celkem čtyři nastudování. Po Mladé Boleslavi (r. Petr Mikeska) ji uvádí Činoherní studio Ústí nad Labem (r. David Šiktanc). Dále ji připravuje Těšínské divadlo - česká scéna (r. Petr Kracík) a Národní divadlo moravskoslezské Ostrava (r. Vojtěch Štěpánek). V loňském roce ji nastudoval r. Martin Čičvák v Divadle pod Palmovkou.

Čím je tato hra pro inscenátory zajímavá? Proč tolik vábí i samotné diváky? Odpovědí je několik. Především Čechov výborně vystihuje psychologii postav, rozehrává zdánlivě jednoduchou zápletku - dluhy Raněvské a nutnost řešit její finanční situaci, jinak dojde k dražbě. Čechov nastoluje otázky jako vztah k rodné zemi, snahu uniknout před všedními starostmi a začít žít nový život nejlépe v Paříži. Maloměšťáctví, změna v rámci společenských tříd. Na jevišti se objevuje panoptikum lidí a lidiček různých tříd - statkářka, panstvo, lokajové, posluhovačky… A do toho všeho se střídají nejen generace, ale mění se časy. Toto vše je pro divadelní gurmány doslova lahůdkou, obzvlášť když daný text je neustále aktuální a živý.

Režisér Petr Mikeska udělal revoluční nastudování v Mladé Boleslavi, protože celé divadlo otočil naopak. Hraje se na forbíně, v hledišti, na balkoně a v předsálí. Diváci si užívají hlediště a děj hry sledují v panoramatu kukátka, kdy portály i zmíněnou forbínu včetně podlahy zdobí rozkvetlé růže spolu se sýkorkami. Interiér vily Raněvské se třpytí zlatem (bohatá štuková výzdoba hlediště se stává nositelem bohatství a přepychu). Ke slovu se dostávají i andílci po stranách.
Díky tomuto uspořádání se nejen obohatila celá scénografie inscenace, ale zejména divákův zážitek. Důležité je, že toto společenské drama, kdy se bortí starý společenský řád a přeměňuje se v nový, zasahuje diváka v té nejniternější intimnosti jednotlivých postav. Herci jsou divákům na dosah, ale zároveň je diváci zažijí v akci na ještě větší vzdálenost než obvykle nebo je dokonce pouze slyší, tzv. mimo obraz. Tuto nabídku každý určitě v dobrém ocení. Zejména, když se režisér prokazuje ve své největší zralosti. Není možné o něm tvrdit, že by se zapouzdřil v nějakých šablonách, o kterých se honosně tvrdí, že je to jakýsi režijní rukopis. A v dějinách divadelní literatury máme těchto tvůrců přehršle. Výborně pracuje s každou postavou a nedá se říci, že ty vedlejší nechává stranou. Každá má v celkovém obrazu své hlavní místo v daném okamžiku. Společenské kasty podtrhuje v nadsázce až karikatuře (např. Trofimov, věčný student; Jaša, mladý lokaj; Duňaša, panská; Firs, lokaj ad.). Výborně si rozumí s nepřekonatelným překladem Leoš Suchařípy. Jasně a zřetelně využívá všech zmíněných prostor, včetně hlediště - řeky. Pracuje se symboly (např. plyšoví medvídci) a zejména divadelním punktem. Ocenit lze jeho výbornou práci s osvětlením a nejde jen o paušální atmosféry jako rozbřesk, mlha nad řekou, slavnostní bál, ale skutečně mysteriózní světla - svíce, reflektory, osvětlení hlediště…

Scénograf Michal Syrový mu v tomto směru vychází výborně vstříc. Stěžejní dominantou je strom na břehu řeky, který obsadil opět plyšový medvěd. Symbol rodinného neštěstí, ale již zmíněného višňového sadu, o který tady celou dobu jde.
Hudba Zdeňka Dočekala (mimochodem klavírní virtuóz v rámci představení MISTROVSKÁ LEKCE) nabízí skutečně plastickou hudbu od jednoduché komicky náladové a cyklicky se opakující (zejména v sarkastických scénách) až po mohutnou symfonii jakýsi Chorus mortis (Tanec smrti). Toto výtvarné téma z přelomu středověku a novověku plně vystihuje danou situaci. Dočekal nabízí hudební téma, z kterého až mrazí, další mysterióznost dané inscenace. Vynikající je nápad doprovodné hudby v průběhu probíhajícího plesu.

Herecké výkony jdou spolu ruku v ruce. Kaleidoskopicky zapadají do daného příběhu. Lucie Matoušková coby Raněvská je upřímně dobrosrdečná, zvyklá na svůj komfort. Zasažená osudem - smrt v rodině, odchod manžela k mladší milence. Stálá starost o svého bratra. Vynikající jsou její proměny díky několikerým parukám - blond v úvodu a v závěru předznamenává jakousi čistotu, kterou podtrhuje i bílá barva kostýmu. Dále černá barva smutku a okázalosti, až po slavnostní karmínově rudou barvu šatů, které doplňují hnědé vlasy s ležérní sponkou, znak euforie a radosti. Podobně barevné jsou její výrazy - trápení, zodpovědnost za druhé, dobrosrdečnost až bezradnost. Rozdala by se i z posledních peněz.
Gajev, její bratr, v podání Radima Madeji je osobitým přívažkem Raněvské. Z jedné strany sarkastický a neúprosný vůči druhým, dokáže svou osobitou břitkostí ublížit ostatním a dává jim najevo své pohrdání. Protipólem jeho sebevědomé až kruté povahy je jakási nevyzrálost, jeho věk se snad zastavil na prahu dospělosti. To dokazuje věčná starostlivost o jeho osobu ze strany lokaje Firse. Milan Koníček, nestor divadla, ztvárňuje lokaje, který už na statku Raněvské hodně pamatuje. Dává najevo velkou empatii vůči všem, které zažil od jejich dětství. S noblesou podává čaj, přikrývá ostatní dekami. Vynikající je i v pohybovém ztvárnění stárnoucího pamětníka, ale dokáže nabídnout i správnou jiskru, zejména při vzpomínkách na staré časy.
Sestry Aňa a Varja jsou opět protikladem. Lucie Končoková jasně dává najevo, že je adoptovaná. Stará se o fungování celého statku, snaží se šetrně hospodařit. Trápí ji osamělost a nenaplněnost vztahu k Lopachinovi, který ne a ne sebrat odvahu a požádat ji o ruku.
Vedle ní mladší Aňa (Magdaléna Jirounková) kypí mládím a bezstarostností. Užívá si s Trofimovem (Matěj Vejdělek). Ke všem je milá a ke každému přistupuje s otevřenou náručí, nezapře svou matku.
Matěj Vejdělek coby věčný student Trofimov představuje nové časy. Nevěří na lásku, ale osobní až sobeckou svobodu. Dává jasně najevo svou hrdost až pýchu, podmíněnou základním pilířem - být nezávislý.

Kolorit postav doplňuje Duňaša (Veronika Bajerová) a Jaša (Vuk Čelebič), Piščik, statkář (Ondřej Lechnýř) a Charlotta (Karolina Frydecká). Každý z nich je sólový hráč v rámci daného příběhu. Veronika Bajerová hýřivá a samolibá, jen být na oko před každým hezká, ale hlavně si užít radostí a zábavy. Vuk Čelebič namyšlený a sebejistý, ale stále pořád jen a jen mladý lokaj s nedostatkem zkušeností a úcty k panstvu. Ondřej Lechnýř zhýřilec a laciný gambler, který dokáže z každého vytáhnout peníze, aby pokryl kolotoč svých dluhů. Nakonec z celé inscenace vychází jako vítěz. Podařilo se mu pronajmout pozemek s bílým pískem. Důkaz ruské nehospodárnosti - máme zdroj kaolinu, ale keramičku postavit nedokážeme. Světská Karolina Frydecká - eskamotérka, neukotvená, dostatečně již unavená, představuje obětavost a klam nejen vůči druhým, ale zejména vůči sobě.
Lopachin Petra Prokeše - představitel nové doby - obchodník, chcete-li dealer. Otloukánek v dětství, který neuměl pořádně ani číst. Má žaludek pro obchodování, shromažďování zisku za každých okolností. Snaží se Raněvské poradit, ale za tu cenu, že se vzdá starých hodnot. Nakonec překvapí a stává se vlastníkem višňového sadu. Jeho vize rozparcelování daného pozemku pro chataře se naplňuje. (Opět výborný nápad, kdy technici rozebírají část jeviště a objeví se pravidelné výztuhy - budoucí parcely). Naděje všech uhasíná, staré časy se bortí. Prokeš výborně ztvárňuje vychytralého obchodníka, ale vedle toho si neumí vyřešit své osobní záležitosti a zůstává svobodným mládencem. Nové časy jsou tady.

Inscenace Višňový sad silně evokuje dobu devadesátek u nás. Chtě nechtě vám musí naskočit v hlavě divoká privatizace, kdy se bortily veškeré zákony a etika a vládla svobodná ruka trhu. Nastává zlom a přelom. Zlom v hodnotách a přelom doby. Začne blikat varovný nápis “Železná opona v chodu”. Panstvo odjíždí - emigruje, vládne lůza a svět se točí dál, roční období se střídají. Pryč je orná půda a višňový sad. Voda v řece teče dál. Vždyť i ti diváci sedí na jevišti a hraje se v hledišti… (Díky za to.)
Psáno z reprízy 8. března 2022.

www.mdmb.cz

14.3.2022 10:03:33 Josef Meszáros | rubrika - Recenze