Scéna.cz 

Konec rudého člověka v Divadle v Dlouhé

Divadlo v Dlouhé uvádí novou hru Konec rudého člověka v režii Michala Vajdičky. Tento titul byl původně v plánu již na sezonu minulou, ale covid způsobil jeho přesun téměř o rok. Kdo by mohl tušit, do jakých souvislostí se v době premiéry tato tragikomická sonda do duše ruského člověka dostane…

Inscenaci v Dlouhé připravil hostující slovenský tým, který má za sebou mnohaletou úspěšnou spolupráci nejen ve slovenských, ale i v českých divadlech. Dramatik a dramaturg Daniel Majling, režisér Michal Vajdička, scénograf Pavol Andraško, kostýmní výtvarnice Katarína Hollá a hudební skladatel Michal Novinski se podíleli například na inscenacích v Dejvickém divadle (Ucpanej systém, Racek, Vzkříšení, Každý má svou pravdu), Divadle na Vinohradech, Národním divadle Brno či na Letních shakespearovských slavnostech (Hamlet).
Text vychází z knihy nositelky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. Systém, který měl vést k ráji na zemi a trvat navěky, se za pár let rozpadl na prach; místo svobody nastal hon za penězi, místo demokracie chaos, místo spravedlnosti zuřivý boj oligarchů s žebráky. A lidé velmi rychle zatoužili po silném vůdci, který nastolí pořádek. Alexijevičová to vše vypráví skrze příběhy obyčejných lidí. Hovoří o životě „rudého člověka“, o tom, co formovalo jeho myšlení nejen v Sovětském svazu, ale i u nás. Nechává tyto lidi promluvit, aniž by je předem soudila, vysmívala se jim nebo je dopředu diskvalifikovala. Snaží se je pochopit. Ačkoliv některé věci se chápou opravdu jen těžko.

Na základě příběhů, motivů a postav rozhovorů, které Alexijevičová vedla s lidmi z nejrůznějších částí politického i ekonomického spektra, napsal Daniel Majling ucelenou hru sledující osudy jedné privilegované komunistické rodiny v letech 1989–2003. Její rodinný život ovlivňují historické zkušenosti a křivdy, frustrace ze ztracené velmocenské pozice i ze zklamaných nadějí, nepochopitelný sentiment a kult sebeobětování ve jménu idejí. Šest čechovovských obrazů s nečekanou pointou v obraze sedmém vypráví o rudém (či sovětském) člověku, a ptá se, zda vůbec lze dnes mluvit o jeho konci.

„Světlana Alexijevičová napsala několik výjimečných knih se silnými příběhy. V těch ostatních jsou hlavní postavou velké dějiny: černobylská havárie, druhá světová válka či válka v Afganistánu. Konec rudého člověka se odehrává za zdánlivě méně dramatických okolností. Rozhodně jsou méně krvavé. I rozpad Sovětského svazu a roky divokého kapitalismu poznamenala krev, mafiáni a násilné politické puče, s druhou světovou válkou se to však srovnat opravdu nedá. Drama se tu přesouvá do rodin, do vztahů, do nitra člověka a je to drama proměny hodnot, schopnosti přizpůsobit se, odvahy přehodnotit svůj život a smířit se s tím, že to, co jsme celá desetiletí budovali, možná nebylo až tak úžasné, jak jsme věřili. A je to i drama zoufalství těch, co se snažili o změnu, ale místo svobody přišel jen karneval bezbřehého konzumu,“ osvětluje volbu předlohy Majling.
Režisér Vajdička dodává: „Nápad na adaptaci Konce rudého člověka vznikl možná už v době, kdy jsme s Dano Majlingem připravovali pro Slovenské národní divadlo Laskavé bohyně. Když jsme je zkoušeli, tak Putin právě anektoval Krym, a my jsme si s mrazením uvědomili, že to, že jsme svobodní a v srdci Evropy, je velmi křehká věc a nikde není řečeno, že se 68. rok nemůže vrátit. Ponor do východního myšlení je pro nás velmi podstatný. Snažit se je pochopit, snažit se je analyzovat, abychom vůbec našli společnou komunikaci nebo se o ni alespoň pokusili. Není to politická hra, ale asi je nutné udělat určitý ponor do toho, jak rudý člověk myslí, koná a jak se chová.“
Hrají: Jan Vondráček, Johanna Tesařová, Tomáš Turek, Magdalena Zimová, Jan Sklenář, Štěpánka Fingerhutová, Pavel Neškudla, Miroslav Zavičár, Marie Poulová, Samuel Toman, Martin Matejka, Klára Oltová a další.