Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Lenka Havlíková: Divadlo člověku vrací energii...

autor: Marek Koliha

Vystudovala dramaturgii na DAMU v ročníku prof. Jaroslava Vostrého. Rok před absolutoriem (1994) odešla s celým ročníkem do Ústí nad Labem, kde působila osm let. Lenka Havlíková, ředitelka nezávislého Divadla X10, od června letošního roku stojí také v čele Asociace nezávislých divadel, kterou v roce 2016 spoluzakládala.
Osobně jsme se poznali v dobách, kdy byla dramaturgyní souboru Činohry Národního divadla. Před tímto angažmá pracovala rok v brněnském HaDivadle. Zdálo by se, že povídání s ní bude strohé. Opak je pravdou.

Odpovídala se zaujetím a hlavně s velkou pokorou. Vyjadřovala vděk za všechny kapitoly svého divadelního života. Nebála se přiznat, že považuje za dar, když může čerpat inspiraci od mladé generace, která ji coby ředitelku X10 obklopuje, ať už se jedná o inscenační týmy nebo herecký soubor. Sama ale preferuje označení kreativní producentka před titulem ředitelka. Není tajemstvím, že v letošním září oslavila významné životní jubileum. Připojujeme se k četným gratulantům. Vezměme to od začátku nezávislého Divadla X10.

Po souboru Company.cz jste přebrali Strašnické divadlo (bývalé Divadlo Solidarita), kde se zapsal do historie Jára Cimrman. Po stránce divadelní tradice jste nestavěli na zelené louce.
To je pravda, ale Strašnické divadlo bylo prázdné a pro nás to představovalo velké dobrodružství. V daném prostoru se takřka rok nehrálo, takže jsme začínali od nuly. Peněz nebylo nazbyt, měli jsme jeden grant na čtyři inscenace. Pustili jsme se do scénických čtení, což je vlastně nejlevnější a přitom smysluplný způsob, jak rychle vytvořit program. Na propagaci nám nezbývalo téměř nic, takže jsme se snažili oslovit diváky i netradičními způsoby. Předpokladem bylo vybudovat komunitu na obou stranách. Oslovovali jsme inscenátory, herce a s divadlem jsme začali vycházet mezi lidi. Dělali jsme site specific projekty nebo jsme v přilehlém parku postavili stan a založili lokální festival.

Musíme přiblížit, že Strašnické divadlo je součástí řadových bytových domů. Dokonce je to první pražské sídliště (1947 - 1951), první bytová výstavba po II. světové válce. To představuje určitý genius loci ulic s původními názvy Soudružská, Dvouletky…, tedy řečeno dobovou terminologii proletářské bydlení.
V těch “řadičkách”, jak se tomu lidově říká, s parkem uprostřed (od severu k jihu pás o šířce 170 m - pozn. red.) je příjemná atmosféra. Místní lidé tenkrát začali pořádat sousedská setkání. Tehdy to byl nový způsob komunikace. Pro nás motor pro naši divadelní činnost.

Nedá mi to, ale domnívám se, že jste šla z vyhřátého paláce na nějakou usedlost…
U divadla je jakákoliv změna zdravá a normální. Vzpomínám si, když jsem byla v angažmá v Činoherním studiu Ústí nad Labem osmým rokem, tak už to bylo takové na hraně. Hodně jsem se tam naučila, získala zkušenosti, ale zároveň jsem cítila, že už se blížím do bodu, kdy nebudu motivována pokračovat.
U divadla se neustále potřebujete vyvíjet, zkoušet nové věci, přijmout nové výzvy. Rok v HaDivadle byl příjemnou změnou, vrátila jsem se do rodného Brna a filosofie HaDivadla mi byla velmi blízká. Ale věděla jsem, že je to jen na rok, protože už jsem byla domluvená s Michalem Dočekalem na angažmá v Činohře Národního divadla. To bylo krásné a náročné desetileté působení, požadavky byly velké. A najednou příjemná změna. Divadlo X10 vzniklo v rodinném duchu.

Když vezmeme výčet Vašich inscenací v Národním divadle, všechny představují pestrý repertoár (např. Volánková: Stísněná 22, Mastrosimone: Jako naprostý šílenci, Stroupežnický: Naši furianti, Tyl: Krvavé křtiny, Nicholson: Na ústupu, Šrámek: Zvony, Stoppard: Rock´n´Roll, Němcová: Babička (též podíl na dramatizaci), Zeyer: Radúz a Mahulena, Benefice Blanky Bohdanové Barevný život, Letts: Srpen v zemi indiánů, Beckett: Čekání na Godota a Bond: Spaseni).
V Činoherním studiu Ústí jsme mimo jiné jsme dělali v 90. letech Českou sezónu. Byli jsme jedni z prvních, kdo inscenoval tzv. cool dramatiku. Do toho jsme začali psát vlastní hry. Prostě jsem se hodně věnovala současným hrám, českým i zahraničním. Myslím, že to byl důvod proč mi Michal Dočekal (umělecký šéf činohry ND 2002 - 2015 / pozn. red.) angažmá nabídl. To bylo hlavní zadání. Ale mimo to jsem se věnovala např. české klasice s J. A. Pitínským. Za to jsem hodně ráda. Málokdo si uvědomuje, jak Zdeněk (J. A. Pitínský - pozn. red.) reinterpretoval zásadní klasické české hry. Přinesl nový pohled, akcentoval motivy války (Šrámek: Zvony, Stroupežnický: Naši furianti - pozn. red.). Byl to podstatný interpretační posun.

Nakolik ovlivňuje osobnost kreativního producenta práce s různými režiséry?
Měla jsem štěstí, že jsem pracovala s těmi nejlepšími u nás: Jiří Pokorný, Michal Dočekal, J. A. Pitínský ad. Určitě mi práce s nimi rozšířila obzor a hlavně divadelní vědomí. Když pracuji s novými režiséry, kteří jsou o dvě generace mladší, předávám jim vlastně i zkušenosti těchto osobností, vytvářím takový mezigenerační most.

Pokračovala jste v HaDivadle…
Byla jsem tam jednu sezónu. Dělali jsme tam úžasné věci, např. Ravenhillův text Faust / Faust je mrtvý.

Pro každého ředitele divadla je důležitý divák. A vy jste měla štěstí, že jste ochutnala od všeho trochu - Brno, Ústí nad Labem, Praha...
… a nyní Divadlo X10. To má specifickou diváckou skupinu. Chodí k nám zejména mladí lidé, kteří se zajímají o společnost, o její problémy, o politiku nebo třeba o klimatickou změnu, ale i alternativnější životní styl. X10 je pro ně názorová kotva. Chodí sem jako domů, nějak se s tímto prostorem identifikují, možná právě proto, že je hodně syrový.

Obklopuje nás betonový skelet, vzhledem k suterénu se nejdříve vstupuje na balkon, mohlo by se zdát, že je to takový squat.
Není to tady divadelní prostor. Původně to byl výstavní sál. Betonový skelet je monumentální. Funkcionalistickou budovu vystavěl v roce 1936 Svaz architektů podle návrhu Oldřicha Starého, aby bylo kde pořádat výstavy moderního designu. Vlastně to byl svým způsobem cluster, kde se shromažďují kreativní povolání. Což je dnes velmi módní koncept. Dům uměleckého průmyslu, jak se budova jmenuje, byl multifunkční objekt. V suterénu výstavní síň, nahoře ateliéry, kanceláře, v pasáži obchody, kavárny. Prostě tvůrčí prostor. Díky historii toho domu jsem si uvědomila, že se pořád vracíme k myšlenkám, které už dávno někdo objevil.
Navíc, možná proto, že jsem z Brna, mám ráda funkcionalistickou a také industriální architekturu. Čím víc se takových prostorů bude i nadále využívat, tím lépe.

Pojďme k inscenační dramaturgii. Jaký je v tomto směru Váš názor na funkci Činohry ND?
Omlouvám se, ale na tuhle otázku nemůžu teď odpovědět, protože právě probíhá výběrové řízení na funkci uměleckého ředitele Činohry ND, kterého jsem byla vyzvána se účastnit. Ale mohu obecně říct, že se podle mého názoru proměňuje činohra jako taková, používáme jiné inscenační postupy, využíváme moderní technologie, překračujeme hranice žánru, obohacujeme se inspirací z jiných druhů umění. Funkce divadla ale zůstává stejná, je to setkání, dialog s divákem, komunikace… Myslím, že rituální funkce divadla je nenahraditelná.

Nakolik se funkce divadla udrží? V některých regionech navštěvují divadlo generace diváků. Abonenti mají sedadlo v hledišti třeba třicet let. Jinde dochází k úbytku diváků.
Do toho nastala obtížná situace v souvislosti s pandemií. Nebyla bych až tak pesimistická. K nám chodí mladé publikum. Zájem o divadlo a potřeba do něj chodit stále přetrvává.

Zažil jsem týden Divadla Aréna Bratislava v Praze, který má dramaturgickou řadu Občanské divadlo. Dramatické texty - vyrovnání se s minulostí. Tady v Čechách nám takováto reflexe - sebereflexe chybí. Jak to vidíte vy?
V X10 se zaměřujeme na současnou radikalizaci společnosti. Velmi silně vnímám, jak se ve společnosti objevují extremistické tendence, jak se společnost rozděluje na nesmiřitelné tábory. Zanedlouho budeme mít výročí 10. let. Rozhodli jsme proto uvést velmi náročný projekt, který se tímto tématem zabývá. Je to románová trilogie Liona Feuchtwangera Čekárna: Úspěch, vznik nacismu v Bavorsku, Oppermannovi, nástup Hitlerovy vlády, Vyhnanství, o životě německých Židů v emigraci.
Chceme mimojiné dokázat, že v nezávislém sektoru, který je stále podfinancován, lze udělat činoherní projekt velkého rozsahu a společenského významu. Projekt Čekárna vyvrcholí v roce 2023, kdy chceme uvést trilogii jako celek, myslím tím v “jednom večeru”. Máme za sebou premiéru prvního dílu Úspěch v režii Ondřeje Štefaňáka, další díly režírují Tereza Říhová a Kamila Polívková. Na dramatizacích pracují Ondřej Novotný, Barbora Hančilová a já (uvedeno v časovém sledu), vytvořili jsme takový autorsko dramaturgický tým, je to hodně intenzivní a v divadle ne úplně obvyklé, pracujeme na tom, aby trilogie tvořila opravdu smysluplný celek.
Při práci na Úspěchu jsme byli všichni v divadle intenzivně konfrontováni s tím, jak moc daná témata zasahují do současnosti. Dotkli jsme se něčeho, co je v celém společenském kontextu naší doby nebezpečné. Považujeme za důležité na tyto okolnosti upozorňovat. Reflexe minulosti a vztáhnutí interpretace k současnosti je podle našeho názoru základní odpovědností divadla.

Co musí daný text splňovat, aby vás oslovil ať z pohledu dramaturgie nebo i z hlediska producentky zodpovědné za finance?
Vždycky jsem dělala divadlo založené na příběhu, postavách, hereckých výkonech. Pracovala jsem a pracuji s osobnostmi, které se s tímto ztotožňují. Podstata vyprávění se nemění, je věčná. Snažím se nacházet témata, která se vztahují k dnešku. Baví mě divadlo, které formuluje otázky, které se poctivě zabývá tématem. Takže můžeme například zjistit, že Lion Feuchtwanger je naprosto současný autor, i když žil a tvořil v době nacismu. Skoro by se mi chtělo říct - bohužel, je tak aktuální.

Pokud se nepletu, před několika lety jste iniciovala vznik Asociace nezávislých divadel. Byla jste od počátku 1. místopředsedkyní, letos v červnu vás zvolila valná hromada do čela. Doba ukazuje, že je dobré se alespoň v základní platformě sdružit...
Bylo to před šesti lety. Asociace je důležitá vůči institucím, např. při jednání s Ministerstvem kultury nebo s kraji a městy, včetně hlavního města Prahy, vystupujeme s jednotnými požadavky. Následky covidové krize, společenské i ekonomické, budou trvat hodně dlouho. Budou hodně bolet, to je bezesporu. Dotkne se to i divadel napříč všemi formami zřizování.
Nutné je, aby kultura nevymizela z ekonomických úvah státu. Dlouhodobě myslím, že politici vnímají Ministerstvo kultury jako nedůležité. Pandemie kulturní otázky hodně zviditelnila, komunikace mezi kulturní veřejností a odpovědnými orgány státní správy a samosprávy se hodně zlepšila. Věřím, že ten dialog se bude dál rozvíjet.
Hodně času jsem věnovala komentování Státní kulturní politiky. Musíme se zaměřit na několik důležitých bodů: stát by se měl věnovat rozvoji živé kultury a kulturně kreativních průmyslů. Nastoluje se Národní plán obnovy. To představuje velkou příležitost pro posílení provázanosti kultury s ekonomikou. Podle mého názoru je kultura také průmysl, mnozí to neradi slyší. Je to vlastně kontroverzní vyjádření, trošku tím provokuji, ale musíme o tom i tímto směrem přemýšlet. To, co děláme, není jen umění, ale i ekonomická činnost. Sektor kultury přináší pracovní místa. To ukázala i pandemie.

Použila jste termín kulturní advokacie. To mně automaticky naskočí autorské právo a příspěvkové organizace. Nemůžeme v oblasti kultury zůstat jen u divadel, je to široké spektrum institucí - muzea, galerie, památky, hudební tělesa jako filharmonie …
Celý balík kultury. Troufám si tvrdit, že v pandemické době kultura obstála. Podařilo se nám překonat pomyslné příkopy mezi organizacemi rozdílných forem zřizování. Ať už jsme ze zřizovaného, nezávislého nebo komerčního sektoru, naučili jsme se mluvit jedním hlasem. Hledáme řešení a snažíme si navzájem pomáhat.

Už jen např. povolení vstupu diváků…
Ano, to byly stěžejní konkrétní otázky. Díky nim se komunikace otevřela a doufám, že bude pokračovat. Je to jediná cesta, jak ukázat politikům, co je komplexní kulturní ekosystém. Všichni máme podobné cíle, jsme provázání a máme společné požadavky.

Máme tady i Asociaci profesionálních divadel. Jak spolu vycházíte?
Komunikujeme spolu velmi úzce, zvlášť během pandemie se ukázalo, že se jedná jednoznačně o partnerské organizace. Odborná veřejnost během této doby odvedla obrovský kus práce. Komentovali jsme navržené materiály a postupy. Neustále jsme se scházeli na videokonferencích… Různé úhly pohledu se musí spojit.

Prozradíte nakolik je pro Vás inscenační dramaturgie posilující?
Dramaturgie je moje profese a to je opravdu plus pro všechny záležitosti. Musím přemýšlet o variantách, věcně připomínkovat, promýšlet řešení. Všechno je to dobrá průprava. Dramaturgie jako obor prošla v poslední době velkým vývojem. Čím dál víc dramaturgů se propracovává k pozici producentů, ředitelů. Dramaturgie je způsob myšlení. Všechno ve vaší kreativní činnosti ukazuje, že je to přesvědčování, analýza problému, finance, řešení problému… Je možné při této práci odpočívat? Co divadelní prázdniny?
To už neexistuje. Hodně divadel v létě vychází ven, díky covidu tento trend ještě zesílil, ale existuje dlouhodobě. Divadla chtějí jít blíž k lidem. Ať už jdou cestou site specific projektů nebo letních open air scén...

Pokud se nepletu působíte i v Kutné Hoře?
Převzali jsme Divadelní festival Kutná Hora, který zakládal kritik Vojtěch Varyš s Kryštofem Koláčkem, který je výkonným producentem Divadla X10. V současné době realizujeme v Kutné Hoře i celoroční činnost. Centrem této činnosti i festivalu je Pivovar Sedlec, ale působíme i v jiných lokacích města. Festival je mezinárodní, díky celoroční činnosti zase rozvíjíme spolupráci s místní kulturní veřejností. Musím říct, že místní samospráva je velmi vstřícná, je tam patrný zájem, aby město nebylo jenom turistickou atrakcí, ale aby žilo i současnou živou kulturou.

Můžete mi prozradit, jste schopna po tomto všem koloběhu číst beletrii? Předpokládám, že práce na dramatickém textu je jiný typ čtení...
(chvíle zaváhání…) Máte pravdu. I když čtu román, stejně začnu za chvíli přemýšlet, jestli se nedá dramatizovat. Určitá deformace tady je.

V momentě, kdy Vám začne naskakovat rozpočet na nový projekt, tak knihu odložíte?
Ne, to zase až tak daleko nejdu. Čtu normálně. Ale času je opravdu málo.

Co Vás tedy nabije?
Hodně příroda. Jinak mě nabíjí samotné divadlo.Divadlo člověku vrací energii, kterou do toho vkládá, to je na něm krásné. Když jsem hodně unavená, tak jdu sem do X10 na představení. Najednou vidím reakce diváků, sleduji herce, jak se posunuli. Inscenace postupně roste. To je přesně něco, co mi vrátí ten pocit smyslu. Uvědomím si, že to všechno k něčemu je. Divadlo je zvláštní v tom, že každý soubor, a jeho nedílnou součástí jsou i diváci, představuje určitou komunitu. Vztahy v něm jsou osobité a zvláštní, velmi blízké. Lidé se musí při práci otevřít. Sdílejí své zážitky a zkušenosti. Mluví spolu o svých názorech na témata. Vzniká extrémně silný pocit sounáležitosti a to je další prvek, který vrací člověku vynaloženou energii.

V komunitě bývá ponorka?
Tu já nemám. Vlastně hodně času trávím sama u počítače. Teď jsem dokončovali čtyři granty. Po měsíci zkroucená záda, bolavé oči…

Ve výsledku jste tedy samotářka, která se pak vrhá mezi lidi…
Vlastně ano. Do divadla, ať už na zkoušku nebo na představení, si chodím odpočinout. To je super práce, ne? (směje se)

Pokud se nepletu, se spoustou kolegů zrajete. Některé jste přijímala nebo jste je přizvala ke spolupráci coby kanderdase, nyní už jsou ve středním věku…
V X10 pracuji s kolegy, kteří jsou výrazně mladší, to vnímám jako hodně obohacující. Na jedné straně předávám své zkušenosti a názory, na druhé se inspiruji jejich pohledy, odlišnými formativními zážitky. Pro mě je to přirozený prostor a prostředek pro posun myšlení.
V Ústí nad Labem jsme byli generační soubor. X10 má velmi silný a dobrý základ v nastupující generaci. Za to jsem moc ráda a považuji to za svůj největší úspěch. Tady se zformovala skupina, která je jasná. Má svůj způsob hraní a režírování. Na to jsem opravdu hrdá. Zároveň se nám povedlo naprosto přirozené propojení s generací střední, podstatnou částí souboru jsou herečky a herci, s nimiž jsem spolupracovala v Činoherním studiu a další, kteří tímto divadlem prošli po nás. Je to takové společné DNA. A já už jenom “Tiše sedím a dívám se, jak tráva roste…”

www.divadlox10

15.11.2021 08:11:41 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!