Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Pavlína Jurková: Život bez psa už si ani neumím přestavit…

autor: archiv

S Pavlínou Jurkovou jsme se setkali v září loňského roku při příležitosti představení druhé knihy Viktor a případ zmizelého psa, na které se spoluautorsky podílela. Na všech knihách, a to jsme netušili, že na svět se připravuje třetí – Hra o sen, spolupracuje s herečkou Jaroslavou Vlčkovou a ilustrátorkou Martinou Fojtů. Vedle psaní knih se věnuje psaní divadelních her pro Divadlo Láryfáry (např. Cirkusácká pohádka, Strakaté bajky, Indiáni ze šuplíku…). Texty i písně pro představení vznikají opět v tandemu Vlčková a Jurková.

„Vypadá to tak, že jste nám všichni říkali, napište knížku. Hlavní důvod, proč jsme napsali další díl Viktor a případ zmizelého psa byl ten, protože nám se moc a moc chtělo,“ přiznala a dále dodala: „Když jsme dopisovali poslední kapitolu první knížky, tak jsme to oplakali. Je to tak takové divné, že bychom se s Viktorem a tetou Bobinou měli rozloučit. Hlavním impulsem pro další psaní byli čtenáři, ale zároveň i naše chuť pokračovat v příběhu devítiletého klučíka.“ Vypadá to, že podobný impuls pro další psaní byl i u třetí knihy Hra o sen.
Před tímto rozhovorem jsme se nedávno setkali v Městském divadle Mladá Boleslav při premiéře inscenace Amadeus. Jak jinak, když zde hraje její manžel Lukáš Jurek hlavní roli v inscenaci Šumař na střeše. Pavlína přiznala, že po návratu domů si Amadea vychutnávali ve Formanově verzi. Než dáme slovo energické a radostí jiskřící herečce, spisovatelce a dramatičce nezbývá než si připomenout, že její divadelní dráha je spjatá s naším portálem Scena.cz. V roce 1999 (vyšlo první číslo časopisu Scena.cz – pozn. red.) absolvovala na Vyšší odborné škole herecké v ročníku Marie Málkové a Jana Vlasáka. Osud ji následně z rodného Písku zavál do středočeského Kladna. Do angažmá ji přijímal tehdejší umělecký šéf Jiří Fréhar. Na scéně Středočeského divadla odehrála spoustu zajímavých rolí (např. v Jak se vám líbí – Célie, Hrobka s vyhlídkou – Monika Tombová, a další). Tehdy ještě coby Pavlína Cejnarová. Pojďme nejdříve k prvnímu angažmá…

Do Kladna jste začala jezdit nejdříve jako host (inscenace Tracyho tygr), později již jako řádná členka souboru (inscenace Zlatovláska, Betlémská hvězda). Ve všem jste hrála několik drobných rolí… Když se zpětně ohlédnete, jak to všechno působilo na mladou herečku?
Nabídku hrát ve hře Tracyho tygr (režie Karel Brožek – pozn. red.) jsem dostala ve velmi náročném období. V divadle v Řeznické jsme zrovna zkoušeli absolventské představení, po nocích jsem se učila na absolutorium a vnitřně se připravovala na odchod do Slezského divadla v Opavě, kam jsem spolu se svým spolužákem Ladislavem Špinarem dostala nabídku do stálého angažmá. V divadle na Kladně ale otěhotněla herečka, a tak hledali rychlý záskok. Na velké rozmýšlení nebyl čas, do premiéry zbývalo jen deset dní. A tak jsem se hned další den ráno vydala na autobus do Kladna a rovnou skočila do vody. Hlavní roli Tracyho hrál Honza Krafka, my ostatní herci hráli všechny ostatní postavy. Po celou dobu představení jsme neslezli z jeviště, a jestli, tak jen, abychom si nasadili jiný klobouk nebo v rychlosti popadli další rekvizitu. To představení jsem skutečně milovala, fungovalo skvěle jako celek a bylo pro mě obrovskou zkušeností.
Od nové sezóny jsem v divadle nastoupila do stálého angažmá. A tehdy mi začal každodenní život herce v oblastním divadle. Čekala mě spousta záskoků, zkoušeli jsme Zlatovlásku, Betlémskou hvězdu… Všechny představení jsem hrála s láskou, ale věděla jsem, že nutně potřebuju dostat hlavní roli. Nebylo to z nedostatku pokory, ale především kvůli klesajícímu sebevědomí a celkovému uvadajícímu nadšení z chodu divadla i vztazích v něm. Vybavuji si, že jsem si připadala jako mladý kůň, který má spoustu energie, šije to s ním, ale není mu dopřáno závodit. Dobrý umělecký šéf se pozná podle toho, že se jeho herci do takových pocitů nedostávají. Kdo se potřebuje vyhrát, dostává velké úkoly, kdo je zkušenější protiúkoly. Všichni by se měli posouvat kupředu, umělecky růst a nekrnět. Bohužel uměleckých šéfů, kteří takhle přemýšlejí a konají, není příliš.
Naštěstí pak ale přišla překrásná role Anny ve hře Odona von Horvátha. Takový typ role, který bych přála všem mladým začínajícím herečkám. Anna byla mladičká „Lolitka“, která si dlouhou chvíli krátila tím, že sváděla chlápky ve středním věku. Přestože byla zasnoubená s místním řezníkem, pustila se do nebezpečného flirtu s přednostou stanice (hrál ho opět Honza Krafka). Díky jejímu svádění zapomněl dát znamení a došlo ke srážce dvou vlaků. O život přišla spousta lidí. Příběh byl o pocitu viny, jak s ním žít a jak se s ním vyrovnat.
Další věc, kterou jsem první rok v angažmá tvrdě pocítila, bylo zjištění, že se z divadelního platu absolutně nedokážu uživit. Pokud jste neměli takzvané kšefty jako je dabing, reklamy či natáčení, a to já neměla, z platu herce nebylo možné vyžít. Začala jsem tedy po nocích pracovat jako reportérka pro jednu komerční televizi. Ta práce mě vůbec nebavila, do čtyř hodin do rána jsem seděla ve střižně, domů přicházela v šest hodin ráno, a pak spala zhruba dvě hodiny. Poté jsem jela na zkoušku na Kladno, po zkoušce se šla v šatně dospat a večer se vzbudila na představení. Dlouhodobě to nešlo vydržet.
Už tehdy jsem věděla, že se u divadla velice snadno vyhoří. Setkávala jsem se s herci, kteří u své profese zůstávali jen proto, že nic jiného neuměli nebo neměli odvahu něco nového nejistého začínat. Rozhodla jsem se tedy, že se pokusím naučit co nejvíc věcí. Přihlásila jsem se do autoškoly, na kurzy počítačů, oprášila své znalosti jazyků. Všechny tyhle věci jsem pak na volné noze bohatě využila.

Pokud se nemýlím, velkou roli ve Vašem životě sehrál Shakespeare, a to inscenace Konec vše napraví a Romeo a Julie… V prvním kuse jste poprvé hrála s Vaším budoucím manželem Lukášem Jurkem, a v druhé inscenaci ztvárnil postavu Mercuzia, vy jste hrála jednu z Veronských žen, premiéra byla rok před Vaší svatbou…
Ve hře Konec vše napraví jsem hrála Dianu, Lukáš vojáka z královské gardy. V Jak se vám líbí já Célii, Lukáš siláka, jehož jméno jsem zdárně zapomněla (postava Sir Oliver Kazitel – pozn. red.), a v Romeo a Julii Lukáš zmíněného Mercuzia a já jakousi veronskou ženu. Ať vzpomínám, jak vzpomínám, sice jsme ve všech třech kusech byli obsazeni oba, na jevišti jsme si ale neřekli ani slovo.
Celkově musím říct, že jsme si spolu na Kladně příliš nezahráli. Asi jsme se k sobě nehodili.
O to víc nás to ale k sobě vzájemně táhlo v soukromém životě. Tehdy jsme ale nebyli ve snadné situaci. Oba jsme měli dlouhodobé vztahy s někým jiným, které jsme díky našemu vzplanutí ukončili. Stálo nás to hodně síly a slz. Nicméně pak vše nabralo šíleně rychlý spád. Když jsme lidem v divadle rozdávali pozvánky na zahradní party, při jejíž příležitosti budeme oddáni, nikdo nám nevěřil, že si neděláme legraci. „Cože? Vždyť vy jste spolu ani nechodili,“ divili se. Nicméně jsme spolu už šestnáct let a máme čtyři fantastické děti, takže ta svatba opravdu žádná recese nebyla.

Poslední inscenace na Kladně ve vašem případě byla Pinocchiova dobrodružství a následoval odchod na volnou nohu, resp. Divadlo Ludvík, později Divadlo Láryfáry. Představení pro děti se pro vás stala osudovými. S vaší souputnicí Jarmilou Vlčkovou jste se potkali v době mateřských dovolených? Nebo už jste spolu hráli před tím?
S Jarmilou Vlčkovou jsme se potkávaly na nejrůznějších spíše krátkodobějších divadelních projektech už dřív, naplno spolupracovat jsme ale začaly opravdu až na mateřské dovolené. První scénáře jsme v podstatě napsaly na dětských hřištích. Zatímco jiné maminky kolem nás řešily kojení a prdíky, my se dohadovaly, jestli postava z naší hry bude mít dredy, klobouk nebo obojí…
Divadlo je strašně moc subjektivní záležitost. Je fajn, že spoustu věcí s Jarmilou cítíme a vnímáme stejně, nebo alespoň podobně.

Dnes takřka po čtrnácti letech máte za sebou několik divadelních her pro děti, za chvíli už třetí knihu… Prozradíte, něco z autorské kuchyně? V té autorské alchymii musíte myslet na postavy, zápletky, rozuzlení, ať je to kniha nebo hra.
Než začneme cokoli psát, je pro nás důležité, abychom pár větami dokázaly odvyprávět, o čem příběh je, jak začne, jak skončí a co jím chceme říct ostatním, jaká je jeho hlavní myšlenka, poselství. To, že je pak leccos jinak, na věci nic nemění. Konec knížky HRA O SEN jsme přepisovaly snad pětkrát. A končí úplně opačně, než jsme měly v úmyslu na začátku psaní.
U spousty postav, zvláště pak v první knížce VIKTOR A ZÁHADNÁ TETA BOBINA, jsme se inspirovaly ve svých rodinách. Například teta Bobina byla opravdová teta mého muže Lukáše, byla stejně tak rázná, a také byla členkou Klubu dlouhánů, kde si také našla svou životní lásku.

Když zůstaneme u Vašich her, nemůžeme zapomenout na písňové texty a celou produkci jako kostýmy, masky, kulisy…
Naše divadelní hry i knížky mají jedno společné. Záleží nám na nich jako celku, chceme se podílet na všech jejich složkách. V divadle kromě toho, že hry píšeme a pak v nich hrajeme, také spolupracujeme s muzikanty, jsme u nahrávání, navrhujeme si kostýmy i scénu, vybíráme si švadleny, které je budou šít…
Když jsme psaly první knížku, okamžitě jsme k ní přistupovaly stejně. Nestačilo nám napsat text a s ním pak oslovit nakladatele. Rovnou jsme si našly ilustrátorku, se kterou jsme chtěly spolupracovat a jejíž práce nás oslovovala. Až pak jsme hledaly nakladatele. Na naší ilustrátorce jsme trvaly. Nedokážu si představit, že by nám vyšla knížka a ilustrace v ní by se nám nelíbily. Asi by to zkazilo veškerou naši radost.

Pojďme k Viktorovi. U obou dílů jste zamáčkli již slzu, obě knihy si žijí svým životem mezi čtenáři. Zajímalo by mě, jak to máte se psy? (Viktor v prvém díle psa dostane, v druhém mu záhadně zmizí…).
Jako dítě jsem vyrůstala v malém bytě na socialistickém sídlišti. Jediným mým opravdovým přáním bylo mít svého psa. Tou představou jsem byla naprosto posedlá. Obcházela jsem cizí lidi a vyptávala se, zda by mi toho svého neprodali. Zatímco ostatní děti si hrály na hřištích, já bloumala mezi paneláky, na hadrovém pásku z máminých šatů jsem měla přivázaný míč, což byl „můj pes“, a povídala si s ním. Občas jsem ho odvázala, kopla do něj a zakřičela jako pravá pejskařka: „Volno!!!“
Rodiče ale žádní velcí pejskaři nebyli a pořídit mi psa pro ně bylo absolutně nepřijatelné.
Později jsme se přestěhovali do většího bytu. A protože jsme se sestrou byly hrozně vytrvalé, neodbytné a otravné, nakonec jsme se pejska přece jen doškemraly. Od té doby jsem měla spoustu psů: lovečáky, voříšky, útulkáčky… Teď máme kavalírku Lízu. Život bez psa už si ani neumím přestavit.

Další zajímavostí jsou postavy. První kniha patří pouze Viktorovi, ve druhé má kamarádku Žofii a třetí kniha už je deset třináctiletých nadaných dětí…
Děti ve HŘE O SEN, které se přihlásily do soutěže Tajný mecenáš, spojuje jedna věc. Všechny vyrůstají v sociálně slabých rodinách. Soutěž pro ně tedy neznamená jen to, co pro většinu dětí, které se dostanou do televize. Nejde jim jen o zviditelnění a slávu, ale je to pro ně opravdu velká šance změnit svůj život. Dostávají se tak pod mnohem větší tlak.

V podtitulu Hry o sen, používáte termín reality show. Pro mě velmi výmluvným snímkem, který zachycuje všechny naděje i příkoří je kniha a film Koně se také střílejí. V čem je vaše knižní reality show tvrdá?
Snažily jsme se, aby každé dítě bylo jiné a bylo ukázáno v dobrém i špatném světle. Dokonce i největšímu záporákovi Tobiášovi jsme nakonec připsaly scénu, kdy nám ho bylo skoro až líto. Při setkání s jeho rodiči, mnohé z jeho chování pochopíte a bude vám hned sympatičtější.

Každé z deseti dětí má nějaké nadání (šachista, spisovatel, houslistka, matematik…), je některé, kterému vy osobně fandíte nejvíc?
Mě osobně se strašně moc líbí postava Malé Lízy. Je to vynikající šachistka, ale do soutěže se přihlásila jen proto, aby splnila přání svého tatínka. Vlastně nikdy nechtěla soutěžit, jen plní očekávání rodičů. Zatímco ostatní děti se snaží vyhrát, ona se snaží vypadnout. Je ale tak roztomilá, že čím víc vše kazí, tím více lidí jí posílá hlas. Šílené.

S ilustrátorkou Martinou Fojtů jste velmi propojené, a všem knihám tento autorský trojlístek svědčí, máte už nějaký klíč dopředu, podle něhož vzniknou ilustrace? Nebo je navrhuje ilustrátorka?
V prvních dvou knížkách jsme Martině vybíraly scény, které chceme mít v ilustracích. Ve HŘE O SEN jsme jí ale daly úplně volnou ruku. Jediné zadání bylo nakreslit ke každému dítěti jednu koláž, která by měla vypovídat o jeho vnitřním světě, snech, tužbách…
HRA O SEN je už pro starší děti, chtěly jsme se tedy v ilustracích posunout od realismu spíše k surrealismu.

Chápu, že kniha Hra o sen, Vás nyní nejvíce zaměstnává, myslíte i na divadlo s novou inscenací?
Situace teď pro herce není snadná. Divadla jsou zavřená a práce v nedohlednu. Přesto jsme se s Jarmilou pustily do dalšího psaní. Pro naše divadlo Láryfáry a spolupartnersky pro divadlo Viola píšeme novou pohádku. Inspirujeme se dílem Karla Jaromíra Erbena. Držte nám prosím palce, ať se nám dílo podaří dotáhnout do zdárného konce a následně potěší co nejvíce diváků.

8.6.2020 10:06:26 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!